Oskarova skautská cesta se začala odvíjet v roce 1937, kdy vstoupil do nymburského 2. oddílu skautské organizace Junák, který se vzhledem k ideální poloze města na břehu Labe specializoval na vodáctví. Ve čtvrtek 27. června ji ukončí Oskarův pohřeb. Stylově - na břehu Vltavy v Braníku.
Smuteční hosté mají přijít v kraťasech a pruhovaných námořnických tričkách nebo ve skautských krojích. A nemají smutnit, raději by si měli zahrát na kytary a zazpívat. Oskar byl totiž také hudebník a bavič společnosti známý svou věčně dobrou náladou. "Dejme přednost modré před černou," zní doporučení k obřadu.
Oskarův život mezi skauty byl plný překážek, dobrodružství a nebezpečí jako vystřižených z knížek Jaroslava Foglara. Po okupaci Československa a rozpuštění Junáka se jedna družina nymburského 2. oddílu rozhodla pod vedením Oskara coby svého nejstaršího člena pokračovat v činnosti. Tajně se scházeli v místnosti ve vile na nymburském Zálabí, kterou jim dali k dipozici zámožní rodiče jednoho ze členů, Karla Rumla zvaného Sergeje.
Klubovna dostala název Tortuga - podle ostrůvku v Karibské oblasti, který se v 17. století stal střediskem uprchlíků před Španěly.
V roce 1943 pět členů družiny vytvořilo posádku vlastnoručně vyrobené plachetnice Vorvaň. Družina se následně registrovala v Klubu Mladého hlasatele pod č. 1717 pod jménem "Hoši přírody". Otokar Randák později zavzpomínal pro Paměť národa, jak je, stejně jako stovky dalších těchto skupin po celé republice, ovlivnil časopis Mladého hlasatele a v něm publikovaný Foglarův komiks Rychlé šípy.
Předčasně dospělí odbojáři
Válečná léta v Nymburku pro mladíky plynula ve znamení předčasné dospělosti. Stavěli plachetnici Vorvaň a za normálních okolností by jejich jedinou starostí bylo, jak si loď povede na vodě. Jenže oni kromě toho procházeli tajným vojenským výcvikem skautů a aktivně se zapojovali do protinacistického odboje.
Ze své klubovny Tortuga zařizovali spojovací, zpravodajskou a strážní službu pro místní odboj a pro parašutistické výsadky na území protektorátu. Pozorovali Němce z věže kostela, podávali hlášení a fungovali jako informační spojky. Stavěli zábrany, které bránily průjezdu Němců. A krátce před koncem války se jim s nasazením vlastních životů podařilo odstranit dynamit, kterým němečtí vojáci chtěli vyhodit do povětří nymburský most.
"Bylo to od nás bláhové. Byli jsme kluci a nevěděli jsme absolutně nic o zneškodňování výbušnin. Pouze jsme měli kleštičky na přecvaknutí drátu. No ale kupodivu jsme nevybuchli, dynamit zneškodnili a most přežil válku," vyprávěl v roce 2010 pro archivy Národního českého a slovenského muzea v americké Iowě Karel Ruml.
Na konci války Oskarovi skauti střežili místní národní výbor a odváděli k Rusům na odzbrojení německé skupiny, které se jim vzdaly. U příležitosti oslav osvobození republiky pak mladíky pozvali na nymburské náměstí. "My jsme tam nastoupili se zbraní, nějaký řečník z Rudé armády nám řekl: ‘Vlast vám to nezapomene!‘ Zapomněla, a dost brzy, v roce 1948," popsal to jednou Oskar.
Těsně po válce se Otokar Randák a jeho družina zapojili do budování přístavu vodních skautů Modrá flotila v Nymburce. Přišel ale 25. únor 1948 a komunistický puč. Proti se osmělil ozvat průvod asi pěti tisíc vysokoškolských studentů, mezi kterými byl právě i Oskar. Studenti vyrazili na Pražský hrad, aby podpořili prezidenta Edvarda Beneše, a vyzvali ho, aby neustupoval komunistům. V Nerudově ulici si však na ně počíhali esenbáci a brutálně je rozehnali.
"Pochodovali jsme nahoru s pokřikem: ‘Hej ministře Kopecký, dej nám knihy vědecký!‘ Oni nás posbírali a všechny nás vyházeli ze školy. Já jsem měl jediné štěstí, že jsem měl dokončenou první státnici, ale jinak to byl šmytec. V té době nám taky samozřejmě zakázali skauting," vzpomínal pro Paměť národa Randák.
Nedali se snadno, ale komunisti s nimi zatočili
Někdejší hrdá posádka nymburských vodních skautů, která zvládla i odboj proti Němcům, se ani tentokrát nehodlala lehce vzdát. Scházeli se ve své klubovně a pomýšleli na odboj proti další diktatuře, tentokrát domácí.
Jenže režim s nimi zatočil. Nejdříve je vyloučil ze škol, kde měli většinou před státnicemi a promocí. Oskar musel narukovat k Pomocným technickým praporům a v Pardubicích podbíjel koleje. Mnohem hůře dopadl další člen posádky Vorvaně Vlastimil Krejčí. Toho komunisti v procesu s národně-socialistickou mládeží odsoudili na doživotí. Propustili ho v květnu 1960 na velkou amnestii se značně podlomeným zdravím. V roce 1969 se sice dočkal rehabilitace, ale o pouhých pět let později zemřel.
Spolu s Krejčím tehdy zatkli i dalšího kamaráda z Vorvaně, zmiňovaného Karla Rumla. Domnívali se, že je zapojen do stejné odbojářské skupiny. Když po krutých výsleších zjistili, že s nimi nemá nic společného, propustili ho. Ruml si velmi oddechl, protože ve skutečnosti byl rovněž odbojář, avšak v jiné buňce protikomunistického hnutí.
Estébáci Rumla nicméně od té chvíle sledovali. A když byla jeho buňka odhalena, musel i on rychle zmizet za hranice. Povedlo se mu to 11. září 1951 v dnes již legendárním Vlaku svobody, jenž při cestě do Aše nezastavil v zastávce a projel s cestujícími až do Německa.
Další mladík z družiny Vladimír Novák, přezdívaný Dulín, skončil jako agent-chodec, který se tajně vrátil pro svoji dívku.
Návrat do Tortugy
Otokar Randák pracoval většinu života v energetice a cestoval na montáže a stavby elektráren do "spřátelených" exotických zemí, jakými byly Čína nebo Vietnam. Vysokou školu, kterou už měl v roce 1948 téměř dostudovanou, mohl dokončit až po čtyřiceti letech.
Po revoluci působil jako vedoucí "oldskautského" klubu vodních skautů "Hlavní přístav" a spoluzaložil školicí skautské středisko v nymburské vile Tortuga, kterou jim i s velkou zahradou darovali sourozenci Rumlovi. Tím se znovu setkaly cesty dvou někdejších kamarádů, československého energetika Otokara a kanadsko-amerického vysoce postaveného manažera v pojišťovnictví Karla. Když poprvé vstoupili do Tortugy, zděsili se. V někdejší honosné vile nymburského věhlasného právníka nechali komunisté bydlet sociálně slabé rodiny, dílo zkázy později dokonali bezdomovci.
Nyní tu najdeme několik kluboven, v podkroví místo pro přespání čtyřiceti osob, na zahradě hřiště, ohniště a vodácké vybavení.
V rámci skautského hnutí Oskar stavěl řadu let pro oddíly lodě, v roce 1995 přišel s novinkou. Pramici, na které se do té doby jezdilo - tedy s plochým dnem a svislými stěnami - zásadně konstrukčně změnil a vznikla dodnes oblíbená P550. "De facto to už není pramice, protože má jiný tvar, má oblé stěny a ploutvovou skříň, takže se dá oplachtit a je vhodná na jachting. A zároveň se vyrábí sériově, na rozdíl od předchozích verzí, které byly určené k amatérské výrobě," vysvětluje mluvčí skauta Barbora Trojak.
Ve čtvrtek 27. června se Otakar Randák vydává na svou poslední plavbu. Kromě nejbližších nebudou chybět ani pramice, vodáci, skauti a kytary, tedy vše, co tolik miloval.
