"Byl to člověk, který si prošel neuvěřitelnými věcmi," uvedl Stehlík s tím, že svědectví o hrůzách války nejmladším generacím předávala celý život. Až do začátku pandemie se účastnila besed, během kterých poutavě vyprávěla.
Šupíková byla mezi několika lidickými dětmi vybranými na převýchovu, pod novým jménem žila nejprve v Polsku a poté v Německu. Do Československa se vrátila v roce 1946 a setkala se se svou matkou, která ale na konci roku 1946 na následky věznění v koncentračním táboře zemřela. Otce popravili nacisté.
Podle Stehlíka, který se s ní přes 30 let přátelil, překonala covid a byla očkovaná, zemřela na jiné zdravotní komplikace.
Nacisté Lidice vyhladili v červnu 1942. Záminkou se stala domnělá souvislost obce s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Ze zhruba 500 obyvatel Lidic jich válku přežilo 160. Přímo v Lidicích nacisté 10. června 1942 zastřelili 173 mužů, 16. června v Praze-Kobylisích dalších 26 obyvatel Lidic.
Pobyt v koncentračních táborech nepřežilo 53 lidických žen. V deportačním táboře bylo v plynovém autě udušeno 82 lidických dětí. Po osvobození se do Lidic postupně vrátilo 143 lidických žen a 17 dětí. Nyní žije poslední lidická žena, Jaroslava Skleničková, a několik lidických dětí.
Předloni několik lidických přeživších včetně Marie Šupíkové obvinilo tehdejší ředitelku Památníku Lidice Martinu Lehmannovou, že překrucuje fakta. Byla to reakce na televizní reportáž o údajném udání obyvatelky Lidic, která nahlásila četníkům svou židovskou podnájemnici. Lehmannová obvinění odmítla. Podle ní měli zaměstnanci památníku veškeré lidické přeživší vždy v nejhlubší úctě. Za už bývalou ředitelku se postavila Jaroslava Skleničková. Po rezignaci Lehmannové byl na post vypsán konkurz, v něm uspěl Stehlík.
