Dacia Sandero není jen jedno z mnoha levných aut. Po celou svoji dvanáctiletou kariéru byla nejlevnější ze všech, a to s obrovským náskokem. Ještě předloni její ceník začínal na částce 179 900 Kč, díky níž nabízela přesně to, co ostatní značky navzdory opakovaným pokusům nedokázaly: na dřeň ořezanou základní mobilitu bez zbytečností kolem.
Fenomenální úspěch značky Dacia ukazuje, jak minulá hospodářská krize překreslila mapu Evropy. Dva a půl milionu levných autíček prodaných od roku 2008 znamená, že původně zamýšlená kapacita továren byla překročena víc než čtyřnásobně.
Je to také dva a půl milionu lidí, které vůbec netrápí, jestli je auto dokáže navigovat do nejlépe hodnocené indonéské restaurace nebo jim za jízdy namasíruje záda. Potřebují se prostě dostat do práce nebo odvézt děti do školky. Často v končinách, kde předtím úřednické škrty notně prořezaly veřejnou dopravu.
Renault, pod jehož křídla Dacia patří, přitom dokázal na tak levných vozech slušně vydělávat, což byl samozřejmě základ dlouhodobě udržitelného ekonomického modelu. Pomáhala mu promyšleně úsporná architektura i komponenty ze starších modelů, které už měly splacené vývojové náklady.
Letošním rokem tento přístup končí. Dacia si se základy z minulosti nevystačí, protože i na ni dopadne povinná elektrifikace. Přestože o ni žádný z jejích zákazníků nestojí a tržní potenciál vozů kombinujících drahou techniku s levnou značkou je předvídatelný mimořádně těžko.
Nové Sandero je tak první Dacií, která přijíždí na téže elektrifikovatelné architektuře jako aktuální modely Renaultu. Právě to je důvod, proč muselo tak zásadně zdražit a dát sbohem části původních zákazníků. Ti si teď buď nechají dosavadní vůz o třetinu déle, čímž zpomalí kýženou obnovu vozového parku, nebo zaloví mezi ojetinami, což má stejný efekt.
To vše je důsledkem regulace, již před dvěma lety přijala Evropská unie. Povinnost všech značek snížit emise CO2 za čtyři roky o 15 procent a za dalších pět let o 37,5 procenta proti dnešku znamená, že nejen Tesla, Mercedes a Audi, ale i Dacia musí prodat svůj podíl elektromobilů a dobíjecích hybridů. Bez ohledu na to, že míří na zákazníky s násobně nižšími příjmy.
Automobilkám a jejich šéfům nezávidíme povinnost takový postup nějak prodat veřejnosti, aby to vypadalo pozitivně. Nový šéf Renaultu Luca de Meo to před týdnem na tiskové konferenci formuloval tak, že elektromobily se cenově vyrovnají autům na benzin.
Cimrman by na takovém výroku mohl vysvětlovat pojem relativity, ale těžko říci, jak to pomůže lidem, kteří si nemohou dovolit dát za nové auto víc než 180 000 Kč. A jsou-li dnes elektromobily dražší dvojnásobně, je zdražení Sandera o třetinu asi teprve začátek.
Někoho by snad napadlo, že tady stavíme trh proti ekologii. To je rozšířený, avšak zásadní omyl. Podle statistik Evropské ekologické agentury z roku 2017 tvoří evropská osobní auta asi 0,68 procenta globálních antropogenních emisí CO2. Těchto aut je přes čtvrt miliardy a ročně se jich asi 15 milionů vymění za nová.
I kdyby v příštích deseti letech podíl elektromobilů na této obnově dosáhl 30 procent, pořád budou tvořit jen devět procent celého vozového parku. Což přinese snížení podílu emisí CO2 z původních 0,68 asi na 0,62 procenta. A to ještě za zcela iluzorního předpokladu, že by se všechny nabíjely z kompletně bezemisních zdrojů, které nemáme a nebudeme mít nejen za deset, ale ani za dvacet let. Je zcela namístě se ptát, jakou cenu zaplatíme za rychlost, jíž této změny dosáhneme.
Úspěch Tesly v Kalifornii, Norsku či Německu výmluvně ukazuje známou pravdu, že nejnovějším a nejdražším technologiím pomáhají na trh auta vyšších tříd. Evropská unie mohla pro nízkoemisní pohon nastavit strukturované kvóty a zacílit je nejprve na luxusní a vyšší třídu, jejíž zákazníci si za modernu tak jako tak rádi připlatí. I když v Rumunsku a Chorvatsku asi méně často než ve Skandinávii a Beneluxu.
Místo toho Brusel vnucuje elektromobily mladým rodinám, matkám samoživitelkám a penzistům, kteří potřebují Dacii Sandero na cesty po doktorech. Odpovědnost za takový nesmysl chytrácky deleguje na automobilky, jimž ve snaze pokrýt vzniklé ztráty nezbývá než zdražit konvenční pohon. A znepřístupnit individuální mobilitu příjmově nejslabším vrstvám.
Díky, pane de Meo. Jen těžko by někdo dokázal postavit do jasnějšího světla zoufalou naivitu víry, že zelená politika je zároveň politika sociální.
