Zemřel filozof Ladislav Hejdánek, signatář a mluvčí Charty 77. Bylo mu 92 let

Domácí ČTK Domácí, ČTK
Aktualizováno 28. 4. 2020 12:25
Zemřel Ladislav Hejdánek, význačný filozof, pedagog, politický vězeň, signatář a jeden z prvních mluvčích Charty 1977. Bylo mu 92 let. Za normalizace nesměl veřejně působit, v 80. letech pořádal bytové semináře, kam jezdili filozofové ze zahraničí. Po roce 1990 působil na Evangelické teologické fakultě UK. O úmrtí informoval server Christnet.eu.
Ladislav Hejdánek (na snímku z roku 1997)
Ladislav Hejdánek (na snímku z roku 1997) | Foto: ČTK

"Jsem následovatelem odkazu Sokrata, neboť jsem přesvědčen, že vlastní místo filozofie je na ulicích a v každodenním životě mezi lidmi, a nikoliv v uzavřených univerzitních laboratořích, kde probíhají nesdělitelné myšlenkové experimenty," prohlašoval Ladislav Hejdánek.

Své pojetí filozofie shrnul například v knize Úvod do filosofování, kterou dopsal v roce 1972 v ruzyňské věznici, kam se dostal z politických důvodů. Je značně provokativní, například pojetím náboženství jakožto poslední fáze mýtu nebo myšlenkou, že čas neplyne jen z minulosti do budoucnosti, ale také naopak, a že minulost není neměnná.

Hejdánek se vždy hlásil k tradici českého myšlení ztělesněné T. G. Masarykem či Emanuelem Rádlem, a jakožto Patočkův žák také k fenomenologické inspiraci, ačkoli fenomenologii chápal jako metodicky poněkud svazující. Přiznával se ke svému evangelictví či spíše protestantismu ve smyslu stálého odporu vůči všem formám náboženství nebo dokonce zbožnosti.

Z filozofa topičem

Hejdánek se narodil 10. května 1927 v Praze. Po gymnáziu studoval matematickou logiku, sociologii a filozofii na Univerzitě Karlově. Už ve 40. letech působil v organizaci YMCA (Křesťanské sdružení mládeže). V únoru 1948 patřil mezi cca 200 vysokoškolských studentů, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Edvarda Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů.

Od roku 1953 pracoval jako dělník, od roku 1956 byl zaměstnán v dokumentačním oddělení Ústavu epidemiologie a mikrobiologie v Praze. Koncem 50. let spoluvytvořil reformní evangelické hnutí Nová orientace, v 60. letech spolupracoval s časopisem Tvář a účastnil se dialogu křesťanů s marxisty.

Po krátké epizodě ve Filozofickém ústavu ČSAV (1968-1971) přišlo zatčení a odsouzení na devět měsíců. Šest z nich strávil ve vazbě, poté byl amnestován. Následovala typická zaměstnání pro českého intelektuála té doby - noční vrátný a topič.

Bytové semináře s významnými hosty

Záhy po vzniku Charty 77 se Hejdánek stal jejím mluvčím, tuto úlohu pak na sebe vzal podruhé v roce 1980 po zatčení Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. V 80. letech také pořádal známé bytové semináře, kam přijížděli významní zahraniční filozofové a myslitelé. Nemohl oficiálně publikovat, po čtyři roky psal každý den texty s názvem Dopisy příteli, kde reagoval na politickou situaci.

Od roku 1985 vydával samizdatově filozofický časopis Reflexe a knižnici Oikúmené, z níž se zrodila edice a posléze i samostatné nakladatelství Oikoymenh. V roce 1987 obdržel stipendium i čestný doktorát na univerzitě v Amsterodamu. Od téhož roku publikoval v samizdatových Lidových novinách, kde působil i v redakční radě. 

Docenturu na Univerzitě Karlově získal až v roce 1990 na Evangelické teologické fakultě, kde dalších 15 let působil jako vedoucí katedry filozofie. V roce 1992 byl také jmenován profesorem na Filozofické fakultě. 

Hejdánek byl vyznamenán mimo jiné Cenou Jana Palacha (1984), francouzským Řádem umění a literatury (1992), Řádem Tomáše Garrigua Masaryka (1995) či cenou Václava Bendy za boj proti nacistickému či komunistickému režimu (2014).

Hejdánek byl ženatý a měl čtyři dcery, byl milovníkem přírody a pěstitelem kaktusů. V posledních letech žil v Písku. Zemřel krátce před svými 93. narozeninami v Praze.

 

Právě se děje

Další zprávy