Zlom v české politice přijde, ale má jednu podmínku, míní Jelínek. Jde o Babiše

Navzdory tomu, že je vláda Andreje Babiše u moci o něco déle než půl roku, podpora hnutí ANO je podle některých šetření de facto stejná jako podpora tří nejsilnější opozičních stran dohromady. Čemu to přičítáte?

Těch důvodů bude několik. Předně se vládní koalice snaží udržovat kontakt se svými voliči a dodávat jim, když už ne chléb, tak aspoň hry. Což se zatím – z hlediska volebních modelů a stranických preferenci – jeví jako úspěšná strategie.

Zároveň opozice zatím nenašla recept, neprobudila se, nenašla způsob, jak hnutí ANO reálně konkurovat. Výroky opozičních předáků jsou strašně podobné těm, které jsme slýchali loni, předloni nebo před pěti lety – za minulé vlády Andreje Babiše. Svým způsobem je to všechno pořád stejné.

Související

Babišovi jde o jediné, míní Bartoš. A kritizuje i Mináře ze spolku Milion chvilek

Avšak pokud chce opozice změnit politické poměry, pokud chce nějakým způsobem prolomit rozložení sil na politické šachovnici, musí umět lovit voliče v revíru svého soupeře. A to je něco, co se jim zatím nedaří.

Podle mě se ukazuje, že se to budou učit velmi dlouho a velmi těžko. A možná nakonec stejně dojdou k závěru, že to osamoceně nezvládnou.

V posledním půl roce většinu politicky důležitých témat dost možná zastínil spor prezidenta s vládou o summit NATO v Ankaře. Nebylo chybou opozice, že na ten spor – navíc občas dost nešikovně – naskakovala?

Osobně mi hlavně vadí samotný fakt, že spor o summit v Ankaře zastínil zásadní politické bitvy, které jsou mnohem důležitější a pro voliče atraktivnější.

Debatovat několik měsíců jenom o tom, zda má Českou republiku reprezentovat prezident, nebo premiér, je sice zajímavé z hlediska ústavních principů a samotného fungování demokratického právního státu, ale pro voliče je to velmi neprůhledné téma.

Pokud si opozice myslí, že je to podstatné, že jde o něco, co je nutné každým okamžikem v každém vystoupení zmiňovat, tak já bych řekl, že se docela hrubě plete. Pokud má skutečně zaujmout veřejnost, tak se musí soustředit na chyby Babišovi vlády – hlavně v ekonomické a sociální oblasti.

Související

Bouře ve sklenici vody, nebo ústavní puč? Topolánek tepe vládu za spory s prezidentem

Navíc si myslím, že je chybou, a nedělají to jen opoziční lídři, ale také někteří komentátoři, permanentně naskakovat na osobní konflikty. Ty jsou sice laděny co nejemotivněji, aby publikum zaujaly a zabavily, věcně vzato nám ale potom unikají mnohem závažnější politické střety, které by se v současnosti měly vést.

Jaké střety by to měly být?

Typickým tématem je stavební zákon a obecně bytová politika. Vždyť tady lze ukázat na celou řadu přešlapů, celou řadu faktických, ale hlavně legislativních chyb.

Ukazuje se, že o zákonu nejednala centrální politická reprezentace s lokální, přitom právě na ní často přehazuje další především byrokratické povinnosti. Ten zákon je „ušitý“ na tělo developerům a velkému byznysu, a nikoli těm, kteří nemají dostupné bydlení.

Podle mě je to silné politické téma a svým způsobem mě překvapuje, že se za ním nedokázala opozice intenzivně zviditelnit tak, aby to skutečně dolehlo k voličům.

Jiný příklad, který sice možná nemusí být tak atraktivní pro širší populaci, je téma veřejnoprávních médií. Jejich budoucnost a jejich financování.

S tím souvisí širší zásadní téma: otázka kontroly, které musí vláda v demokratickém právním státě podléhat. V současnosti totiž sledujeme tendenci nejrůznější kontrolní mechanismy ze strany vlády oslabovat. Což je mnohem silnější a důležitější téma než to, kdo nás zastupoval na summitu NATO.

Vláda někdy postupuje až destruktivním způsobem – nejen pokud jde o veřejnoprávní média, ale zmínit lze třeba adiktologické služby. Jak si vysvětlujete, že se to nijak neprojevuje v preferencích? Je to tím, že to voličům hnutí ANO nevadí? Anebo si to dokonce přejí? Anebo se ty změny ještě nepromítly v jejich životech, takže to neřeší?

Je možné, že se to ještě nijak nepromítlo v jejich životech. Zároveň je ale hnutí ANO v koalici s politickými stranami, nebo přinejmenším s jednou politickou stranou, na mysli mám SPD, jejímž cílem je skutečně změnit od základů poměry. Je to jednoznačně antisystémové hnutí.

Ve vládě jsou tři typy stran: antisystémová strana, pak subjekt, jehož lídři rádi provokuji, a pak nejsilnější populistické hnutí v zemi. Celkově to může velmi snadno vyústit v politický proud, který ještě dříve, než se nějak zavděčí svým voličům, pracuje hlavně na tom, aby si pro sebe zajistil co nejjednodušší, nejspolehlivější a nejpohodlnější vládnutí.

Související

„Neměl bych čas.“ Babiš odmítl Pavlův návrh na obnovení schůzek nejvyšších ústavních činitelů

Proto se snaží kontrolovat státní správu tak, aby z úřednických míst nepřicházela pokud možno žádná kritika. Patří k tomu samozřejmě také oslabování nebo zpochybňování role expertů, kteří spolupracují se státem, ať už ve státní správě nebo jinde.

Jako příklad můžeme uvést debatu o očkovací strategii. Pak je tu zpochybňování neziskových organizací, médií veřejné služby a nakonec i soudů včetně toho Ústavního. Všechno to spolu souvisí.

Takže pokud jsem zmiňoval destrukci, je to od vlády strategie?

Je to obvyklá strategie antisystémových sil napříč celou Evropou. Nemyslím, že by měl před sebou Andrej Babiš přímo nějaký plánek, podle kterého si chce podrobit Českou republiku. Ale to, že na tuto strategii přistupuje, je zřejmé.

Je otázka, co s tím může dělat opozice. Lídři opozičních stran tvrdí, že jejich největší nevýhoda spočívá v metodě: Andrej Babiš je prostě schopný zajít tam, kde se oni již odmítají pohybovat. Nebojí se podpásových útoků, dehonestace novinářů, nadávek, pomluv a snad i vyložených výmyslů…

Andrej Babiš působí na voliče autenticky. Umí být bezprostřední, přinejmenším ho tak jeho voliči vnímají. Umí pracovat s emocemi, umí pracovat se změnou nálad, umí pracovat se změnou témat.

Má vzácný dar – když se ho na něco zeptáte, nedělá mu problém začít mluvit o něčem úplně jiném. A ještě si na tom postaví svůj pomník, svoji slávu.

V tomto vyšperkoval k dokonalosti přístup, který už dříve používali někteří tradiční politici: ptejte se mě, na co chcete, já vám, na co chci, odpovím. Prakticky všichni opoziční lídři vedle něj dnes působí jako strašní suchaři.

Třeba se ale časem najdou nějací charismatičtí lídři, kteří začnou v tomto šlapat i Babišovi na paty.

A ještě jednu věc bych zmínil: Andrej Babiš, když byl v opozici, tak byl permanentně mezi svými voliči v regionech. I v tom je nepřekonatelný. V jednom kuse cestuje po republice a dělá permanentní kampaň. A to je věc, kterou – zdá se mi – současná opozice hodně podceňuje.

Neukazuje se po tom půl roce vlády Andreje Babiše, že u nás bude růst poptávka po nové politické straně? Že by mohl uspět někdo, kdo osloví zklamané voliče z obou táborů?

Ta poptávka tady je už docela dlouho a bude sílit. Nepochybuji o tom. Jiná věc ale je, zda se tady někdo takový může skutečně objevit. A v tom jsem spíš skeptický.

Postavit stranu nebo hnutí, které by mělo nějaký konzistentní politický program a několik zajímavých nebo atraktivních kandidátů ideálně napříč republikou, je mnohem těžší než jen vymyslet pár chytlavých sloganů nebo oblepit republiku billboardy.

Neprojevuje se slabost opozice také v tom, že je roztříštěná? Nebude se nakonec vzpomínat na Petra Fialu, kterému už dávno došlo, že pokud má být Babiš poražen, musí tomu předcházet nějaký integrační tah?

Podle mě jsou před opozicí dvě možné cesty. Tou první je, že se najde nějaká politická strana, která začne opozici dominovat, protože přijde s jinou politickou strategií nebo i taktikou. Která přestane hrát politickou hru antibabiš.

A která začne uvažovat také třeba o tom, zda by – pokud ne v tomto, tak v nějakém příštím volebním období – nemělo smysl hledat cestu k hnutí ANO.

Podle mě by měli straničtí stratégové začít uvažovat o tom, jak bude česká politika vypadat za pět nebo za deset let. A jakou roli v ní bude mít hnutí ANO, až v jeho čele nebude Andrej Babiš.

To je jedna cesta: ukázat, že politické strany v opozici nejsou jedna jako druhá, že se mezi sebou liší a že nabízejí nejen různé programy, ale i různé strategie.

Související

Komentář: Babiš může být v klidu. Okamura hraje divadlo stejně jako „šmejdi“ se svými hrnci

Potom je tu druhá možnost. Pokud se ukáže, že skutečně dochází k velmi zásadnímu zostřování politických a společenských poměrů, že se přikláníme k neliberální demokracii, že jdeme po maďarské cestě a že tomu nelze zabránit jinak než vznikem silného a jednotného bloku, pak má smysl chystat integraci opozice v čele s charismatickým lídrem, který by dokázal Babiše porazit.

Obě možnosti jsou pořád ve hře. Pokud se ale třeba za rok nebo dva ukáže, že je opozice stále stejně nevýrazná a slabá, možná i současným předákům opozičních stran dojde, o čem dneska nechtějí slyšet. Tedy že to, co říkal Petr Fiala, je pravda.

A může se klidně ukázat, že opozici do budoucna nespasí jedna koalice Spolu, ale skutečně mnohem širší opoziční aliance.

Zbývá v tomto konfliktu ještě místo pro levici?

Politický spor se tu poslední roky přeformátoval. Už to není konflikt mezi levicí a pravicí, ale mezi liberály a konzervativci. Což samozřejmě levici komplikuje situaci. A to ať už té liberální, nebo té konzervativní.

Ta konzervativní to má složité v tom, že velkou část jejích voličů oslovuje SPD a další menší krajně pravicové strany. V posledních volbách na to doplatilo hnutí Stačilo!.

Pokud jde o liberální levici, tedy o prostor někde mezi Piráty a sociální demokracií, tak od sociologů slýcháme, že u nás existuje zhruba pětina voličů, kteří se necítí být politicky zastoupeni.

I tady narážíme ale na problém, který platí o opozici obecně – chybí zajímaví lídři. Jsou tu pouze zkušení političtí matadoři, kteří se obklopují mladými aktivisty, avšak chybí zde silné osobnosti ze střední generace, kteří by měli charisma a více politické zkušenosti.

Dalším problémem pro levici je Andrej Babiš s jeho štědrou rukou. Proto si myslím, že zlomový okamžik pro českou politiku nastane, až z ní Babiš odejde. Teprve potom začne hnutí ANO hledat novou strategii a možná se otevře prostor i pro demokratickou opozici zleva, která by připomněla, že rozpočtové výdaje je nutné také krýt dostatečnými rozpočtovými příjmy.

Mohlo by vás zajímat: „To je prostě ostuda.“ Diplomat Šedivý tvrdě účtuje s Babišem a výdaji na obranu.