Expert: Tancujeme na vlastních hrobech. Děláme tutéž chybu jako naši dědové před 1. světovou válkou

Jan Gazdík Jan Gazdík
Aktualizováno 22. 3. 2017 20:15
Česká vláda ve středu projednala poslanecký návrh zákona, který by stanovil jako povinnost vyčlenit každoročně ve státním rozpočtu výdaje na obranu ve výši alespoň dvou procent HDP. K návrhu nicméně nezaujala žádné stanovisko. Analytik František Šulc v rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč je dvouprocentní hranice pro zajištění bezpečnosti České republiky klíčová, ale zdaleka nejde jenom o ni. Přidává zároveň varování, že jakmile zmizí obavy z islamistů či jiných agresivních režimů, změní se opět společenská poptávka a v rozpočtu na armádu se zase bude škrtat.
Chrudimští výsadkáři či speciální síly patří k zeleným ostrůvkům v české armádě.
Chrudimští výsadkáři či speciální síly patří k zeleným ostrůvkům v české armádě. | Foto: Jan Gazdík

Aktuálně.cz: Všichni teď apelují na vládu, aby zvýšila rozpočet na obranu na dvě procenta HDP. Je to kvůli hrozbě teroristických úderů, uprchlické vlně, válce na Ukrajině, výhradám nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, že naprostá většina členských zemí NATO ve financování svých armád zaostává… Anebo jde jen opět o sezonní evergreen, po němž se bude znovu na armádě škudlit?

František Šulc: Vlastně jde o letité dilema. Máme investovat do zbraní, anebo másla? Ze všech stran je teď slyšet, jací byli před léty ti politici nepředvídaví hlupáci, když jen škrtali peníze na obranu.

Snadno lze přitom dohledat, jak před sedmi lety téměř všichni unisono hlásali: jen škrtejte té armádě, protože to stejně nepotřebujeme! Jen ale, probůh, nesahejte na sociální dávky či zdravotnictví. Vždyť i Nizozemci ruší tankové vojsko. Co tedy škrtnete vy?! Kde ušetříte?! Jaké zbraně zrušíte?! Zrušte i vy tankové vojsko! Tohle byly tehdejší evergreeny.

A pouze jednotlivci varovali, že bezhlavé škrtání prostředků na obranu země se nám může jednou vymstít. Dnes jsou ale všichni moudří. Slyším od nich: Vy jste ale pitomci, když jste prostředky na obranu tak škrtali! Jenomže taková byla tehdy společenská poptávka. Tohle dilema je už dávno opravdu charakterizované jako "zbraně versus máslo".

Opravdu to řeší každá společnost?

V zásadě každá. A vždycky ho bude řešit, protože všichni soupeří o jeden balík peněz. A nejde jen o "konflikt" zbraní s máslem. Stejný se odehrává i v jiných odvětvích, která jsou financována z veřejných peněz. Postavím silnici, anebo zvýším minimální mzdy, protože pak mi na tu silnici už nezbude? Řeší se to všude - s různou mírou intenzity. Jen je důležité mít při tomto "vyvažování" a hledání priorit na paměti, že prosperita země souvisí vždy s bezpečností.

Jenomže právě tato zásada se v minulosti často ignorovala. A ignoruje se leckdy možná doposud. Nehledě na slovní proklamace. Dnešní odhodlání prověří zítřejší ekonomická krize. Mohu i já položit otázku?

Od konzumu k změkčilosti a cynismu

Samozřejmě.

Proč se lidé od pravěku sdružují do komunit?

Snad kvůli větší schopnosti se při napadení bránit?

Správně. Ve skupině byli lidé vždy bezpečnější než v osamocení. Jenomže my jsme dospěli do stadia (a můžeme mu říkat postmoderní či konzumní společnost), kdy jsme si navykli na mnoho "statků", které nám stát jako organizovaná společnost dodává, a podle toho posuzujeme i jeho funkčnost. Problém je ale v tom, že obrana země již není na prvním místě, stává se sekundární.

O které "statky", jimž jsme uvykli, jde zejména?

Například o sociální dávky. Já je ale považuji - na rozdíl od obrany a bezpečnosti - až za druhořadé. Většina si ale myslí opak.

Nehledě na vlnu teroristických útoků a válek na Středním či Dálném východě? O Ukrajině a ruské okupaci Krymu ani nemluvě?

I přes to, že žijeme ve velmi bezpečnostně nejisté době. Tak to prostě je.

František Šulc

Absolvoval politologii - bezpečnostní studia na Univerzitě Karlově. Patnáct let působil v médiích. Od roku 2010 na ministerstvu obrany jako šéfporadce ministra, později jako ředitel kabinetu. Od roku 2014 bezpečnostní a obranný konzultant. Spolupracuje s poslankyní Janou Černochovou (ODS).

K čemu je Čechům NATO?

Možná máte pravdu. Pouhých pět dnů před masakrem v nočním pařížskému klubu Bataclan zaznamenala jedna z tuzemských televizí debatu, na níž se diskutující občané vášnivě přesvědčovali o zbytečnosti ozbrojených sil, protože nám přece nic nehrozí…

11. září 2001 jsme přitom byli po sérii koordinovaných teroristických úderů na USA všichni v šoku. Najednou jsme se začali o bezpečnosti vážněji bavit… ale kam to dospělo? O sedm let později přišla ekonomická krize, rostl počet nezaměstnaných, a tedy i dávky v nezaměstnanosti, které se najednou staly primárním problémem. Přitom již více než 15 let kolem nás zuří to, co někdo trefně tehdy nazval "Dlouhá válka 21. století". Vidíte - a znovu jsme u toho dilematu: "zbraně versus máslo".

Dávky v nezaměstnanosti se staly "máslem", protože stát se musí o nezaměstnané postarat?

Každý z nás vždy řeší především ty problémy, které se ho týkají bezprostředně. Nejdříve se zabýváme potížemi svých rodin, našeho bezprostředního okolí. Tak to bylo, je a bude. Dáte snad jako nezaměstnaný přednost vyšším nákladům na armádu či policii před sociálními dávkami? Většina lidí určitě ne.

Proč se třeba celá desetiletí nedaří prosadit penzijní reformu? Protože důsledky tohoto nekonání jsou až někde za horizontem našeho vnímání. Někde velmi daleko, takže je snadno můžeme "exportovat" do budoucnosti. A stejné je to s naším ohrožením. Lidé ho - nehledě na uvedená rizika - vlastně ani moc nevnímají. Léta jsme se navzájem přesvědčovali o tom,  že nám nic nehrozí. Víte, čemu se vždy směji?

Netuším.

Například tvrzení, že po roce 2014 se zásadně změnila bezpečnostní situace. Jsem na to doslova už alergický. Renomovaní bezpečnostní experti varovali přece už po rusko-gruzínské válce v roce 2008, že je agresivní politika Ruska na vzestupu a že šlo vlastně jen o "malou" generálku. Přesto jsme se pořád tvářili, že se nás to netýká. Islámský stát je určitým a horším pokračováním Al-Káidy, respektive toho, co budoval Abú Músa Zarkáví. Nyní je na ústupu a my bychom měli řešit, kde se vynoří nyní. V jiné formě, jinými tvářemi, ale stejně nebezpečný. Řešíme to?

Možná i proto, že Česko je v NATO.

Samozřejmě. Členství v Alianci je pro naši bezpečnost stále mnohými Čechy nedoceněná výhoda.

V čem konkrétně je to výhoda?

Jsme bezpečnostně ukotveni tak pevně, jak jsme nikdy v historii nebyli. Máme garance a výborné vztahy v transatlantické oblasti, i přes to, že to sem tam skřípe. Byly to Spojené státy, které musely válkou rozvrácené Evropě už dvakrát pomoci. Když pominu studenou válku a vlastně zcela nedávný balkánský konflikt. Vliv USA přispěl ostatně k tomu, že Evropa dnes vypadá tak, jak vypadá. A protože se bavíme o bezpečnosti, tak bych zmínil základ - nezpochybnitelnou stabilitu Evropy, na níž mají Spojené státy obrovský podíl.

V historii nastávaly pro nás Čechy vždy nejhorší situace, když jsme se stali nárazníkovým pásmem velmocí. Jako zrno mezi mlýnskými kameny. Pokud tedy budeme tleskat tomu, aby se rozpadla Evropská unie, a jestliže budeme prosazovat referendum o vystoupení z NATO, protože teprve pak nám všem bude přece blaze, jak prohlašují komunisté… tak já naopak říkám, že v tom případě tancujeme na vlastních hrobech. Děláme něco podobného co naši prapředkové těsně před 1. světovou válkou, kdy tehdejší globalizace dosáhla svého vrcholu. Začíná nám chybět přímá historická paměť. Ti, co tehdejší dobu prožili a mohli by nás osobně varovat, již nežijí, a tak se prosazují idylické představy a někdy až šílené mýty.

Potřebují USA Alianci?

A v čem je NATO výhodné pro USA, když teď více než kdy jindy kritizují nízké výdaje na obranu většiny svých spojenců?

Aliance je samozřejmě velmi výhodná i pro USA. Tlumí třeba - i z obchodního hlediska - přirozenou rivalitu mezi Spojenými státy a Evropou. Jinými slovy: drží pohromadě mimořádně důležité transatlantické spojenectví. A výhodné je pro Američany nejen z bezpečnostního, ale i zahraničněpolitického hlediska.

Jakmile ovšem USA hradí pětasedmdesát procent obranných výdajů NATO, takže ostatních sedmadvacet států jen čtvrtinu, tak se to Američanům logicky nelíbí. Každé spojenectví je založeno na oboustranné výhodnosti. V opačném případě dříve či později zkrachuje. Jakkoliv dvouprocentní výdaje na obranu nemusí ještě nutně garantovat výkonnou armádu. V každém případě jde ale o jeden z důležitých faktorů zformování moderní a výkonné armády.

S apely dvou procent HDP na obranu se teď doslova roztrhl pytel. Varovně se dokonce ozvala i vládní KDU-ČSL s výzvou, abychom svou obranu nezanedbávali.

No vidíte. Stává se z toho módní slovo. Ale jde o konkrétní činy. Vláda má právě na stole návrh zákona, který by 2 % HDP nařídil (na programu vlády byl ve středu 22. 3., kabinet k němu nezaujal stanovisko). Jak se k němu postaví? S jakými konkrétními kroky přijde? Odhodlání dávat v roce 2020 1,4 % HDP na obranu se nějak nevyvedlo, respektive největší tíže zůstává na příští vládu. Doufám, že tentokrát to bude jiné.

Téma dvou procent drží Američané už dlouho. Jen to teď říkají o poznání hlasitěji. Zatím nejsilněji to nedávno sdělil americký ministr obrany James Mattis svým aliančním kolegům v Bruselu. S požadavkem, aby do konce tohoto roku přišli s harmonogramem, jak dosáhnout oněch dvou procent HDP. Mattis to už konstatoval zcela bez obalu.

Velmi důležitá je tedy i cesta k této laťce, jejíž výše má při výstavbě armád své opodstatnění. Aliance si ji nevycucala z prstu. Musí na to být připravený celý systém, jinak peníze potečou jinam, než by bylo záhodno. Je potřeba dobré plánování, dobře připravené projekty, rozhodování o nákupech a převzetí politické odpovědnosti. Jakmile začne přitékat více peněz, ukáže se, kolik se toho v posledních letech udělalo. Nebude to o slovech, ale o činech. Smysluplně vydávat zvýšené peníze na obranu je totiž stejně těžké jako smysluplně škrtat během krize.

Dvacetiletý úpadek obrany. A co dál?

Výkonnost aliančních armád se například podle šéfa vojenského výboru NATO Petra Pavla hodnotí i podle jejich schopnosti zapojit se do riskantních misí. Jak je na tom česká armáda?

Jde o důležitý ukazatel. Avšak i náklady na nasazení vojáků do bojových misí už dlouho klesají, takže v roce 2015 jsme byli na méně než polovině toho, co se na operace vydávalo v roce 2009, kdy byl skutečný rozpočet ministerstva obrany necelých 60 miliard korun. Rostou naopak výdaje na účast armády na aliančních či unijních manévrech. Pánbůh zaplať alespoň za to. I když v roce 2015 šlo jen o 180 milionů korun. Což je vzhledem výši obranného rozpočtu kapka v moři.

Vzduchem teď létá milion nápadů, jak to zlepšit, jenomže financování obrany této republiky degradovalo posledních dvacet let. Leta letoucí jsme v tomto "chátrajícím domu" jen ucpávali díry. Nikdy jsme ho však solidně neopravili. Takže nám sice už nezatéká střechou, ale máme podmáčený sklep a v patře profukuje. Na obranu země se nelze dívat v jednotlivostech, ale komplexně.

Komplexně? Vysvětlete to.

Když třeba koupím nové obrněnce, musím přemýšlet o financích na jejich provoz, garážích, ale také o platech a výcviku vojáků, pokud je budu vůbec mít. K čemu je mi technika bez vojáků? Anebo s těmi nevycvičenými a nevybavenými? A není to zas taková věda, jak se občas zdá. Spoustu věcí - například životnost techniky - je možné odhadnout na desítky let dopředu, takže se mohu připravit na její obměnu, vím, kolik peněz na to budu zhruba potřebovat, a tak dále. Tento přístup se ale nějak rozpadl. Podívejte se třeba do Bílé knihy o obraně, která vznikla před šesti lety. Tam je přesně napsáno, kdy se musí obměnit ta či ona technika. Tomu rozhodnutí se nedá prostě vyhnout, ale my se přesto často tváříme, že nějakým trikem se tomu vyhnout dokážeme. Je to stejný nesmysl jako porušovat fyzikální zákony.

A jsme znovu u již zmíněné společenské objednávky. A jen tak mimochodem: v roce 2010, tedy v období vrcholící finanční krize, šlo na obranné investice více peněz, než dává vláda dnes. Berme to tak, že armáda je jen jedním z mnoha účastníků "souboje" o část státního rozpočtu. Ministerstvo obrany by mělo být schopno o něj mnohem efektivněji soupeřit. Skládat na stůl argumenty, které ostatní přesvědčí, že na obranu země je rozumné dávat odpovídající peníze.

Obrázky z Japonska

Při domlouvání obsahu našeho rozhovoru jste přiznal obdiv k obrannému plánování Japonců. Co tedy dělají tak obdivuhodného?

To, jak Japonci sestavují a vysvětlují politikům a veřejnosti svůj obranný rozpočet, je geniální. Doprovází ho totiž kresby a obrázky. Položku radarového pokrytí pobřeží tak doplňuje mapa s obrázky současných radarů i s jejich příslušným dosahem. A samozřejmě s dodatkem, kam až dosáhne rádius těch nových, které by se měly koupit. A nejenom za kolik, ale i s vysvětlením, jak se zvýší bezpečnost Japonska a kdy by se výměna radarů měla uskutečnit.

Japonský obranný rozpočet není tedy zpracován v málokomu srozumitelných tabulkách. Jeho cíle a smysl jsou skvěle a srozumitelně vyobrazeny. A stejné je to se zdůvodňováním nákupu jakéhosi komunikačního prvku do stíhaček. Na obrázku stíhačky je šipka, kde ten prvek na letounu je, i s jeho cenou a vysvětlením, proč ho letectvo potřebuje. Toto mně při zdůvodňování českého obranného rozpočtu v parlamentu, respektive veřejnosti opravdu chybí. Tato názornost vede ke srozumitelnosti, průhlednosti a lepší "prodejnosti" při soupeření s ostatními o peníze z "jednoho měšce". Jasně víte, na co peníze jdou a proč.

Jakou roli v tomto "souboji" o peníze sehrává vrchní velitel ozbrojených sil a prezident republiky Miloš Zeman? Má opravdu počítat tanky a doporučovat nákupy dronů, tak jak to velmi rád dělá?

S veškerou úctou k prezidentskému úřadu, tak v tomto směru se Miloš Zeman chová jako naprostý chaot. Skáče zleva doprava a diskusi o efektivní obraně země (což souvisí s velmi složitými a vzájemně provázanými otázkami) doslova degraduje a zplošťuje. Počítání tanků a kanónů ať nechá na vojácích. Oni vědí nejlépe, jak a čím zajistit bezpečnost země. A rolí politiků naopak je mít vůbec vůli svou zemi bránit, dát k tomu vojákům možnost a hlavně nepřesvědčovat sebe i veřejnost, že válka je bez krve, že se dá válčit polními nemocnicemi. Válka je zkrátka o zabíjení, je ošklivá a často nefér. Přesto na ni musí být stát připravený a politici holt někdy musejí za umírání převzít odpovědnost.

Vymírání mozků i znalostí

Je to i příklad z roku 1938, kdy vojáci chtěli bránit zemi, avšak politici to odmítli? Takže nakonec generálové srazili poslušně podpatky a československé pohraničí obsadil 15. března wehrmacht.

Možná jde o výstižný příklad, i když ve zcela jiných podmínkách a době. Kvůli ruské okupaci Krymu, válce na Ukrajině, teroristickým útokům či Islámskému státu vzrostla dnes poptávka po obraně země napříč politickým spektrem přímo nebývale, takže je vláda v mnohem lepší pozici než kdykoli za posledních 25 let, snad s výjimkou vstupu do NATO a krátkého období po 11. září 2001. Teď jde jen o to, aby ministerstvo obrany rostoucí rozpočet efektivně rozpouštělo v obranných projektech a neodkládalo a nerozkládalo potřebné modernizace v příliš mnoha letech kvůli tomu, že jsou projekty špatně připravené, že není politická vůle převzít za nákup odpovědnost a podobně.

A jak to vypadalo na ministerstvu obrany v době, kdy jste v něm působil vy? Co vám nejvíc komplikovalo život?

Ztráta znalostí a odchody nepostradatelných odborníků, třebaže vyrůstali za komunismu. Zrovna mě nemusí nikdo podezírat ze sympatií k tomuto režimu. Ba právě naopak. Ale od té doby vymizeli lidé, kteří rozuměli holistickému přístupu, provázanosti jednotlivých kroků v systému plánování obrany země. Pokud do tohoto velmi provázaného systému přijdou škrty a následně odchody lidí, kteří tomu rozumí, tak jde obranné plánování jednoduše celé "do kopru".

Ztráta znalostí se pak promítla i do skákání od vojenské základní služby k profesionální armádě, pozapomenutí na budování záloh, anebo teď dokonce k úvahám o branecké armádě… Takže se ptám: a kdo bude tu braneckou armádu cvičit? Tyhle kapacity armády už přece dávno zanikly. Na to bude potřeba celá profesionální armáda, minimálně po několik let. A k čemu vlastně základní vojenská služba bude? K tomu, abychom převychovávali mladé, jak hlásá jen křesťanský politik? Trochu drahá sranda. A ze ztráty znalostí vyplývají i další a další přehmaty, chyby či zdržení.

Stratégové, kteří plánování obrany země rozumí, už v armádě nejsou?

Jsou. Je jich ale až zoufale málo, protože se neustále - a neprozřetelně - snižovaly počty, neustále se reorganizovalo, přerušovaly se vazby, mizela kontinuita. Jestli si něco vyčítám, tak to, že jsem k diskontinuitě možná také částečně přispěl. Vidím to dnes jasněji, ale už je pozdě. Odešli lidé, kteří znali své řemeslo, a uvědomovali si tudíž i důsledky svých rozhodnutí. Jenomže najednou nebyla po jejich znalostech poptávka. Představy, že se vstupem do NATO převezmeme všechny alianční plánovací procedury a že vše poběží jako na drátkách, jsou velmi naivní. Často se převezme jen forma, ale zvyky, myšlení a procesy přetrvávají a pak vlastně nefunguje nic, ani to, co bylo, ani to, co je nové.

Proč myslíte, že projekt stíhaček JAS-39 Gripen patří k těm nejúspěšnějším? Ať již jde o smlouvu se Švédskem, či provoz a nasazování letounů - třeba k ochraně Pobaltí či Islandu.

Protože ho ještě připravili - vašimi slovy - odborníci, kteří ještě rozuměli svému řemeslu?

Správně. Jen projektu Gripen se intenzivně a dlouho věnoval tým asi třiceti lidí, kteří už měli něco za sebou. A nedělali nic jiného. Dnes ovšem vládne pocit, že stejný počet lidí zvládne pořízení víceúčelových vrtulníků, radarů protivzdušné obrany a občas si přitom odskočí k dalšímu důležitému projektu - pořízení bojových vozidel. Nejde přitom jen o velikost takového týmu, ale i o jeho zkušenost a znalosti.

Na akvizičních pracovištích ministerstva obrany pracuje dnes navíc velké množství lidí v důchodovém věku. A znovu se blížíme k velké znalostní propasti. Kdo je nahradí? Bude trvat opět spoustu let, než se to jejich mladí nástupci naučí. A co když teď ti staří ze dne na den odejdou, protože už ztratili trpělivost a síly? Od koho se budou ti mladí učit?

 

Právě se děje

před 2 hodinami

Kosovo uznává méně než 100 ze 193 států OSN, uznání stáhla Ghana

Uznání Kosova už stáhlo 16 zemí, a nezávislost této bývalé jihosrbské provincie tak nyní podporuje méně než 100 ze 193 členských států OSN. O víkendu přišla do Bělehradu příslušná nóta z Ghany, informovala agentura Tanjug.

Srbsko tím zaznamenalo další úspěch ve svém diplomatickém úsilí přesvědčovat země, které uznaly nezávislost Kosova, aby od tohoto svého rozhodnutí ustoupily. Priština to ostře kritizuje a loni kvůli snaze Srbska o její diplomatické blokování zavedla stoprocentní cla na dovoz srbského zboží.

Zdroj: ČTK
Další zprávy