Asie dlouho těžila z náskoku a lidnatosti, kapitalismus ale musela převzít z Evropy

Josef Pravec, redaktor týdeníku Ekonom
2. 4. 2021 14:37
Ekonomické těžiště světa se v posledních letech přesouvá z Evropy a USA do Asie. Vlastně se tam vrací, protože hospodářské prvenství největšímu a nejlidnatějšími kontinentu patřilo po dlouhá staletí.
Ekonomika staré Číny nebyla završena průmyslovou revolucí a zůstala založena na ohromném množství lidské práce.
Ekonomika staré Číny nebyla završena průmyslovou revolucí a zůstala založena na ohromném množství lidské práce. | Foto: Shutterstock

Evropané tajemnou Asii ve středověku vnímali s obdivem, nedůvěrou i závistí. Když se v roce 1295 benátský cestovatel Marco Polo vrátil z mnohaletého pobytu v Orientě a napsal o tom knihu Milion, byli čtenáři v každém případě ohromeni. Ať šlo o obrovitá čínská města, flotily obchodních lodí, papírové peníze či jen letmo viděné poklady Indie. U mnohých to vyvolalo touhu toto bohatství nejen vidět, ale také ho získat.

Středověká civilizace starého kontinentu přicházela do kontaktu prakticky jen se sousedním světem islámu. A dlouho za ním, s výjimkou Itálie, zaostávala. Arabský chalífát, který se rozprostřel od jižního Španělska až po severozápadní Indii, vznikl dobyvačnými válkami. Současně však byl obchodnickým impériem spojujícím regiony, v nichž se civilizace vyvíjela tisíce let.

Arabové vládli, rozdělovali si daně porobených a zprostředkovávali výměnu zboží i myšlenek. Jejich lodě pluly dokonce až do Malajsie a Číny. Základem ekonomiky nicméně zůstávalo zemědělství, zejména pěstování obilí. Vedle něj se šířila rýže, cukrová třtina či bavlna. Dvě nejúrodnější oblasti, Egypt a Irák, byly také centry, kde se koncentrovala moc a prosperita.

Irácký Bagdád podle kronikářů budovalo sto tisíc mužů a v roce 809, na sklonku vlády chalífy Hárúna ar-Rašída, měl milion obyvatel. Proslavili ho obratní řemeslníci, současně šlo o centrum vzdělanosti, kde se k antické tradici přidávaly novinky z matematiky, medicíny či chemie. Významnou roli v tom nehráli ani tak sami Arabové, jako Peršané a Židé.

Podobně výstavným městem jako Bagdád byla Káhira. Z Egypta se vyvážely potraviny do posvátné Mekky, což umožňovalo živit zástupy poutníků. Vedle toho byla v zemi na Nilu rozvinutá textilní výroba a tamní přístavy sloužily jako překladiště zboží z Dálného východu. Hlavně koření, pro něž si přijížděli Benátčané.

Po roce 1000 islámský svět postihla série katastrof, které zastavily další vzestup. Růst HDP se až do moderní doby prakticky zastavil. Vliv na to měl rozpad jednotné říše a náboženské války. Nástup konzervativní podoby islámu utlumil vědu a podřídil společnost přísným náboženským normám. To postihlo i ekonomiku, zejména finančnictví, byť se už rozvinulo užívání úvěru a šeků. Islám se od půjčování peněz, od lichvy, distancoval, a finančními službami se proto často zabývali jinověrci, v muslimském Španělsku například Židé. Nedůvěra k podnikání narůstala − například vládci Egypta v 15. století převzali obchod s kořením do svých rukou, když usoudili, že soukromníkům přináší nadměrné zisky.

Asijské vynálezy

Matematika

Její rozvoj umožnilo užívání jednoduchých symbolů a nuly - tu v 7. století zavedl indický učenec Brahmagupta, který matematiku používal v astronomii. S jeho objevem se seznámili Arabové a rozvinuli dál aritmetiku a algebru.

Knihtisk

Poprvé - jako tisk z dřevěných desek - se v Číně objevil v 9. století. Později se používaly pohyblivé litery, zejména v Koreji. Rozšíření ale bránila nízká poptávka. Moderní knihtisk umožnila inovace Johannese Gutenberga: lité kovové litery.

Papírové peníze

K první náhradě drahých kovů papírem došlo kolem roku 650. Papírové peníze se rozšířily v 11. století, kdy je začala tisknout vláda.

Hedvábí

Technologii jeho výroby Čína udržela v tajnosti po dva tisíce let. Ke zpracování hedvábí se začal využívat mechanický spřádací stroj.

Porcelán

Byl v Číně znám už před třemi tisíci lety a produkce zůstávala podřízena vládní kontrole. V roce 1712 se v porcelánkách města Ťing-te-čen nacházelo 3000 pecí.

Střelný prach

Poprvé se objevil v 7. století a sloužil v Číně k výrobě ohňostrojových raket, granátů a umožnil nasazení prvních palných zbraní.

Kompas

Magnetická střelka ukazující sever byla v Číně známá od 9. století. Usnadnila námořní navigaci.

Litina

Litina se v Číně začala odlévat ve 4. století před Kristem, v Evropě o 1800 let později. Číňané z ní vyráběli zemědělské náčiní.

Klíčový ovšem byl úpadek zemědělství. Jednak v důsledku klimatických, ekologických i půdních poměrů, třeba v Iráku omezovalo úrodu zasolování polí. Ještě horší byl nezájem úřadů sídlících ve městech o venkov. Na jedno byrokracie nezapomněla: společenským míněním podceňovaní rolníci byli přísně zdaněni a odváděli dvě pětiny až polovinu úrody. Produkci potravin komplikovalo i pronikání kočovných Turků, kteří měnili pole v pastviny. Ještě ničivější byl útok Mongolů ve třináctém století, kteří ve Střední Asii programově ničili nejen města, ale i po staletí budované zavlažovací systémy.

Poslední mocenský vzestup nastal za Osmanské říše, jejíž armády v roce 1453 dobyly Konstantinopol a pronikly až k Vídni. Šlo však o vojenské impérium, jeho ekonomické základy byly slabé. Vládnoucí aristokracie v čele se sultánem podle britsko-amerického orientalisty Bernarda Lewise veškerou energii věnovala upevňování moci a o obchod ani výrobu se nestarala. Což platilo pro pozdní islám v jakékoliv zemi.

Tisíciletá nehybnost

O ekonomické prvenství se ve středověku ovšem neucházel islám, ale Čína a Indie. Ta po staletí těžila z klimatu vhodného pro subtropické a tropické zemědělství a v něm v předprůmyslové době vznikala podstatná část bohatství. Indické monarchie vzkvétaly, pokud nedocházelo k vnitřním válkám a ničivým nájezdům zpoza hranic. Potřebný klid byl zejména ve čtvrtém a pátém století za Guptovské říše. Stála na práci rolníků odvádějících šestinu úrody. Sami zůstávali chudí, z jejich odvodů však žila rušná města plná řemeslníků a obchodníků. Horní vrstvy se v nich oddávaly zjemnělému životu, jedním z dokladů je proslulá učebnice lásky, Kámasútra. Kolonisté šířili hinduistickou civilizaci do Indočíny a Indonésie.

Guptovské impérium ale už zůstalo nedostižným vzorem, po něm přišel pozvolný sestup. Příčiny jsou nejasné, výsledkem bylo zastavení ekonomického růstu − i ve srovnání s tehdejší Evropou − a utužení kastovního systému dědičných povolání, což bránilo mobilitě pracovní síly.

Velmoci v roce 1500
Velmoci v roce 1500 | Foto: Economia

Pro plné zobrazení klikněte na obrázek.

Navíc kolem roku 1200 do severní Indie pronikli muslimové a začali tam budovat své státy − Dillíský sultanát a později Mughalskou říši. Typické pro ně bylo posílení přerozdělování ve prospěch elit. V roce 1595 šly čtyři pětiny státních příjmů na platy vysokých feudálů (a jejich soukromá vojska), devět procent na císařskou armádu, pět procent na panovníkův dvůr a zbytek zvětšoval impozantní státní poklad.

Většina od rolníků vymáhaného bohatství se spotřebovávala neproduktivně. Na slavnosti, zástupy služebnictva, harémy a paláce. Zato investice do zemědělství zůstávaly nízké, a tak se hospodařilo stále stejně. Kapitálově náročné obory jako doly či metalurgie se nerozvíjely vůbec.

Indický historik Damodar Kosambi přešlapování na místě vysvětluje tím, že klasická Indie zůstala založená na kmenové struktuře. S ní byl spojen ohromný vliv náboženství, konzervatismus ve spotřebním chování, ve vztahu k technologiím a inovacím obecně. Důsledkem zastavení růstu bylo i to, že podle propočtů ekonoma Satíše Čandry zůstávala kupní síla nejhůře placených indických dělníků v roce 1961 stejná jako v roce 1595.

Čínské cykly

Skutečnou supervelmocí od chvíle, kdy na západě padla Římská říše, byla Čína. Těžila z tisícileté kulturní tradice a centralizace opřené o učení filozofa Konfucia o tom, že otec a císař mají vždy pravdu. A rovněž na dnes už nemyslitelném dostatku úrodné půdy. Protože stále více Číňanů se během staletí stěhovalo z kolébky své civilizace v severních nížinách k jihu, který byl zprvu jen řídce osídlený a k tomu vhodný pro pěstování rýže.

Společnost i ekonomika se v Číně po tři tisíce let vyvíjely v cyklech. Na jejich počátku byla pokaždé perioda vzestupu. O ten se zasadila obnovená státní moc: zklidnila předchozí sociální napětí a prosadila reformy, například přerozdělení půdy. Po několika generacích však se železnou pravidelností nastupovala korupce, boje o moc a stagnace.

Deziluze poddaných končila rolnickými povstáními, která neschopnou vládu smetla. A začínalo se znovu, někdy s domácími, jindy s cizími a postupně se počínšťujícími dynastiemi.

Vrcholem středověké Číny a současně ukázkou nevyužité příležitosti je říše Sung mezi 10. až 12. stoletím. I ta se vynořila z chaosu a podle britského sinologa Johna Fairbanka šlo o dobu tvůrčího vzepětí, kdy Čína objevy nových technologií, úrovní produkce, podobou vlády i rafinovaností kultury předběhla ostatní svět. Počet jejích obyvatel se zdvojnásobil zhruba na 130 milionů a v hlavním městě Kchaj-fengu v roce 1021 žilo 1,4 milionu lidí. K metropoli vedl Velký kanál, což umožňovalo dovážet z velkých dálek na lodích potraviny.

Vedle nich se k městu vozilo také uhlí a železná ruda. Ve vysokých pecích, státních i soukromých, se topilo koksem a ve velkém se v nich vyráběla litina. Slitina železa, která se nemusela kovat a stačilo ji odlévat. Šlo o 100 tisíc tun kovu ročně, dvakrát více než v Anglii na začátku průmyslové revoluce o 700 let později.

Podle dnešních sinologů stála sungská Čína na prahu kapitalismu. Trh pronikl na venkov a pro činorodé rolníky se otevřela možnost nových zaměstnání: výsadba stromů, lisování oleje, rafinace cukru, rybníkářství či výroba papíru a tkanin. Obchod drželi v rukou velkopodnikatelé, kteří koordinovali činnost cestujících kupců a drobných obchodníků. Ze zdanění převáženého zboží pocházela i většina státních příjmů. Rozšířily se také papírové bankovky s celostátní platností, vyvinuly se ze soukromých směnek. Rozsáhlý byl export hedvábí a porcelánu a čínská flotila měla přes tři tisíce lodí.

Nebývalý rozkvět však zhatila bující byrokracie a tentokrát rovněž rozmařilost a změkčilost. Sungská Čína byla přes silnou ekonomiku a statisícové a dobře vyzbrojené armády vojensky nemohoucí. Už po sto letech její severní část ovládli kočovníci a uprostřed 13. století se stala obětí bojovných Mongolů. Zahynuly desítky milionů lidí a zpustly celé regiony. Přesto toho k vidění zůstávalo dost − právě v této době po Číně cestoval v úvodu zmíněný Marco Polo. Říše středu po svržení mongolské nadvlády prožila nový vzestup, ale začala se uzavírat před světem. Vláda dokonce zakázala plavby na širé moře. Nakonec se jí zmocnili opět nájezdníci, tentokrát Mandžuové. Pod jejich vládou Čína půldruhého století prosperovala, pak převážila nechuť cokoliv měnit a sílila rezidua minulosti. Miliony žen například vyřadil z běžného života barbarský zvyk podvazovat a tím zmenšovat chodidla, což znemožnilo normální chůzi.

Stagnace na první pohled nebyla patrná, protože rostla populace, která kolem roku 1800 překročila 300 mi­lionů lidí. Všechny síly ale musely být vynaloženy na jejich uživení. Což se dařilo díky zahradnicky pečlivému zemědělství. Vyžadovalo to ohromné množství práce, která chyběla jinde.

Historici a ekonomové se přou, kdy Čína o prvenství přišla a proč ji vůbec Západ předstihl. Podle vědců odmítajících evropocentrický pohled, jako je Američan Kenneth Pomeranz, k tomu došlo až po roce 1820. Když se zemědělství ukázalo méně důležité než strojní výroba, která se v Evropě rozvinula za průmyslové revoluce. Do té doby − tvrdí Pomeranz − byly čínské regiony kolem veletoku Jang-c'-ťiang stejně bohaté jako Anglie.

Podle jiných, například britského liberálního ekonoma Anguse Maddisona, se Evropa před Čínu dostala už v 16. století. Poté co se v ní prosadil kapitalismus. Když na starém kontinentu vyrostla samosprávná města a na významu získal racionalismus a věda opřená o matematiku a výzkum přírody. Nebo akciové společnosti, zprvu v obchodě a pak v průmyslu. To vše se do Číny i do celého Orientu zatíženého středověkou tradicí rozšířilo až v 19. století, nejdříve do Japonska.

O zlomu před půl tisíciletím − patrném pro Asii obecně − píše i česko-britský ekonom Jaroslav Krejčí. "Evropané se dostali do přímého styku s velkými asijskými národy a seznámili se s jejich kulturami v době, kdy dochází k obratu v dějinách. Kdy zahájili svůj velký krok vpřed, zatímco ostatní civilizované lidstvo mělo tendenci odpočívat s rukama v klíně," napsal Krejčí ve své analýze.

Text vyšel v týdeníku Ekonom.

 

Právě se děje

Další zprávy