Žáci mě přijali do svého týmu a žiju jen pro ně, říká nejoblíbenější učitel v Česku

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
31. 3. 2021 13:01
Tomáš Pírek (28) je učitelem češtiny, dějepisu a občanské výchovy na pražské Základní škole U Krčského lesa. Působí jako třídní v 8. B, která ho nominovala do letošního ročníku soutěže o nejoblíbenějšího českého učitele Zlatý Ámos. Pírek kromě hlavní ceny vyhrál i kategorii Dětský Ámos, v níž rozhoduje dětská porota.
Zlatý Ámos 2021 Tomáš Pírek
Zlatý Ámos 2021 Tomáš Pírek | Foto: Archiv Tomáše Pírka

Chápu, když Zlatého Ámose vyhraje vtipný a sportovní tělocvikář-zeměpisář nebo akční fyzikář či chemikář, který je pověstný svými efektními pokusy. Jak se dá ale zaujmout a získat si tak velkou popularitu přes češtinu, dějepis nebo občanku? Navíc u osmáků?

Já doufám, že jsem vtipný a akční češtinář, dějepisec i občankář. Kdo říká, že češtináři nejsou zábavní? Poznali jste mě? Je však pravdou, že obecně český jazyk není u žáků úplně oblíbeným předmětem. Když dostanu novou třídu, ptám se jich, co se jim vybaví, když se ve škole řekne český jazyk. Většinou odpovídají: pětky z pravopisu a čtení nudných knížek. Právě proto jsem velmi rád učitelem češtiny - je to výzva! Myslím, že moji žáci již zanedlouho poznávají, že čeština není jenom o tomhle - vlastně, vůbec o tomhle není.

Máte potom vidět to jejich zaujetí, když rozebíráme vtipný literární text nebo si čteme jejich výborné slohové práce, děláme běhací diktáty (text je po úryvcích vylepen na různých místech třídy - žáci ho hledají a vrací se do lavice ho přepisovat - pozn. red.), vytváříme si pomůcky, vytváříme projekty a podobně. Jsem proto vždy hrdý na to, že mohu být takovým průvodcem v poznávání krás jejich mateřského jazyka.

Podobně nepopulární bývá i další váš předmět - dějepis, který často vypadá jako výčet dat, bitev a panovníků. Přitom historické knihy naopak patří mezi nejprodávanější a čtenáři je hltají. Proč je to tak těžké přenést do výuky a jak se to daří vám?

Dějepis na základní škole by o tomto vůbec neměl být. Pracujeme s historickými prameny a ty pak žáci po skupinách odprezentují před tabulí. Používám zajímavá videa, abych jim látku co nejvíce zjednodušil. Diskutujeme o tom, proč něco takto proběhlo a ne jinak, jaké to mělo důsledky. Ale ani výklad od tabule nezavrhuji, když jsem například vyprávěl o mumifikaci ve starověkém Egyptě, napjatě poslouchali a chtěli, abych to dovykládal. Egypt miluji, byl jsem tam osmkrát a z blešího trhu si vždycky přivezu nějakou mumijku a další rekvizity do hodiny. A někdy naopak vidím, že žáci ztrácejí pozornost, zvláště když mají dějepis až po obědě, tak rychle zařadím nějakou aktivitu, třeba i na chodbě, aby se probrali.

A pak je tu občanská výchova. Tu se nedaří uchopit nejen mnoha učitelům, ale ani mnoha autorům učebnic. Často je to všehochuť, která by se dala nazvat "nevešlo se jinam". Proč je tak těžké skutečně vychovávat k občanství a pomáhat z žáků tvořit aktivní a zajímající se občany? Jaký je váš přístup?

Já jsem vystudoval na pedagogické fakultě přímo společenské vědy, takže jsem prošel sociologií, politologií, filozofií či etikou. Navíc ve své první škole jsem učil samé občanky, takže jsem si vytvořil pestré portfolio textů a aktivit. Občanku ale často učí pedagogové, kteří tento předmět nemají vystudovaný a logicky se s ním více potýkají. A když učí občanskou výchovu třídní učitel, leckdy ji pojme jako třídnickou hodinu. Já se snažím na občance otevírat důležitá globální témata a ta řešit pomocí různých situací či videí. A skutečně je o čem diskutovat, když probíráme třeba jinakost člověka, netoleranci k této jinakosti, nejrůznější stereotypy zakořeněné ve společnosti, mezigenerační tematiku, rodinnou problematiku…

V on-line přenosu Zlatého Ámose jste říkal, že jste byl neposlušný žák a učitelé si s vámi užili, ale přesto jste chtěl být odmalička právě učitel. Jak si tento rozpor vysvětlujete?

Asi jsem se ne úplně dobře vyjádřil při závěrečném slově. Nechtěl jsem říct, že jsem byl neposlušný v tom slova smyslu, že bych zlobil. Učitelé mě většinou měli velmi rádi a dodnes na mě snad v dobrém vzpomínají. Byl jsem jen velmi zvídavý. Často jsem měl další a další otázky a někdy jsem se s odpovědí učitele zkrátka nespokojil, proto to někteří kantoři mohli brát jako moji drzost. Tak to ale skutečně nebylo. Dnes to vidím i u svých žáků a jsem tomu hrozně rád. Nemám rád pasivní třídy, miluji, když se žáci vyptávají a nestačí jim jedna odpověď. Přiznám se, že je k tomu od samého počátku vedu. Dokonce dostanu občas i takovou otázku, na kterou opravdu neznám odpověď. Většinou se ale přiznám a společnými silami ji vyhledáme.

Já si ještě pamatuji učitele, kteří takové žáky okřikovali: "Nediskutuj se mnou!" nebo "Proč? Proč? Prostě proto!"

Já jsem se už na základní škole setkal s tím, že nás naopak učitelé k diskusi spíše povzbuzovali. Ale zároveň se ještě dnes lze setkat s pedagogy, kteří na otázku "Proč?" odpovědí "Protože jsem to řekl!", myšleno já, učitel. A co jako? Žák a učitel jsou přece rovnocenní partneři na jedné lodi.

Učitel Tomáš Pírek ve své třídě 8. B.
Učitel Tomáš Pírek ve své třídě 8. B. | Foto: Archiv Tomáše Pírka

O co těžší je vést takovouto živou hodinu plnou tvůrčí práce a diskuse při výuce on-line?

Záleží třída od třídy, den ode dne. Někdy vůbec nereagují, vypnuté mikrofony, vypnuté kamery a nic. Když je člověk přímo v učebně, tak může upoutat pozornost i třeba tím, že zaťuká, máchá rukama nebo se významně přiblíží k nějaké lavici, to tady nejde. A jindy se stačím dostat jen k prvnímu bodu z látky, kterou chci s žáky probrat, oni se pořád ptají a mají k tomu připomínky. Já se totiž většinu látky snažím vztáhnout k jejich životu. Takže pak lze diskutovat i o věcech, které před danou hodinou vůbec neznali. Lze se ptát i na novou látku, třeba nad mapou se dotázat, odkud by žáci vedli bitvu, být oni vojevůdci. Dospělý by nad tím hrozně spekuloval, děti jsou bezprostřední a nebojí se říct svůj názor. Protože i kdyby byl chybný, tak se z toho poučí a jdeme dál. Chyby člověka posunují.

Často diskuse ve třídě zamrzá právě proto, že mnozí učitelé chybu stále démonizují jako selhání. Pak není divu, že se nikomu do odpovědi nechce. Jak pracujete s chybou?

Když někde učím déle, již o mně vědí, že mám chyby rád a že o nich diskutujeme a společně hledáme, proč je to vlastně chyba. Když ale v nějaké třídě začínám, vidím, že jsou žáci stažení do sebe a musím je teprve přesvědčit, že se chybné odpovědi nemusí bát. A navíc když udělám já chybu, tak se ji nesnažím zamaskovat, ale naopak na ni upozorním a říkám, že i dospělý a vystudovaný učitel se splete. Stalo se mi to i při návštěvě školní inspekce, žáci mě upozornili, chybu jsme opravili a jeli jsme dál. Coby dějepisář říkám, že nejsme na bojišti, kde by jedna chyba znamenala prolitou krev a ztráty životů.

Jaký je váš názor na osnovy češtiny a literatury, které na rozdíl od ostatních předmětů opět nebyly revidovány? Jak jste si vzdělávací program upravil k obrazu svému?

Je skutečně pravdou, že se v mluvnici i literatuře vyskytuje učivo, které je pro současné žáky základní školy velmi náročné, neaktuální, vzdálené a pro život nepotřebné. Každý začínající učitel brzy zjistí, o jakou látku se jedná. Nikdy nebudeme vědět úplně všechno, a proto je i pro život důležité, abychom spíše věděli, kde dané informace relevantně získat. A tady na to právě kladu důraz i já. Důležité je, aby žáci měli všeobecný přehled, rozuměli tomu, proč se danou látku učí, a bavilo je to.

Musí vaši žáci znát ruchovce, lumírovce, symbolisty a podobné autory, které už desítky let žádný běžný člověk nečte?  

Devátá třída, kterou učím český jazyk, možná teď zbystřila, protože o nich skutečně padla zmínka, ale skutečně pouhá zmínka. On takový pan Brouček zase není tak špatný. Je to pro ně však již naprosto vzdálená literatura, která je obvykle nebaví. V takovou chvíli má češtinář dvě možnosti: buď udělá všechno stoprocentně tak, jak mu nařizuje jisté kurikulum, a dané učivo do nich prostě celé natlačí, anebo se například o takové skupině autorů zmíní, uvede krátkou ukázku a jde na něco, co i ty deváťáky nadchne. Takže já pak klidně zbytek hodiny věnuji textu současného spisovatele.

Podařilo se vám získat si vaše osmáky pro četbu literatury? Kluci teenageři jsou údajně nejméně čtoucí skupinou. Jak na to jdete?

Já jsem byl před pár lety ještě také kluk teenager, takže si to dokážu živě představit. Naštěstí je spousta výborných současných knižních titulů literatury pro mládež, které nabízí neuvěřitelné možnosti. A jak tedy na ně? Rozhodně je nenutím do žádných čtenářských deníků, to nemá absolutně žádný význam, je to přežitek. Pokud někdo chce číst, čte; pokud ho to nebaví, dělá jiné věci, které ho naplňují. Já jsem lásku ke knihám také získal až ve vyšším věku a vidíte, naprosto jsem jim propadl.

V ukázce on-line hodiny, která se objevila v rámci pořadu Zlatý Ámos, probíráte s dětmi ukázku z knihy Čik, což je velmi populární road movie o podivínovi a úletáři. Je tohle cesta?

V hodinách literární výchovy se snažím pracovat s takovými texty, o kterých si myslím, že děti zkrátka zaujmou, a zatím se mi to celkem daří. Nezatěžuji je zbytečnými informacemi z literární historie a teorie, ale opravdu se snažím pracovat převážně s daným textem. Pracujeme s nadpisem, titulní stranou, první větou v knize. Hodně informací předvídáme, pracujeme s fantazií, pokládáme hlavnímu hrdinovi otázky a podobně. Těch zajímavých metod je nepřeberné množství. Každý děj knihy se snažím zasadit i do jejich reálného života, žáky to velmi baví, protože najednou zjistí, že k nim text promlouvá. Často si uvědomí, že protagonista příběhu řeší stejné životní otázky a problémy jako oni. Třeba trable s dospíváním, neshody s rodiči, první lásky.

Ta ukázka z Čika byla lehce kontroverzní i lehce vulgární. Chce to i trochu odvahy, zvolit si právě ji?

Já sám se nebojím o mnohých věcech nahlas mluvit, proto velmi rád vybírám převážně literaturu, která v sobě skrývá jistá tabuizovaná témata - krizi rodiny, homosexualitu, globální problémy a podobně. Zkrátka to, co je pro dnešní dobu aktuální. O všem si průběžně povídáme a já mám obrovskou radost z jejich zájmu o daná témata. Takové podle mě mají být hodiny literatury!

Co říkáte snaze začít učit češtinu od komunikace ke gramatice, mít komunikaci, komunikační situace, a tudíž reálný život, stále v centru pozornosti?

S tímto naprosto souhlasím. Určitě by se měl klást větší důraz na rozvíjení komunikačních schopností a dovedností žáka. Podle mě je to v dnešní době opravdu klíčové. Žáci se hůře vyjadřují, dělá jim velké problémy odpovídat celými větami, nedokážou vyhledat klíčová slova z textu, tím pádem ani podstatné informace. Není to však nic, s čím by se nedalo pracovat, jen je potřeba učit to žáky již odmalička. Skutečně by se měly v tomto ohledu upravit priority v tom, co je pro současného člověka 21. století důležité, které klíčové kompetence si má na základní škole osvojit. Třeba také dostanu někdy nějakou příležitost podílet se na zásadních změnách v učivu.

Jste třídní 8.B, která vás do soutěže nominovala. Jak přistupujete k třídnictví? Jak moc si držíte třídu "od těla", jaké mezi vámi panují vztahy či důvěra?

Myslím, že k tomu přistupuji velmi zodpovědně. Já a moje třída - to je jako jedna velká bublina, ve které to žije a funguje. Rád uvádím takový příklad, že občas ve třídě řvu já a současně i žáci, ale ono to prostě nějakým způsobem funguje. Jiní by to možná nepochopili, ale my si zkrátka rozumíme. Neuvěřitelně jsme si sedli, je to moje krevní skupina - zvídaví, aktivní, vtipní, malinko nezbední mladí lidé. Okamžitě mě přijali do svého týmu a já je do svého srdce. Žiji pro ně a oni to moc dobře vědí. Za všechno jim opravdu děkuji!

Co říkáte posunu a modernizaci českého školství během roku pandemie?

Žáci, učitelé i rodiče udělali v tomto ohledu obrovský pokrok, vidím to sám na sobě. Nevěděl jsem, jak učit, jaké zvolit metody, prostředky. Dělal jsem začátečnické chyby, kterých však nelituji, protože díky nim jsem se posunul dál a se svými žáky distanční výuku zvládám poměrně dobře. Jsem na ně hrdý. Snad tato doba bude i v něčem přínosná a české školství se bude posunovat dál a dál.

Školství a vzdělávání bývalo v české společnosti značně opomíjené téma. Za poslední rok jsou učitelé a ředitelé spolu s vědci v centru dění. Co to podle vás znamená pro české školství?

Já jen doufám, že prestiž učitelského povolání se v České republice zvýší. Myslím si, že každé povolání je důležité, ale když občas narazím na různé diskuse, které se tak ostře vymezují vůči učitelské profesi, ihned to vypínám, mrzí mě to. Jako mladého pedagoga mě tohle velmi demotivuje a vlastně se nedivím, že ve školství chybí kvalitní lidé - děláme si to my sami.

Chtěl jsem být učitelem už odmalička, ušel jsem kus cesty a opravdu učím celým svým srdcem. Nedokážu si představit, že bych dělal něco jiného, a skutečně je díky tomuto povolání můj život šťastnější. Z mého pohledu se jedná o krásnou a záslužnou práci. Jen by to chtělo asi více "pedagogické krve", která si nenechá úplně všechno líbit a ozve se, samozřejmě slušně. Jinak se to nikam neposune.

Změní se něco ve vašem životě či práci po zisku dvou Zlatých Ámosů?

Nezmění se určitě vůbec nic. Stále stojím nohama pevně na zemi. Je však pravdou, že mě to velmi motivovalo. Už i já ztrácím při té dlouhé distanční výuce sílu a přestává mě to bavit. Vždy si ale uvědomím, že to právě kvůli nim, svým žákům, kteří za nic nemohou, musím zvládnout, a proto se snažím každou hodinu začít s úsměvem a odhodláním, že to dneska společnými silami zvládneme a hodinu si vlastně užijeme. Potěšilo mě ale také to, že jsem dostal i pár nabídek na velmi zajímavé projekty, které podle mě mají smysl. Jinak na sobě určitě budu dál pracovat. Chci se ve svém oboru ještě vzdělávat a plnit si další sny, které mám.

 

Právě se děje

před 7 minutami

Někteří účastníci Českých lvů mohli porušit protiepidemická opatření, prověří to správní orgán

Pět účastníků březnového vyhlášení filmových cen Český lev mohlo porušit vládní opatření zavedená kvůli koronavirové pandemii. Policisté je oznámili správnímu orgánu, sdělil mluvčí Jan Rybanský. Po skončení ceremoniálu v pražském Rudolfinu se na sociálních sítích objevily fotografie, na kterých umělci postávají v těsných hloučcích kolem stolků před budovou, kouří a povídají si. Nemají na sobě respirátory ani nanoroušky.

Policisté se o případu dozvěděli z médií, začali poté kauzu prověřovat. "Policisté prověřování celé události ukončili a zadokumentovali. Následně pět osob oznámili příslušnému správnímu orgánu pro možné porušení vládních nařízení k dořešení," uvedl Rybanský. Dodal, že jejich jména policie nemůže zveřejnit.

Na ceremoniálu platila přísná opatření. Všichni, kdo se večera v Rudolfinu chtěli zúčastnit, museli podstoupit PCR test na covid-19 a museli mít nasazený respirátor. "Jako pořadatelé však ručíme pouze za průběh akce uvnitř prostor konání, nikoliv za dění venku. Situace, která nastala, nás samozřejmě mrzí," řekl prezident České filmové a televizní akademie Ivo Mathé serveru SeznamZprávy.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 11 minutami

Babiš přijal nového slovenského premiéra Hegera

Premiér Andrej Babiš v Kramářově vile přivítal předsedu slovenské vlády Eduarda Hegera, pro kterého jde o první zahraniční cestu od nástupu do funkce.

Už dopoledne Hegera přijal prezident Miloš Zeman na zámku v Lánech. Po setkání uvedl mluvčí Jiří Ovčáček na Twitteru, že státníci ocenili výborné vzájemné vztahy, shodli se o důležitosti spolupráce v rámci visegrádské čtyřky (V4 - ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko) a hovořili o ekonomické obnově po koronavirové pandemii.

Heger se odpoledne setká také s předsedou Senátu Milošem Vystrčilem (ODS) a šéfem sněmovny Radkem Vondráčkem (ANO).

Zdroj: ČTK
před 13 minutami

Americký ministr zahraničí Blinken přijel neohlášeně do Afghánistánu

Americký šéf diplomacie Antony Blinken přicestoval do Afghánistánu na neohlášenou návštěvu. USA plánují stáhnout ze země své zbývající vojáky.

Zdroj: ČTK
Další zprávy