„Umělci mají roznášet lásku, ne nenávist.“ Neoblíbený Klempíř promluvil i o StB

Oto Klempíř zažívá takový propad oblíbenosti u lidí jako možná žádný jiný člověk v Česku. Jako člen populární kapely J.A.R. slýchal řadu let potlesk a pochvaly. Jakmile ale před rokem vstoupil do politiky na kandidátce Motoristů a následně byl jmenován ministrem kultury, pro část společnosti se stal vyvrhelem. Aktuálně.cz zajímalo, jak to vnímá a zda uznává, že na tom má svůj podíl.

Z oblíbeného muzikanta jste se stal během pár měsíců v očích mnohých nenáviděným politikem. Co to s člověkem udělá?

Se mnou vlastně nic. Já zůstal stejný, jaký jsem byl dlouhé roky předtím. Minulost jsem nezměnil, moje kreativní myšlení zůstalo, moje politické postoje byly jasné. Jsem liberální kapitalista. Ale změnilo se zcela mé okolí. Jako když mávnete kouzelným proutkem. Jako když otočíte prstenem z pohádkové Arabely. Všechno bylo najednou pro mé okolí u mě špatně.

Jak například vnímáte to, že někteří lidé se možná až bojí mít s vámi společnou fotku?

Najednou jako by si lidé řekli: „Našli jsme nepřítele. On byl dříve přítel. Ale teď je nepřítel.“ Nebo si našli „černého Petra“, který byl pro ně dříve kreativním guru.

To musí s člověkem pořádně zatřást.

Víte co? Já jsem už dost starej na to, abych se z toho položil, už jsem zažil v životě horší věci. Ale usmívám se nad tím, jak mě dřív někteří za písňové texty vynášeli takřka do nebes a teď o mně říkají, že jsem byl prý podprůměrný textař. Je zvláštní vidět tu obrovskou porci nenávisti umělců vůči mně. Umělců, kteří by apriori měli roznášet porozumění, lásku a nějaký pozitivní pocit.

Ale nejde zdaleka jen o umělce. Vnímáte ten odpor proti vám napříč částí společnosti?

Upřímně řečeno – nevnímám to. Když budu trošku sobecký, mě zajímá ta část společnosti, která jsou naši voliči. Kdyby mě chválili opozičníci, tak si říkám, že něco dělám špatně. Mě naprosto nekompromisně zajímají naši voliči.

Myslíte, že máte nějaký podíl viny na tom, že vás mnozí lidé nemají rádi? Říkáte si: Toto jsem mohl jinak udělat, toto jinak říct? A lidé by se ke mně chovali lépe?

Já můžu říct cokoliv a bude to stejné. Vždyť já přece mluvím docela mírně oproti jiným politikům, kteří si opravdu neberou servítky. Já jsem mírný člověk, ale pomalinku jím přestávám být, protože „rubačka“ opozice je nemilosrdná.

Takže neřekl jste si u něčeho za poslední měsíce: Dopustil jsem se chyb?

Mám tolik práce s řízením ministerstva kultury, že v tom mediálním světě žiju jen malý kousek života. Mám nesmírně komplikovaný úřad, k tomu 30 příspěvkových organizací, tisíce památkově chráněných objektů, mám memoranda, divadla, živé umění, regionální kulturu, regionální památky. A na to mám 295 lidí v baráku a dalších přes 6000 zaměstnanců. A jedu naplno, někteří spolupracovníci mi říkají: „Hele, zvolněte tempo, protože se utavíte.“

Byl jsem pro Státní bezpečnost lehký cíl

Zůstaňme ale u toho, proč vás lidé vnímají tak negativně. Šlo by mluvit o spoustě věcí, vzpomenu tři: spolupráce se Státní bezpečností, ministerská nekomunikace a změna financování ČT a Českého rozhlasu.

Pokud jde o Státní bezpečnost, uvědomte si, že jsem spolupracoval jeden jediný rok a byl jsem v hrozně těžké situaci.

Vím, že váš příběh popsal historik Petr Blažek v DVTV. Nijak vás nechci soudit. Jen se chci zeptat, zda by vás lidé nepřijali lépe, kdybyste se výrazně omluvil za tuto spolupráci.

Já jsem se ale samozřejmě v minulosti několikrát omluvil. Ano, nevystoupil jsem nikdy v nějakém samostatném pořadu, ale já o tom s klidem budu mluvit otevřeně a upřímně v každém rozhovoru. Bylo to pro mě tehdy těžké v té kontinuální hrůze osamění a nátlaku, kdy jsem prostě nedokázal udělat nic jiného, než co jsem udělal. Byl jsem takový divný robot, který podepsal, co chtěli.

Možná veřejnost očekávala víc. Že se třeba omluvíte konkrétním lidem.

Ale já některé ty lidi vůbec neznám. Třeba tam nějakého kluka vyhodili z výšky. A já ho neznám. Jo? Já se naprosto omlouvám všem s tím, že by měli vědět, že to nebyl ode mě žádný úmysl. Opravdu. To si nikdo nedovede představit, tu dobu tenkrát. Nevěděli jsme, že bude rok 1989, Havla jsme neznali, nikdo nic nevěděl. Bylo to, jak se říká, v „temné řiti“.

Někteří vám namítají: „My jsme tu dobu dokázali překonat, aniž bychom si s tím režimem zadali. A taky jsme byli pod tlakem. Šlo to překonat.“

Chtěl bych je vidět v mé tehdejší situaci. Ono hodně záleželo na vašem okolí. Když máte nějakou partu, třeba jako byla Charta 77, je to něco jiného, než já, který byl opravdu sám. Byl jsem v Praze osamocený, byl jsem pro Státní bezpečnost vlastně lehký cíl. Šli na mě pomocí cukru a biče, jeden byl ten hodný a druhý hrozný.

Z čeho jste měl největší obavu? Z psychického tlaku? Z fyzického?

Z obojího, bylo to jako fakt drsné. Čelil jsem fyzickým útokům. Lítaly tam facky, přišlo mi to absurdní. Dospělí chlapi, kteří mě vyslýchali, měli zaměstnání, že fackují a ničí druhé lidi. Uměli to, měli to jako svůj job.

V jakém okamžiku jste si řekl, že jim podepíšete spolupráci?

Chvilku vzdorujete a potom už je konec.

A měl jste klid.

No, to nemáte klid. Právě začalo peklo.

Jak peklo?

Peklo ve smyslu nátlaku.

Jakém nátlaku, když jste jim poskytoval informace? Nebyli prostě spokojení? Neskončily facky?

Podepíšete to ve chvíli, kdy jste zlomený. A už vás posouvají jako hrnek. Nedokázal jsem tomu vzdorovat.

Přišla v nějaké chvíli úleva, nebo pořád to máte v sobě?
To už se vám neuleví nikdy. Jako nikdy. Nikdy.

Žijete s tím stále? Tíží vás to, že jste podlehl?

Prostě s tím žijete navždy. Jako s tetováním. Samozřejmě si říkáte: Měl jsem se nechat zabít? Měl jsem se nechat zavřít? Měl jsem to či ono udělat jinak? Takto to je. Mně bylo dvacet. Vezměte si ten kontrast s tím člověkem na Hradě, který podepsal vstup do komunistické strany v době, kdy byl starší než já.

O prezidentovi bychom mohli mluvit také, ale teď na to nemáme čas.

Já vím, že se o tom nechcete bavit.

Mnozí místo debatování chtěli řvát

Ale tak to není. Jsem připravený se bavit o čemkoliv, jen na to nemáme čas. Vraťme se k tomu, proč taková až nenávist vůči vám. Kromě Státní bezpečnosti lidé zmiňují to, že působíte dojmem, že nechcete téměř s nikým komunikovat.

Vy jste na mě dokonce v kuloárech sněmovny hulákal, že jsem ministr, který nemluví.

Za to hulákání se vám omlouvám, byla v tom určitá zoufalost, protože vy jste fakt nechtěl v kuloárech sněmovny odpovídat na otázky. Neříkáte si, že jste měl víc mluvit k lidem, víc chodit do debat, víc chodit do médií, víc naslouchat odlišným názorům?

To jsou fakt strašně manipulativní otázky.

Počkejte, jen se ptám na styl vaší komunikace, zejména v prvních měsících ministrování.

Ale já se s těmi, kteří tvrdí, že chtějí se mnou diskutovat, na ničem neshodnu. Na ničem. My máme jiné vidění světa. Já jsem prožil jiné věci, prožil jsem okamžiky, kdy jsem na rozdíl od těch politiků, na rozdíl od těch Rakušanů a všech těchhle, skutečně ztratil víru ve svou budoucnost. Byl jsem několikrát na dně, a už jsem si myslel, že je se mnou konec. Nechce se mi o tom ani mluvit.

Ale vy jako politik byste měl debatovat s jinými politiky. A nejen s nimi.
Ale já si s nimi ještě užiju. Až teďka přichází čas na diskuse, ten čas přijde v září, kdy budu denně vysvětlovat změnu financování České televize a Českého rozhlasu, budu denně v debatách, denně budu v ohni.

Nebudete se skrývat?

Ale já se neskrývám, jsem teď tady s vámi a mluvím s celou řadou dalších lidí.

No, čekal jsem na to, abychom spolu prohodili prvních pár slov na diktafon, více než půl roku.

Ale dočkal jste se. Nemám potřebu chodit do všech možných diskusí nebo stát u řečnického pultíku ve sněmovně, kde spousta poslanců mluví jen proto, aby se nahráli na sociální sítě.

Jenže nepřispěl jste svým chováním k tomu, že mnozí lidé vyšli do ulic protestovat proti změně financování televize a rozhlasu? Nevyčetl vám to třeba premiér Andrej Babiš?

Ale tak to přece není.

A jak to je?

Premiér po mně chce, abych vedl úřad, rozděloval co nejlépe a nejpoctivěji peníze, ukazoval správný směr ministerstvu kultury. A to myslím, že se mi daří, dělám v tomto spoustu a spoustu věcí. Jsem přesvědčený, že jsem při půlročním bilancování vlády uspěl.

Ale co to vaše veřejné vystupování? Nechce po vás, abyste chodil více do debat?

O čem mluvíte, do jakých debat?

Tak od první chvíle, kdy se začalo ukazovat, že vaše vláda míní změnit financování médií, tak k vám přicházely různé výzvy k debatám na témata, co a jak by šlo či nešlo kolem těchto médií změnit.

Vy máte strašně neúplné informace. Mnozí místo debatování chtěli řvát na ulicích. A když chce někdo řvát na ulicích, ať tam řve, se mnou to nedělá nic. My jako vládní koalice postupujeme podle programu vlády. A sám vidíte, že podle nejnovějších průzkumů bychom měli ještě více poslanců, než máme. Takže navzdory kontinuální kampani proti nám od médií až po Hrad získáváme u lidí ještě větší podporu.

Na férovku: S premiérem Babišem si rozumíme

Jsem přesvědčený, že nečelíte žádné kampani. Ale k tomu klíčovému: Jakou dáte pojistku, že vaše vláda, nebo jakákoliv další vláda, nebude zasahovat do nezávislosti veřejnoprávních médií?

Ale my tu pojistku přece dáváme. Neměníme zákon o České televizi a o Českém rozhlasu, jediné, co děláme, je to, že zavádíme jeden nový mandatorní výdaj, tedy financování těchto médií ze státního rozpočtu. Zajišťujeme tak transparentní, dlouhodobé a udržitelné financování těchto médií. To přece není o žádném ovládnutí těchto médií.

Ale přece tím, že vláda bude rozhodovat o množství peněz pro tato média, tak fakticky bude ohrožovat nezávislost. Nemyslíte si, že jednou budete litovat toho, že jste se stal z oblíbeného muzikanta vykonavatelem toho, aby Babiš a Okamura ovlivňovali tato média? Neříkáte si, kam jsem to šel? Nenapadlo vás to?
Nemyslíte si? Nemyslím! Neříkáte si to? Neříkám! Nenapadlo vás to? Nenapadlo!

A co když vás to napadne, až jednou nebudete v politice?

Až jednou nebudu v politice, tak bůhví, co bude. Já vstávám v pět, chodím spát o půlnoci, řídím náročný úřad. Chci být v tomto řízení úspěšný, chci dělat pro kulturu a lidí v ní maximum. Pak budu mít dobrý pocit z toho, že jsem šel do politiky, a věřím, že se obrátí i ten mediální obraz o mně.

Opravdu tomu věříte?

Když někteří mí kritici říkají, že stojí za kulturou, tak já přece stojím za ní také. A ještě více než oni. My musíme dotáhnout řadu projektů, na spoustě věcí fakt pracuji. A mám i některé sny, třeba úplně nový dům tance na zelené louce. Nebo bych moc chtěl, abychom vyváželi co nejvíce naši kulturu do světa.

Klíčové pro vás ale je, co na vaši práci říká premiér. Co vám řekl, když jste teď v Kramářově vile bilancovali půl roku vaší práce? Jaký máte pocit z vašeho vztahu?

Na férovku si myslím, že si s panem premiérem rozumíme. Jo, rozumíme.

Necítil jste z něho nedůvěru vůči vám? Sám víte, že se o vás spekuluje, jestli neskončíte ve vládě mezi prvními.

Necítil jsem něco takového. On nemluví s lidmi v takové osobní rovině. On je přísný manažer, je opravdu velmi náročný a my chceme obstát v jeho náročném světě.

Co vám řekl, když jste seděli naproti sobě?

Jeho například zajímalo, aby herci měli kde hrát, muzikanti kde koncertovat, abychom měli kvalitní kulturní infrastrukturu.

Toto skutečně řekl?

Ano, já jsem si to i zapsal. Zajímá ho, aby fungovala Národní galerie, aby měla dobrý depozitář, aby v ní vznikly multifunkční prostory. Chce, abychom se o kulturu co nejlépe starali.