Závislost na kyslíku. Pacienti mívají po odpojení od přístrojů strach, že se udusí

Radek Dragoun Radek Dragoun
30. 11. 2020 6:08
Onemocnění covid-19 napadá v největší míře plíce. Lidé, kteří mají vážnější průběh nákazy, tak často potřebují pomoc dýchacích přístrojů. Poté co se jejich stav zlepší, ale někteří pacienti dostávají strach a rozvíjí se u nich až psychická závislost na lehce dostupném kyslíku. Některé nemocnice hlásí, že kvůli epidemii koronaviru takové stavy pozorují častěji než obvykle.
Anesteziologicko-resuscitační oddělení nemocnice v Táboře. Ilustrační foto.
Anesteziologicko-resuscitační oddělení nemocnice v Táboře. Ilustrační foto. | Foto: Jakub Plíhal

Mezi jeden z příznaků onemocnění covid-19 patří dušnost, která zejména u pacientů se závaznějším průběhem nemoci může mít velmi nepříjemnou podobu. "Dušnost je jeden z nejhorších negativních zážitků, často je pro pacienta horší než bolest," říká Vladimír Šrámek, který vede anesteziologicko-resuscitační kliniku Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně.

"Ani tak nejde o to, že se nemůžete nadechnout tak, jako když máte cizí předmět v dýchacích cestách," popisuje ředitel pražské Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Petr Arenberger. "Spíš je to tak, že dýcháte a ono vám to nestačí. Normálně dýcháte, ale přitom máte stále nedostatek kyslíku. Jako byste dýchal něco jiného než kyslík. Dělá se vám špatně z jeho nedostatku, ale přitom už více dýchat nemůžete," vysvětluje Arenberger.

Lidé s takovými problémy pak potřebují pomoc dýchacích přístrojů. V současnosti jich je podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky přes 3,5 tisíce, přitom více než 2,5 tisíce z nich vyžaduje nejmírnější formu kyslíkové podpory.

Nepříjemné pocity z problémů s dýcháním jsou u některých pacientů natolik intenzivní, že po odpojení od podpory dýchání dostávají strach. Vytváří se u nich až psychická závislost po rychle dostupném kyslíku.

Brněnská nemocnice tvrdí, že s něčím podobným se lékaři setkávali už před koronavirem u pacientů, kteří obecně měli potíže s dechem. "Při odpojování od umělé plicní ventilace se někdy nemocní bojí, že se udusí, a vyžadují sedativa. Je to dávno známá věc. Nyní s covidem, kdy je více plicních patologií, to asi vidíme častěji," říká přednosta kliniky Šrámek.

Podobnou zkušenost mají i v plzeňské fakultní nemocnici. "Nejčastějším důvodem je expektační úzkost z nedostatku kyslíku a rychle dostupné pomoci, možná i strach ze smrti. Důvodem může být i trauma, které vzniklo z pocitu nedostatku vzduchu při daném onemocnění, a je to spíše zajišťující chování, aby nenastalo znovu to, co prožili," vysvětluje Dana Chmelařová, která vede v plzeňské nemocnici oddělení klinické psychologie.

Upozorňuje, že pacienti na kyslíkové podpoře mají tendenci reagovat úzkostněji. I při jen snížené saturaci kyslíkem tak u nich může dojít k panickému záchvatu. K podobným problémům však podle ní dochází jen u pacientů, kteří jsou na přístrojích delší dobu, u pacientů s krátkodobou podporou se podobné stavy neobjevují tak často.

Námahu přidávat opatrně

Ředitel vinohradské nemocnice proto připouští, že pro některé pacienty může být návrat do domácího léčení skutečně obtížný. "Nedostatek kyslíku je mohl poznamenat tak silně, že když pak nemají doma kyslík, tak si mohou vyvolat podvědomou dušnost. Je to takový podmíněný reflex, který se dá psychologicky vysvětlit," říká Arenberger s tím, že k tomu dochází spíše u pacientů ve středně těžkém stavu. Ti v těžkém stavu totiž bývají většinou v umělém spánku a situace tolik nevnímají.

V jím vedené nemocnici proto kladou při propouštění pacientů do domácího doléčení velký důraz na vysvětlení jejich zdravotního stavu. "Říkáme jim, že je pouštíme domů ve stavu, kdy jim stačí běžné dýchání. Samozřejmě že si občas zakašlou, občas budou mít problém do schodů, ale to není tím, že by to plíce nezvládaly. Je však potřeba trochu odpočívat, nezatěžovat se, nejít hned na rotoped. Musí námahu přidávat opatrně, aby zbytečně plíce nezatěžovali," vysvětluje Arenberger.

Sám zná lékaře, který se koronavirem nakazil a kterému při léčbě pomáhal dýchací přístroj. Když se vracel doléčit domů, pro jistotu si dýchací přístroj pořídil. "Bylo to kvůli tomu, že šel z nemocnice o trošku dříve, protože říkal, že to doma zvládne. Samozřejmě že to zvládl, ale chtěl mít jistotu, a tak měl doma kyslík. Ale byla to spíše psychologická pojistka," říká šéf nemocnice.

Jinak podle Arenbergera není běžné, že by pacienti doma dýchací přístroj měli. Pokud ho potřebují, je podle něj lepší, když ho využívají v nemocnici s profesionální péčí. V případě, že se pacienti pak na návrat domů necítí, je podle ředitele namístě hospitalizaci o den či dva protáhnout, aby pacient zjistil, že už skutečně k dýchání žádné přístroje nepotřebuje.

Strachu z nedostatku kyslíku se snaží předejít u pacientů i v plzeňské nemocnici, a to v rámci podpůrné terapie, ve které jim vysvětlují, na jakém principu funguje strach nebo co to je panická ataka a jak s ní pracovat. "Učíme je nejčastěji dechová cvičení a práci se zaměřenou pozorností. Pokud je více času, tak i relaxační techniky. Součástí těchto terapií je i prostor pro ventilaci emocí, které pacienti zažívají, a empatický přístup. Potřebují zažívat pocit, že je někdo s nimi a že na to nejsou sami. V tomto směru je samozřejmě velmi důležitá i funkce rodiny a příbuzných," vysvětluje psycholožka Chmelařová.

 

Právě se děje

Další zprávy