Rozsáhlé, husté lesy jihozápadního Švédska v provincii Värmland, kousek od státní hranice s Norskem, prostupují drobná ledovcová jezírka i obrovské vodní plochy dosahující délky klidně i desítky kilometrů. Z městečka Töcksfors se směrem na jih odděluje prašná cesta, která jedno z nich, nazvané Foxen, kopíruje.

Po dvaceti kilometrech jízdy de facto osamělou přírodou se člověk ocitne na louce s chátrající usedlostí Båstnäs. Návštěvníky vítá cedulka s nápisem här slutar allmän väg - konec veřejné cesty. A také stovky zrezivělých vozů, které nemilosrdně pohlcuje divočina. Na okolních loukách, lesních cestách či přímo v lese mezi stromy odpočívá více než tisíc kusů kdysi výstavných automobilů ze 40., 50. a 60. let.

Poslední čtvrtstoletí nad jejich osudem přebírá moc samotná příroda. Je to symbol bankrotu jedné rodiny. Bratři Rune a Tore Ivanssonovi se v polovině minulého století rozhodli zbohatnout na prodeji automobilových součástek. V té době byli největšími zákazníky Norové, kteří náleželi po válce k chudým národům, a navíc - co se týče automobilů - úpěli pod přísnými státními zákony.

Prodej autodílů ze Švédska do Norska byl tedy nadmíru lukrativní byznys. Bratři Ivanssonové kupovali vyřazená auta, přiváželi je na rodinnou farmu v Båstnäs, rozebírali je a součástky vozili přes hranice. Obdobných skladů šrotu bylo ve švédském pohraničí mnoho. Jenže Ivanssonovým chyběl cit pro byznys. A tak přiváželi další a další vraky i dekády poté, co Norové díky těžbě ropy závratně zbohatli a pochopitelně o ošuntělé "veterány" ztratili zájem. Než jim to došlo, vytvořili ze své farmy vrakoviště. A oba brzy zemřeli.