Nejmodernější socialistická dodávka. Barkas byl východoněmeckou obdobou Škody 1203

Valník byl jednou z typických karosářských verzí Barkasu B1000.
V době představení šlo bez nadsázky o jeden z nejmodernějších lehkých užitkových vozů v Evropě - se samonosnou karoserií, čtyřmi nezávisle zavěšenými koly, trambusovou koncepcí a pohonem předních kol. Problémem byl především dvoutaktní motor původem z Wartburgu.
Dále existovalo i provedení kombi s pěti místy k sezení a nákladovým prostorem. Mimochodem zadní boční dveře byly až do roku 1987 klasické, teprve na sklonku 80. let se Barkas B1000 dočkal posuvných dveří.
Zbytek 80. let projel Barkas B1000 prakticky beze změn, jen se z někdejšího moderního vozu stal ve vztahu k západoevropské konkurenci již zastaralý model.
Zásadní modernizace se B1000 dočkala na podzim 1989, kdy se do útrob dostal čtyřválcový čtyřtakt od Volkswagenu. Auto dostalo jméno Barkas B1000-1 (fotka je opět pouze ilustrační) a do výroby se dostalo na podzim 1990. Jen původně zamýšlená změna designu do produkční verze neprošla.
Foto: Barkas
Jan Matoušek Jan Matoušek
4. 4. 2021 6:32
Dodávka, valník nebo mikrobus. To nebyla jen nabídka Škody 1203, ale také jednoho z mála socialistických konkurentů československého užitkového vozu. Barkas B1000 se poprvé objevil před 60 lety, konkrétně v červnu 1961. A bez větších úprav vydržel ve výrobě dalších téměř třicet let.

Automobilová nabídka v NDR se během 50. let začala potýkat s nedostatkem moderních lehkých užitkových automobilů. Modely Framo (později Barkas) V901/2 s ještě předválečnou rámovou konstrukcí a pohonem zadních kol už nevyhovovaly požadavkům a alternativa za ně neexistovala. Konglomerát IFA, který zmíněné modely Framo vyráběl, tak odstartoval vývoj nového lehkého užitkového automobilu. První funkční prototyp auta s označením L1 vznikl v roce 1956, přesto přerod do sériové výroby zabral ještě dalších pět let.

Až v polovině června 1961, tedy sedm let před začátkem výroby Škody 1203, vyjel z Karl-Marx-Stadtu (dnešní Saské Kamenice) první užitkový vůz Barkas B1000. Automobilka VEB Barkas-Werke, která byla součástí zmíněného konglomerátu - stejně jako třeba Trabant, Wartburg nebo výrobce malých náklaďáčků Multicar -, vznikla v roce 1958 přejmenováním původního podniku Framo a sloučením s dalšími dvěma závody. Řada B1000 se tak stala přímým nástupcem modelu V901/2.

Nutno podotknout, že Barkas B1000 byl v době představení velmi moderní lehký užitkový automobil, který odpovídal i západoevropským standardům. Ostatně nepíšeme to o některém ze socialistických aut poprvé.

Automobilky bývalého východního bloku uměly vyvinout moderní vozidla, zpravidla je ale nedokázaly včas a správně modernizovat, navíc je držely ve výrobě až nesmyslně dlouhou dobu. Skoro vždy byl přitom na vině chybějící kapitál na zásadní úpravy v automobilovém průmyslu, což byl jeden z důsledků centrálně plánového hospodářství.

Zpátky však k Barkasu B1000. Ten měl totiž veskrze moderní celokovovou samonosnou karoserii, trambusovou konstrukci s motorem před přední nápravou a pohon předních kol. Všechna kola byla nezávisle zavěšená. Připomeňme přitom, že takový Volkswagen T1 měl třeba motor umístěný vzadu, což částečně omezovalo nákladový prostor.

Barkas, alespoň jako klasická skříňová dodávka, měl rovněž více než slušnou nosnost 1000 kg. To vše při délce 4520 mm a rozvoru náprav s hodnotou 2400 mm. Ovšem i východoněmecký užitkový automobil měl své nevýhody. Tak třeba podélně uložený motor, přístupný z prostoru mezi předními sedadly. Jednalo se totiž o mírně upravený dvoutaktní tříválec z Wartburgu 311.

Původní verze B1000 měla ještě objem 900 cm3 a výkon 29 kW. Hned v roce 1962 se však začal montovat větší litrový motor z Wartburgu 1000 a později 353, který měl 31 kW. Se silnější jednotkou uměla výchozí dodávka jet rychlostí až 100 km/h. S nákladem se rychlost samozřejmě snižovala. Plně synchronizovaná převodovka měla čtyři rychlostní stupně a její volič byl nejprve umístěn pod volantem. Až v roce 1964 se řadicí páka přesunula na podlahu.

Skříňové provedení se dvěma místy k sezení nezůstalo v nabídce Barkasu B1000 dlouho osamoceno. V průběhu 60. let se tak představily kombi s pěti místy k sezení a nákladovým prostorem, valník s dřevěnou ložnou plochou, osmimístný mikrobus nebo varianta s hranatou užitkovou nástavbou za dvoumístnou kabinou. Nechyběly ani chladírenské nástavby. Často je možné narazit také na většinou amatérské přestavby B1000 na obytný vůz.

Dělaly se samozřejmě i specializované verze - brzy po zahájení výroby klasické dodávky se jednalo o sanitku. Dále se přidaly modely pro policii, hasiče (existovala i verze s výsuvným žebříkem), pošty nebo pohřební služby. Tajná východoněmecká policie Stasi využívala verze s hranatou "krabicí" za kabinou i k transportu zadržených. Na základech B1000 šlo zkrátka postavit auto pro téměř jakékoliv použití.

Zadní dveře se u dodávky i osobního provedení otevíraly do strany. Boční dveře pro přístup do nákladového nebo osobního prostoru pak byly klasické, otevíraly se proti směru jízdy. Posuvné boční dveře dostal Barkas B1000 až v červnu 1987.

Tím také chceme naznačit, že východoněmečtí konstruktéři a inženýři se o své jediné malé užitkové auto v rámci možností starali a postupně jej upravovali, nicméně zásadních změn se Barkas B1000 za svůj život nedočkal. Byl spíše postupně "broušen k dokonalosti", což znamená, že se odstraňovaly některé jeho nedostatky.

V roce 1964 se užitkový vůz dočkal dvouokruhového ovládání bubnových brzd. O tři roky později dorazil méně hlučný výfukový systém, od roku 1971 se montoval omezovač brzdné síly a v roce 1972 se zvýšil výkon motoru na 34 kW - stejné úpravy agregátu už před tím dostal Wartburg 353-1 . A stejně jako on se Barkas dočkal také využívání upravené směsi benzinu a oleje. Původně byl poměr 33 : 1, na jaře 1974 se změnil na 50 : 1.

Osmimístný mikrobus byla jedna z karosářských variant Barkasu B1000.
Osmimístný mikrobus byla jedna z karosářských variant Barkasu B1000. | Foto: Barkas

Výroba modelu B1000 se pohybovala maximálně kolem sedmi až osmi tisíc automobilů za rok. Andy Thompson v knize Cars of the Eastern Europe: The Definitive History podotýká, že nejvíce Barkasů se vyrobilo v roce 1974 - dohromady 8176 kusů. Je tak nasnadě, že většina produkce uspokojovala poptávku především ve východním Německu. Velmi populární ale bylo auto rovněž v Maďarsku nebo Bulharsku, pár se jich dostalo i na některé západoevropské trhy. Třeba v Belgii se nabízelo pod značkou Wartburg.

Dovážen byl Barkas B1000 i do Československa. Většinou pro potřeby nejrůznějších podniků, Jan Tuček v knize Auta východního bloku ale připomíná, že mezi lety 1973 a 1975 prodala asi 400 kusů verze kombi soukromým zájemcům i Mototechna. Cena byla 66 tisíc korun. Pro představu, v roce 1974 přišla na stejné peníze Lada 2102 Universal, Škoda 100 Standard stála 45 100 korun a Polski Fiat 125p s třináctistovkou vycházel na 67 100 korun. A Wartburg 353 se stejnou technikou? Sedan stál 52 tisíc korun, kombi 61 tisíc korun.

I přes další rozsáhlejší modernizaci v roce 1978, která přinesla třeba komfortnější umístění ruční brzdy mezi sedadlo řidiče a kryt motoru, u osobních verzí a sanitek lepší ventilaci v prostoru pro cestující a také bezpečností pásy na zadních sedadlech nebo ekologičtější karburátor, nedokázal Barkas B1000 zakrýt fakt, že mu takzvaně ujel vlak. Tím, že od roku 1961 bylo auto mechanicky pořád stejné, ztratilo krok se západoevropskými modely a zcela zmizela původní výhoda moderní konstrukce. Rozsáhlejší modernizace se ale nedočkalo.

Rovněž v 80. letech si tak B1000 musela vystačit s plejádou drobných úprav. Ještě v říjnu 1979 se dodávka dočkala upraveného řízení, na počátku 80. let následovaly změny na podvozku, které zajistily větší jízdní komfort, a tříbodové bezpečnostní pásy vpředu.

V lednu 1983 se objevila nová verze sanitky se zvýšenou střechou a celkově větším prostorem pro převoz pacientů. Ta se nabízela pod zkratkou SMH-3 (v překladu rychlá lékařská pomoc). Vedle ní vzniklo v první polovině osmé dekády 20. století i několik tahačů nebo třínápravových odtahových vozidel.

Na začátku 80. let se Barkas B1000 dočkal rovněž největších vizuálních úprav. Objevily se u něj nové nárazníky s černými gumovými pásy a přídavnými světly. Přepracovaná byla také přední maska, nový tvar a umístění dostala vnější zpětná zrcátka a kola měla plastové kryty ve středech.

Do kabiny se od roku 1984 nastěhovala nová palubní deska s plastovým obložením a diodovým ukazatelem stavu paliva a teploty chladicí kapaliny. Asi není potřeba připomínat, že řadu z těchto úprav dostal i Wartburg 353.

V této podobě se Barkas B1000 dožil prakticky až pádu Berlínské zdi. Na podzim roku 1989 měla premiéru varianta B1000-1, která byla tolik potřebnou, ale zásadně opožděnou modernizací původního typu. Přivezla totiž čtyřtaktní motor. A asi nikoho nepřekvapí, že šlo o třináctistovku řady EA 111 o výkonu 43 kW z dílen Volkswagenu. Ten přitom s konglomerátem IFA uzavřel dohodu už v polovině 80. let a jeho čtyřválce se montovaly i do Trabantu 1.1 a Wartburgu 1.3.

Sluší se zmínit, že v dodávce byla jednotka umístěná podélně, přestože původně byla navržená pro umístění napříč. Dalších mechanických změn se modelu B1000-1 nedostalo - to znamená, že si zachoval původní čtyřstupňovou převodovku i dvouokruhové bubnové brzdy. Jezdil ale až 115 km/h. Továrna Barkas pak dělala čtyřválce VW pro všechny zmíněné východoněmecké modely.

Spolu s novým motorem byla připravená i zásadní vzhledová modernizace s plastovou přední maskou. K její výrobě ale nikdy nedošlo. Když na podzim 1990, rok po premiéře vozu, začala produkce modelu B1000-1, vizuálně se od původní B1000 novinka prakticky ničím nelišila. A i přes kultivovanější a silnější jednotku měl "nový" Barkas jen skutečně jepičí život.

Poslední kus totiž vyrobili téměř přesně před třiceti lety - 10. dubna 1991. I přes nízkou cenu nebyla po východoněmecké dodávce poptávka. Z části kvůli konkurenci západoněmeckých ojetin ve formě Fordu Transit nebo Volkswagenu Transporter, z části kvůli různým technickým problémům, které novou verzi provázely.

Celkem vzniklo, podle Andyho Thompsona, 177 539 Barkasů B1000 a dalších 1961 Barkasů B1000-1. Jan Tuček uvádí 177 656 vyrobených vozidel, ovšem obou variant dohromady. Po konci v Německu existoval plán na přesun výrobních zařízení a pokračování výroby v Rusku. K restartu produkce ale nakonec nikdy nedošlo.

Barkas B1000 nakonec doplatil na to, co jsme psali v úvodu. Tedy neschopnost centrálně plánované ekonomiky přistoupit k výraznější modernizaci vozu. Přesto se tak nemuselo stát, protože na přelomu 60. a 70. let existoval projekt nástupce s označením B1100. Ten měl mít čtyřtaktní motor, počítalo se přitom i s naftovým agregátem, vyšší užitečnou hmotnost nebo modernější kabinu.

Vznikly celkem tři prototypy a minimálně jeden z nich měl skutečně čtyřtaktní čtyřválec - jednalo se o patnáctistovku z Moskviče 412. Na konci roku 1972 byl ale projekt ukončen.

V 70. letech pak byl Barkas B1000 experimentálně vybaven elektrickým pohonem. Údajně vzniklo až sedm prototypů, které testovala třeba pošta. Dojezd se měl pohybovat na úrovni 100 km, k masovějšímu rozšíření nicméně nikdy nedošlo.

 

Právě se děje

Další zprávy