Tahle základní škola není nijak obyčejná již vzhledem ke svému umístění. Leží asi sedm kilometrů od Mělníka v Lužci nad Vltavou. Dostat se sem není jednoduché, jedná se totiž o jedinou obec v Česku, která se celá rozkládá na ostrově. Z jedné strany teče Vltava, z druhé vede plavební kanál. Zdejší základka se tak může pyšnit přízviskem "jediná ostrovní škola v republice". Bydlí tu kolem 1500 obyvatel, školu navštěvuje zhruba 170 žáků.
"Žiju zde od narození. Jsme malá obec, komunita, vidíme si tady do talíře, všechno o sobě víme. Má to své nevýhody, ale také výhody, třeba jsme schopni včas odhalit nějaký zárodek šikany. Jsme tu komunita sama pro sebe, jsme všichni na jedné lodi a z toho plynou užší vztahy s rodiči i žáky a také vlastní bohatý kulturní a společenský program obce. K němu se snaží přispívat i naše škola," popisuje raritní ostrovní obec Marta Liška Landová, angličtinářka na druhém stupni.
Deset let pracovala v soukromé mezinárodní firmě jako manažerka, ale po druhé mateřské dovolené se rozhodla vrátit ke své původní profesi učitelky. Nastoupila do zdejší základní školy, kam třetím rokem chodil její syn.
"Teď nám tu staví všechny nové mosty, takže do Lužce se dostanete pouze po jediném mostu. A když se tam zasekne náklaďák, tak tam stojíte a stojíte a děti a škola čekají a čekají. To je určitě nevýhoda ostrova," líčí ředitelka školy Pavla Kopeluková, která na školu přišla před čtyřmi lety.
Nejedná se zrovna o standardní pedagožku věkové kategorie 55+. Vystudovala Fakultu strojního inženýrství na Českém vysokém učení technickém v Praze, absolvovala doplňující studium zaměřené na učitelství a učila na Smíchovské střední průmyslové škole, která je proslulá svou technickou vyspělostí a inovacemi. Učila tam programování, takže práce s moderními technologiemi ji provází celý profesní život. V Lužci učí také matematiku a i v ní používá digitální technologie.
"Mám tu kantory od 21 do 74 let. Takže neuvěřitelné věkové rozpětí a také pojetí práce. Nicméně i pedagogové, kterým je kolem šedesátky, jsou mladí duchem a většinou se k našim snahám dělat moderní školu přidají," říká ředitelka.
Koronavirus nás posunul ještě dál, říká ředitelka
Letos v zimě si říkala, že by se od září měli zase posunout o kus dál. Stávající způsob výuky už jim začal být těsný. Jenže musela přesvědčit i ty, kteří tu dle jejích slov učí dvacet let a mají za ten čas už vyjeté koleje, které nechtějí opouštět.
"Pak přišel koronavirus a výrazně nám k tomu pomohl. Škola už nikdy nebude stejná. Co by probíhalo během roku formou přesvědčování, prosení a dělání bububu, proběhlo úplně automaticky během prvních čtrnácti dnů koronavirové pandemie. Teď se jen musíme snažit, abychom to dobré, co jsme udělali, uměli přetavit do dalšího roku," líčí Pavla Kopeluková. Snaží se nelpět přísně na hierarchii a brát sborovnu jako důležitý poradní hlas. Říká, že s nouzovým stavem se z nich stala skvěle fungující komunita.
Již před vyhlášením nouzového stavu ve třídách používali moderní technologie a internet, ale na vkus ředitelky, která dlouhá léta učila programování na inovátorské střední škole, pořád dost málo. A to tu mají i takové předměty jako design a technologie a od šesté třídy modelují a tisknou na 3D tiskárně.
"Akorát tedy narážíme na rámcové vzdělávací programy. Svět se pohnul, ale ony ne. Takže žáci dostávají úplně jiné kompetence, než budou v životě potřebovat. Programy nám nedávají příliš volnosti, takže tenhle předmět musíme mít třeba na úkor jedné hodiny fyziky," vysvětluje ředitelka. Ta by chtěla, aby se technologie staly pro žáky samozřejmostí. Protože až vyrostou, v jejich osobním i pracovním životě zkrátka samozřejmostí budou.
Bez testů v Kahootu už si to neumím představit
Pro někoho však i původní úroveň digitalizace naopak byla víc než dost. Eva Zemanová na škole v Lužci učí přírodopis v pátém až devátém ročníku, kromě toho vyučuje i výchovu k občanství, výchovu ke zdraví a tělesnou výchovu. Většinu profesního života strávila na střední škole v Praze, ale závěr své pedagogické dráhy se rozhodla strávit v Lužci. Bydlí totiž jen deset minut jízdy od školy a nechtěla už složitě dojíždět do Prahy.
Když učila na pražském gymnáziu, jediným výkřikem techniky tam byla interaktivní tabule, o niž se prý všichni prali. "Já jsem se o ni moc neprala, byla jsem stará struktura, a to bez uvozovek," vypráví. Po nástupu do Lužce ji totiž mladší kolegové zlákali na pár technických novinek. Nejdřív se jich upřímně děsila, ale pak zjistila, že jí nesmírně ulehčují práci.
"Když po mně mladší kolegyně metaly slova jako ‚Kahoot‘ nebo ‚Moodle‘, tak jsem si říkala, co to tady na babušku jagušku zkoušejí, ale pak jsem těmto aplikacím přišla na chuť," vypráví. Co ji nedoučily kolegyně, s tím jí pomohl vnuk. Dnes si už nedovede svou práci představit bez testů v Kahootu, který okamžitě vyhodnotí nejen výsledky všech žáků, ale také třeba úspěšnost u jednotlivých odpovědí.
Ve svých on-line hodinách dává prostor i jednomu ze žáků, který vlastní elektronický mikroskop a sdílí záběry z mikrosvěta se svými spolužáky. Ostatním zase nabízí svou roli učitele, aby se také zapojili do výuky.
Angličtinářka Marta Liška Landová přišla z moderní firmy, která se snažila odbourat všechno papírování, takže se bála úplně opačné věci než její starší kolegyně - že ve školství narazí na staré struktury a bude muset kopírovat a kopírovat. "Takže jsem si oddechla, když jsem zjistila, že tu neexistuje ani papírová třídnice a že tu mají aplikaci Moodle, kam si mohu ukládat své digitální výukové materiály," popisuje.
Přechod na dálkovou výuku kvůli uzavření škol přinesl "zúčtování" pro různé učitelské postupy. "My, co si do virtuálních škol dáváme několik let veškeré učební materiály, jsme si velmi ušetřili práci," konstatuje ředitelka.
