Nenechte je „ležet na chodníku“. Dítěti s depresí musí pomoct hlavně rodiče, říká expert

„My jim přitom nedokážeme poradit a ulevit, protože i pro nás je řada věcí v současném světě nová. Sami často tápeme – strategie, které jsme doposud znali a používali, už nefungují,“ vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz Považan.

První pomoc by přitom měli dětem poskytnout právě rodiče a učitelé. „Rozhodně by před tím neměli utíkat jenom proto, že nejsou odborníci a neumějí v tom chodit. Mělo by to fungovat stejně, jako když uvidí ležet na chodníku člověka v bezvědomí – tomu by taky měli poskytnout první pomoc a dát mu srdeční masáž,“ říká primář Centra duševního zdraví dětí a adolescentů Praha.

Zaslouží si dnešní mladá generace označení „sněhové vločky“?

Žádná generace si nezaslouží nálepku. A už vůbec ne takovou, která v sobě nese negativní zabarvení. Pokud bychom chtěli, mohli bychom takto „ocejchovat“ prakticky každé nastupující pokolení, protože mezigenerační problémy tu byly vždycky. Odjakživa platilo, že se životní styl nastupující generace nelíbí té stávající. Už moje babička, která se narodila v roce 1918, říkávala, že za Franze Josefa to bylo nejlepší a že jakýkoliv další vývoj země bude jenom k horšímu. Čím jsme starší, tím víc odmítáme změny.

Současná mladá generace to má navíc opravdu těžké. Všechno se zrychluje, každý z nás je pod neustálou palbou podnětů a informací. Také pod neustálým drobnohledem. Je to extrémně vysilující, někdy také těžko čitelné – ne každý se v tom dokáže zorientovat. My přitom svým dětem nedokážeme poradit a ulevit, protože i pro nás je to nové. Sami často tápeme – strategie, které jsme doposud znali a používali, už nefungují.

Máte na mysli hlavně sociální sítě…

Ano. Všichni jsme se přesunuli na sociální sítě a necháváme se jimi ovládnout. Jejich algoritmy jsou totiž tak sofistikované, že nás nenechají jen tak zaklapnout laptop či telefon a odejít. I dospělému, který si nedá pozor, seberou desítky minut denně. Úplně zbytečně. Jak tomu má čelit dítě? Tohle mu nikdo neřekne – ani doma, ani ve škole. Nikdo z nás s tím totiž nemá zkušenosti a neumí to. Za našich mladých let nic takového nebylo.

Takže dětský mozek je dnes přesycený, a tím pádem unavený a náchylný k podrážděnosti a úzkostem…

Samozřejmě. Lidský mozek není uzpůsobený na neutuchající příliv informací, obrazových vjemů a dopaminových stimulů. Je to pro něj nepřirozené, potřebujeme si občas i odpočinout. Pokud ale svému mozku žádný oddych nedopřejeme, začnou se v něm odehrávat negativní neurologické změny.

Dnešní mladá generace je přitom takovému náporu vystavena velmi brzy – už desetiletý žák potřebuje ve škole počítač a pracuje s internetem. Nemá na výběr, musí v tom fungovat. Dětské mozky jsou přitom velmi zranitelné.

Jaké dopady to má?

Děti a mladí lidé jsou často nepozorní. Mají problémy s koncentrací a jsou náchylní k rychlému střídání nálad. Jakmile se ocitnou offline, jsou znudění a frustrovaní. Tím, že jsou přetížení, hůř zvládají i běžné situace. To pak může vyvolat nejistotu a problémy se sebevědomím.

Obrovským problémem je pak závislost na nových technologiích. Zažil jsem kluka, který neustále visel na komunikační aplikaci Discord. Spravoval tam několik účtů, hrál hry, navazoval vztahy. Jak říkávala moje babička, byl tam od svítání do mrknutí. Později začal hrát i po nocích, takže měl problém vstát do školy. Dospělo to až do té fáze, že ho matka našla ve dvě ráno, jak zuřivě křičí na počítač. Když mu ho ale chtěla vypnout, se zlou se potázala – syn dostal amok a popral se s ní. Kůlničku na dříví udělal i ze svého pokoje. Matka nakonec musela zrušit wifi v celém bytě.

Související

"To prostě není možné. Něco se děje." Psychiatr Horáček o nárůstu vzácných diagnóz

Hodně se mluví i o škodlivém obsahu na sítích…

To je další věc. Všichni víme, kolik je tam porna a násilí a že k tomu mají běžně přístup i malé děti. Pravidla, která by měla být na sítích nastavená, totiž nikdo nekontroluje a nevymáhá. Přitom řada výjevů, se kterými se děti na sítích setkávají, u nich může vyvolat silnou emocionální reakci. Nebo zanechat až trauma.

Ještě něco dalšího – kromě sociálních sítí – může za nárůst psychických potíží dnešních mladých?

Určitě doba covidová. My jsme těm dětem v podstatě sebrali dva roky života. Řekli jsme jim, že nemohou chodit ven, protože pokud je na hřišti uvidí policie, bude zle. Nemohly normálně běhat, navazovat vztahy, poznávat svět. Ještě víc jsme je uvrhli do zrádného online světa plného nejistot.

A jakmile pandemie polevila, předpokládali jsme, že se rychle oklepou a začnou zase normálně fungovat – jako kdyby se nic tak hrozného nestalo. Jenomže ono to tak jednoduché není. Lidský organismus je sice neuvěřitelně adaptabilní a i předchozí generace přežily velké šílenosti, kombinace několikaměsíční izolace spolu s tím, co se občas odehrává na sociálních sítích, ale dětem rozhodně ke zdravému vývoji nepomohly.

Statistiky ukazují, že přibývá úzkostí, depresí i závislostí. Průzkum Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého dokonce odhalil, že se asi 70 tisíc teenagerů v Česku sebepoškozuje. Jak rodiče poznají, že se blíží nějaký takový problém?

Tak, že budou se svým dítětem mluvit. To je základ. Rodiče musí se svými potomky komunikovat a nebát se jich zeptat i na nepříjemné věci. Jak jinak by se chtěli dozvědět, jak se jejich dítě má, než že se o něj budou aktivně zajímat?

Jakmile ucítí jakýkoliv problém, měli by sami zasáhnout. Měli by se pokusit dítě podpořit. Povzbudit ho v životě. V klidu si s ním popovídat a bez výčitek nebo tlaku zjistit, co se děje. Rodiče se nesmí bát, že se to nepovede. Rozhodně by před tím neměli utíkat jenom proto, že nejsou odborníci a neumějí v tom chodit. Mělo by to fungovat stejně, jako když uvidí ležet na chodníku člověka v bezvědomí – tomu by taky měli poskytnout první pomoc a dát mu srdeční masáž. Zvýší tím jeho šance na přežití.

Související

Příliš křehké děti. Za jejich psychické problémy mohou sociální sítě. Ale nejen ony

Takže se nemají hned pídit po psychologovi?

Ne. Nikdo by se neměl bát zmáčknout hrudník, když jde druhému o život. Rodiče by měli být schopní řešit některé věci se svými dětmi i sami. Totéž platí o učitelích, protože nikdy nebudeme mít tolik psychologů, aby pokryli všechny základní školy v republice. I učitelé proto musí být schopni angažovanosti a musí občas do nějakého problému vstoupit.

Některé věci už ale odborník řešit musí. Jak rodiče ten moment poznají?

Tak, že přestanou jednání svého dítěte rozumět – změny v chování už nedávají logický smysl, ani nenavazují na to, co bylo dřív. Dítě se zkrátka prudce změní, najednou je úplně jiné. To, co platilo dřív, už neplatí. Ani tady ale nemusí hned zasahovat psycholog nebo psychiatr, může pomoct praktický lékař pro děti a dorost. Nebo by alespoň pomoct měl. Není v pořádku, když se praktici tváří, že se jich psychické problémy jejich pacientů netýkají.

Na druhou stranu, pokud zjistíme, že jde dítěti opravdu o život, tedy že má tendenci si ublížit, tak tam už není na co čekat. Takové dítě by se mělo k odborníkovi dostat okamžitě.

Přiblížil byste to na nějakém příkladu?

Typicky: Dítě se zničehonic uzavře do sebe, nekomunikuje, ztratí většinu dosavadních kamarádů. Začne být na sebe zlé, nechce chodit do školy, přestává jíst. To obyčejně značí velký problém, kterému by měli rodiče věnovat pozornost.

Související

Deprese u dětí? Na vině je zneužívání, chudoba i geny. Internet dává návody, jak se zabít, říká Uher

U jakého procenta dětí se tyto problémy „přelijí“ do dospělosti?

Třeba když si vezmeme poruchu pozornosti, tak ta trápí asi 5 až 7 procent dětí, přitom u 60 procent z nich tyto potíže přetrvají až do dospělosti. Snažíme se je proto sledovat. Důležité je to mimo jiné z toho důvodu, že na poruchy pozornosti častěji nasedají i další depresivní a afektivní potíže. Pokud ale pacienty správně léčíme, jsme schopní toto riziko minimalizovat.

Další velký problém dnešních teenagerů jsou psychofarmaka. Společnost Podané ruce přišla s tím, že se tyto léky mezi dětmi nadužívají. Vrstevníci si je mezi sebou dokonce vzájemně sdílejí. Proč? V čem tkví problém?

Psychofarmaka jsou pro dnešní mladé lidi tím, čím byl pro předchozí generace alkohol. Přináší jim „úlevu“ od stresu, úzkosti nebo deprese. Bohužel to má často úplně opačný efekt – tyto experimenty se mnohdy zvrhnou tak, že jde lidem o život. Je to velmi riskantní způsob „samoléčby“.

Jak častá ta „samoléčba“ je?

Řekl bych, že teenageři užívají psychofarmaka až třikrát častěji, než tomu bylo ještě před patnácti lety. Částečně to souvisí i s tím, o čem už jsme mluvili – tedy s digitálními technologiemi. Dnešní adolescenti se totiž nechávají ovlivnit obsahem na sociálních sítích – vnímají ho jako normu, kterou mají naplňovat. A právě to je k psychofarmakům dovede. Na sociálních sítích, které jim poskytují ohromné množství anonymity, se také k přípravkům dostanou fyzicky – objednají si je tam. V posledních letech se v souvislosti s nelegálním obchodem s omamnými a psychotropními látkami mluví hlavně o komunikační platformě Telegram. Tam lze zjevně sehnat cokoliv – opiáty, benzodiazepiny i další léky. Dealer to pak přiveze až domů.

Dá se to nějak regulovat?

Jen do jisté míry. Nějaké pozitivní střípky ale jsou. Třeba před deseti lety byl mezi teenagery v módě dextrometrofan. To je účinná látka používaná k léčbě suchého dráždivého kašle, obsahuje ji třeba přípravek Robitussin. Adolescenti zjistili, že může mít ve vyšších dávkách halucinační nebo euforizující účinky, a spotřeba tohoto léku vyskočila na šestinásobek. Jedna mladá doktorka si toho všimla a udělala na to malou studii v Plzni. Výsledky pak předala Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv a ministerstvu zdravotnictví. Ti pak zasáhli – všechny přípravky s touto látkou jsou od té doby k dostání jen na občanku. Kontroluje se to.

Je to potřeba, protože jinak dopadneme jako Spojené státy, které v tom naprosto selhaly. Spoustu léků – včetně opioidů – pustili do relativně volného fungování a ročně kvůli tomu sčítají 40 tisíc úmrtí.

Jak se v kontextu toho díváte na debatu o kratomu?

Nerozumím tomu, proč politikům tak strašně dlouho trvá udělat nějaké razantní opatření. Všichni už jsme dlouho věděli, že je užití kratomu i HHC nebezpečné, přesto se to dlouho prodávalo volně po Praze. V automatech a bez jakékoliv kontroly. Pak se všichni divili, že záchranky vozily děti na urgenty, protože se předávkovaly bonbony.

Prodej všeho, co je takto extrémně rizikové, měl být lidem do osmnácti let dávno zakázaný. Dávno měli zatrhnout i reklamu a přísně regulovat licence firem, které to sem distribuují. Zákonodárci neměli čekat na povolení Evropské komise, protože to se dalo dojednat dodatečně. Tak to alespoň vidím já – cennější je zachránit životy dvaceti dětí, než utržit politické body.

Související

Střelba na sousedy i vypleněná lednice. Experti varují před lékem, vypíná paměť

Může do léčby psychických poruch v budoucnu vstoupit umělá inteligence?

Vypadá to, že ano. Umělá inteligence nám může pomoci vyhodnocovat rizika. Pokud budeme úspěšní ve sběru dat, můžeme díky nim analyzovat příznaky a vyvozovat závěry.

A jak se díváte na chatování s umělou inteligencí na internetu? Může to pomoct, nebo je to spíš problém?

K tomu mám jeden krásný zážitek. Před pár dny mi volala kamarádka z Bratislavy, která má čtrnáctiletého syna. Dováděl s kamarády a vdechl při tom pražené dýňové semínko. Sice ho hned vykašlal, takže se nic nestalo, přesto raději utíkal k počítači, aby se poradil s umělou inteligencí. Do chatu napsal: „Co může způsobit semínko v dýchacích cestách?“ Odpověď, která mu vypadla, zněla: „Cizí těleso v dýchacích cestách může zapříčinit aspirační pneumonii – tedy závažný zánět plic. Může jít o život ohrožující stav.“

Okamžitě z toho dostal panický strach. Utíkal za mámou, že může zemřít. Máma zase začala volat všem doktorům, co zná. Kluk se uklidnil až druhý den, když se vyspal. S informacemi, které nabízí umělá inteligence na internetu, bych proto nakládal opatrně.