Maximální povolená rychlost mimo obec je tady 100 km/h stejně jako v Německu, které bylo kolonizátorem této jihoafrické země. S tím rozdílem, že v Německu jedete stovkou po hladké asfaltové silnici, kdežto tady se při stejné rychlosti neustále snažíte zvládat smyk na prašné cestě plné nebezpečných nánosů drobných kamínků. Vítejte v Namibii!
Na africké poměry je kvalita namibijských silnic výborná. Přesto drtivá většina z nich nemá asfaltový povrch. Většina turistů si kvůli tomu půjčuje auta s pohonem všech kol, my jsme v zemi najezdili mezi nejznámějšími turistickými destinacemi tři tisíce kilometrů s běžnou Toyotou Corolla s pohonem přední nápravy. Což je samozřejmě výrazně levnější, ale také podstatně adrenalinovější varianta.
Zejména v pouštních částech Namibie je asfalt stejně vzácný jako lidská obydlí nebo benzinové pumpy, které nemusíte potkat několik stovek kilometrů. Pískem, hlínou nebo drobnými kamínky pokryté hlavní silnice tu mají šířku jako naše dálnice. Klidně by se na nich vešly tři pruhy v každém směru. Brzy poznáváme, že to není zbytečné plýtvání prostorem.
Na těchto silnicích se totiž může jezdit maximální povolenou rychlostí 100 km/h. Pokud máte odvahu něco takového s autem s pohonem všech kol absolvovat, připravte se na jízdu v neustálém smyku. Zejména nánosy drobných kamínků často způsobí, že se bez varování během okamžiku ocitnete pět metrů vpravo či vlevo od původního směru jízdy. Zapomeňte na to, že byste si mohli během jízdy třeba zatelefonovat.
Klasická auta bez zvýšeného podvozku tu strašlivě trpí. Kamínky nepřetržitě bubnují do podběhů, plastové kryty pod motory jsou brzy na cucky. Každou chvíli potkáte auto s defektem pneumatiky, doporučuje se vozit dvě rezervní kola. Přesto tu sazby v autopůjčovnách nejsou vyšší než v Česku.
Omezení rychlosti tu nejsou na rozdíl od českých silnic jen tak pro legraci nebo buzeraci řidičů. V místech, kde byla šedesátka, většinou velmi reálně hrozil smyk a pád ho hlubokého údolí ze silnice bez svodidel.
Přesto jsme největší chvíle hrůzy prožili na asfaltkách, kde se většinou může jezdit rychlostí 120 km/h, a to i když nejsou víceproudé. Když předjíždíte, Namibijci v protisměru na to velmi podrážděně blikáním a gesty reagují, i když jsou třeba kilometr vzdáleni.
Předjížděný řidič se navíc často pokouší zrychlováním předjíždějícímu v manévru za každou cenu zabránit, a to i když proti nim jede auto v protisměru. Nezájem. Může se vám tak stát jako nám, že se fatální nehodě vyhnete jen strhnutím auta mimo krajnici. Pokud je tam poušť, tak to ještě ujde…
Evropský kontinentální řidič si bude velmi těžko a dlouho zvykat na ježdění vlevo, volant na pravé straně a řazení levou rukou. I my se jsme zejména v prvních dnech v místech s řídkým provozem po pár desítkách minut monotón ní jízdy několikrát přistihli na pravé straně silnice, tedy v protisměru. V den, kdy jsme z Namibie odlétali, se kvůli takovému omylu zabil kousek od nás a mezinárodního letiště v hlavním městě Windhoeku německý turista, který na namibijských silnicích ujel pár kilometrů.
Dalším zajímavým zdrojem adrenalinu jsou na namibijských silnicích zvířata. Stáda antilop nebo hordy šimpanzů často potkáte i mimo národní parky. Na území nejznámějšího národního parku Etosha počítejte s tím, že budete dávat přednost i slonům, žirafám nebo lvům. Opouštět kabinu automobilu je tam přísně zakázáno.
