reklama
 
 

Vracely se pro raněné tam, odkud vojáci prchali. Ženy byly ve válce mnohdy statečnější než muži

8. 5. 2016
Ve vojenských zahraničních jednotkách na Západě či Východě působily za druhé světové války stovky československých žen. Přesto jde podle odborníků, které Aktuálně.cz oslovilo, o dosud téměř nezmapovanou a podceňovanou část české historie. Bez pomoci žen by se například neobešli Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem z paraskupiny Anthropoid, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha. Druhá světová válka skončila přesně před 71 lety.
Doporučujeme

Praha - Patřily pradlenám či švadlenám, které do úmoru praly a spravovaly prádlo bojujících vojáků. Sedřené ruce žen, které prošly frontami druhé světové války.

Ve vojenských zahraničních jednotkách na Západě či Východě působily za druhé světové války stovky československých žen. I jako parašutistky, dělostřelci, snajperky, zdravotnice či spojařky.

Další tisíce se zapojily do protinacistického odboje.

"To, co ty holky musely snést třeba jen v zázemí bojujících jednotek, by nevydržel žádný chlap, anebo jen málokterý. Já jsem alespoň žádného takového nepoznal," tvrdí historik Miroslav Brož, jenž se s většinou žen z východní fronty osobně znal.

Přesto jde podle odborníků, které Aktuálně.cz oslovilo, o dosud téměř nezmapovanou a podceňovanou část české historie.

"Nějaké dílčí studie či připomínky o ženách v protinacistickém odboji existují. Nějaké ty prameny, knížky či pořady rovněž. Stále jsou ale ve velkém stínu mužů. Skutečně fundovaná monografie či studie o mnohdy bezmezné obětavosti žen v boji proti teroru v letech druhé světové války dosud chybí," upozorňuje Jan Břečka z Moravského zemského muzea.

Ženy kolem Anthropoidu

Bez pomoci žen by se například neobešli Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem z paraskupiny Anthropoid, kteří zlikvidovali třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha.

"Žádný atentát by se bez nich nekonal," říká badatel Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Čvančara. Parašutistům zajišťovaly spojení, úkryty, ubytování i jídlo.

Marie Moravcová (při zatýkání gestapem spolkla ampuli cyankáli) si pro svou obětavost vysloužila přezdívku "máma parašutistů". Stejně statečné jako ona byly podle Jana Břečky ženy z rodin Fafkových, Ogounových či Piskáčkových, které parašutisty rovněž ukrývaly.

Všechny byly popraveny. Stejně jako přímé pomocnice-spojky Kubiše a Gabčíka Marie Kovárníková s Annou Malinovou. "Jejich odvaha a až krajní obětavost vyplývala z vlastenectví, které v té době Čechoslováci ke své zemi cítili, třebaže si uvědomovaly, že tím ohrožují i životy svých dětí," dodává historik Břečka.

"Ženy jsou často psychicky - dost možná od přírody - odolnější, takže se ve vypjatých situacích chovají leckdy statečněji a cílevědoměji než muži," říká autor tří ojedinělých publikací "Někomu život, někomu smrt" Jaroslav Čvančara.

Odráží se to ostatně i ve zprávě šéfa řídící úřadovny gestapa v Praze Hanse Geschkeho (podílel se například na vyhlazení Lidic), kterou sepsal pro státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka: "Většina těch, kteří atentátníkům pomáhali, projevuje vysloveně český šovinistický a protiněmecký postoj, který je zvláště patrný u žen a je důsledkem jejich dožívajícího politického smýšlení. Zatčení vesměs náleží k nejvyspělejším českým kruhům. Často je slyšet, jak říkají, že jsou hrdi na to, že mohou takto zemřít pro svůj národ".

Zdravotnice od Sokolova

Ženy podle historičky Aleny Vitákové intenzivně milují, ale stejně silně i nenávidí, když jsou ohroženy jejich děti či blízcí. Z toho podle ní vyplývala ohromná chuť a síla bojovat s nacistickými okupanty.

Například u volyňských Češek to podle ní vedlo k až nekritickému vlastenectví. Vitáková je spoluautorkou - na středoevropské poměry mimořádného - webu Československé ženy bojující, který mapuje osudy asi patnácti set žen, jež působily v čs. zahraničních vojenských jednotkách.

 "Už v Buzuluku prošly mimořádně tvrdým výcvikem. A pak i v samotné bitvě u Sokolova. Ve všech dalších, které následovaly se chovaly - jakkoliv to může znít zvláštně - mimořádně zmužile," říká Vitáková.

V Sokolovu například narychlo ustupující čs. jednotka nechala v zákopech raněné. Avšak zdravotnice se pro ně - bez ohledu na to, že mohou být zabity či zajaty - vracely. "Vracely do míst, odkud chlapi zdrhali a odmítali se tam vracet. Jen těžko si představit situaci, kdy drobné zdravotnice ošetřovaly pod palbou a tahaly do týlu mnohem těžší zraněné chlapy, než byly ony samy. Do bojových linií se přitom hlásily dobrovolně, třebaže mohly válečné hrůzy přežít někde v hlubokém týlu," míní historik Brož.

Dnes už žijí jen tři zdravotnice od Sokolova: Marie Pišlová-Kvapilová, Jarmila Halberštátová a Janina Černá.

"Zabíjení je hrozná věc"

Frontové hrdinství žen je možná nejvíce patrné z příběhu Marie Lastovecké-Ljalkové, která zemřela v roce 2011.

Po bitvě u Sokolova, kdy v roli snajperky zlikvidovala kulometné hnízdo nacistů a s ním i pět vojáků wehrmachtu, obletěla fotografie půvabné dvaadvacetileté ženy s puškou odstřelovače svět a její příběh popisovaly sovětské, britské i americké tiskové agentury.

"Zabíjení je hrozná věc - i když to děláte ve válce. Proto o kariéře odstřelovače mluvím jen velmi nerada," vysvětlila Lastovecká autorovi tohoto textu, když s ní před lety dělal rozhovor a na bojové úspěchy se jí ptal.

Nejblíže smrti byla v bitvě u Sokolova a pak v Dukelském průsmyku, kde jí výbuch dělostřeleckého granátu zlomil páteř a půlcentimetrová střepina těžce poranila hlavu. Přežila jen zázrakem.

U Sokolova byla naopak blízko sebevraždě - to když po mnohahodinovém ležení na tajícím ledu řeky Mža k němu v noci přimrzla.

"K ledu nás přibila palba kulometů. Slyšela jsem jen výkřiky našich vojáků. Led pod nimi rudnul krví. Leželi jsme na něm celé hodiny," vzpomínala Lastovecká.

I když pouze tušila, kde kulometné hnízdo je, opatrně zamířila a vyprázdnila do tmy celý zásobník. Kulomet zmlkl. Podchlazenou a k ledu přimrzlou ženu našli ve tmě až Čechoslováci, které zprvu považovala za nacisty.

Krátce předtím si přiložila hlaveň pušky pod bradu a nahmátla spoušť. Až v poslední chvíli zaslechla češtinu.

Ještě větší hrdinství Lastovecká prokázala jako sběračka raněných - i z těch nejbeznadějnějších situací odtáhla do zázemí bojující jednotky desítky zasažených a krvácejících vojáků. Přesto byla Lastovecká po válce z armády vypuzena s pěti sty korunami invalidního důchodu.

Jízdenka do Mauthausenu

Jiný příklad již zapomenuté ženské statečnosti nabízí historik Jan Břečka. Antonie Bohatcová pomáhala a se svým manželem ukrývala západní parašutisty od roku 1941. Naposledy Vladimíra Škachu a Jana Zemka ze paraskupiny Silver B.

Při zátahu se příslušníci gestapa soustředili na vážně nemocného (nicméně ozbrojeného) parašutistu Škachu. Jeho pomocnici nevěnovali pozornost.

Antonie Bohatcová ale vytáhla z parašutistova kabátu pistoli a na místě tři gestapáky zneškodnila. Dál se ví jenom to, že byla mučena a bez soudu popravena. Buď spolu s dalšími 120 lidmi na nádvoří brněnských Kounicových kolejích, anebo v Mauthausenu, kam ji nacisté mohli poslat v posledním transportu v dubnu 1945.

Za pomoc paraskupině Silver B bylo popraveno 11 jejích spolupracovníků. Totální oběť přinesla rodina Dvorských - na popravišti skončili oba manželé a čtyři jejich děti (dva synové a dvě dcery).

Podobných příběhů by se dalo najít mnoho. Například ten o mimořádně odvážné Marii Sedláčkové, která ještě před svým zatčením zlikvidovala nebezpečného konfidenta gestapa Jana Dvořáka.

Anebo o Boženě Škrabálkové z Tišnova, která spolupracovala s partyzánským oddílem 3. úderná rota generála Luži, jehož členům zařizovala falešné doklady. Zahynula v dubnu 1945 v plynové komoře v Mauthausenu, krátce poté, co do koncentračního tábora dorazil poslední transport několika set českých odbojářů.

autor: Jan Gazdík

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama