reklama
 
 

Údajný špion v StB i "vyjednavač míru" ve Vietnamu. Kdo je Zemanem oceněný Syruček

6. 12. 2018 11:54
Medaili Za zásluhy letos 28. října převzal také šestaosmdesátiletý novinář Milan Syruček. Za normalizace prominentní reportér, který byl veden jako agent Státní bezpečnosti, se stal po revoluci odborníkem na Rusko. Někdejší spolupráci s kontrarozvědkou nepopírá, tvrdí však, že ve skutečnosti pracoval pro někoho jiného. Ostatně celý svůj život líčí jako velké dobrodružství - často ovšem bez důkazů či žijících svědků, již by mohli jeho slova potvrdit.

Když před sedmi lety osmého prosince končila na Pražském hradě tisková konference českého prezidenta Václava Klause a jeho ruského protějšku Dmitrije Medveděva, udivil všechny přítomné bělovlasý penzista, který se přes ochranku neohroženě prodral až k ruské hlavě státu a žádal ji o autogram. Byl to Milan Syruček, který v ruce držel svou knihu Máme se bát Ruska?

K překvapení všech přítomných ho bodyguardi nechali projít, Medveděv s ním prohodil několik vět a do knihy se mu podepsal. Později se Syruček svěřil, že soukromá autogramiáda byla dopředu domluvená s ruským velvyslancem.

Milan Syruček má spoustu dalších historek, jež však už žádní svědkové nemohou potvrdit. "Když jsem šel jednou do Bílého domu, u vchodu stál na stráži černoch. Pokusil jsem se zpod zimníku vylovit mou visačku. 'Nemusíte, pane Syruček, já vás znám,' řekl mi ten chlap," vypráví o zážitku z osmdesátých let novinářský veterán, který je navzdory svému věku ve vynikající formě a srší aktivitou.

Autor dvaceti sedmi knih, jež se zabývají převážně ruskou a francouzskou politikou, stále pořádá konference, na nichž například tvrdí, že Moskva "zachránila listopad 1989", když pohrozila ozbrojeným zásahem Jakešovu vedení. Před dvěma lety Syruček dokonce pozval do Prahy jako "korunního svědka" Michaila Gorbačova, který se však těsně před příletem omluvil pro nemoc.

Syruček často vystupuje v médiích a diskutuje například o rusko-ukrajinském konfliktu. V Parlamentních listech před třemi lety mimo jiné prohlásil, že odmítá vojenskou pomoc Ukrajině. Jeho výrok, že migrační vlna "nebyla živelná", jímž podpořil konspirační teorii Václava Klause o "řízených migrantech", použily Parlamentní listy jako citát v dalších šedesáti sedmi (!) rozhovorech.

Syruček napsal mimo jiné pochvalnou knihu o Miloši Zemanovi nazvanou Pro deset milionů, která vyšla v roce 2013 a k níž prezident sám připojil doslov. Při letošních oslavách 28. října pak Zeman udělil Syručkovi řád Za zásluhy o stát, čímž se novinář hned pochlubil v rozhovoru pro ruský propagandistický portál Sputnik. Pro něj také v jiném interview prohlásil, že "(ruský prezident Vladimir) Putin zachránil Rusko před 'Jelcinovým zmatkem'".

Pojedete do Vietnamu, nechte si to pro sebe

V pečlivě uklizeném panelákovém bytě na pražském Barrandově, kde vládne jeho o třicet let mladší druhá žena, ukazuje Syruček fotografie ze svých novinářských štací: Sovětský svaz, Francie, Vietnam… Jeho vyprávění někdy připomíná dobrodružství Jamese Bonda, Forresta Gumpa nebo - pro někoho - žurnalistické obdoby Járy Cimrmana.

V lednu 1969 se jako reportér Mladé fronty dostal do Kambodže, kde podle svých slov mluvil i s tamním vládcem Sihanukem. Chtěl vyrazit na výlet do chrámu Angkor Vat, ale princovi lidé mu prý nabídli zajímavější program, o němž se ovšem nesměl v Praze zmiňovat - odvezli ho na letiště, odkud ho cessnou dopravili do jihovietnamského Saigonu. V té době probíhala vleklá válka mezi severním komunistickým Vietnamem a Spojenými státy.

"V Saigonu mě zavezli na americké velitelství. Američané věděli, že mám kontakty na Ho Či Mina, a tak mě požádali, abych během své příští cesty do Hanoje vysondoval, jestli jsou (severní) Vietnamci ochotni s Američany začít tajná jednání, protože ta oficiální uvízla na mrtvém bodě," popisuje Syruček. Zanedlouho se prý skutečně objevil v Hanoji, kde měl zřejmě jednu z posledních novinářských audiencí u severovietnamského vůdce (Ho Či Min zemřel v září 1969), a Američanům pak přes prostředníka tlumočil zprávu o vůli Vietnamců v dialogu pokračovat. Americký ministr zahraničí Henry Kissinger se ještě v srpnu 1969 setkal s vietnamským protějškem v Paříži.

Zarážející ovšem je, že v tehdejší Mladé frontě se o údajném setkání s Ho Či Minem ani s princem Sihanukem neobjevila žádná Syručkova reportáž. Není tam jediná zmínka, přestože - pokud by schůzky opravdu proběhly - by šlo o mimořádné novinářské počiny. "Když jsem se vrátil do Prahy, v redakci mi řekli, ať se více méně vykašlu na Indočínu, že to čtenáře v dané chvíli nezajímá," tvrdí Syruček. Při pročítání Mladé fronty z roku 1969 je však zřejmé, že vedení redakce se tím, co tehdy čtenáře zajímalo, příliš neřídilo - plnilo totiž požadavky stále agresivnějších normalizátorů.

Dnes již nikdo Syručkem popisovaná setkání s asijskými politiky nedosvědčí. "Nemůžu za to, že jsem všechny přežil," namítá novinář a ukazuje medaili "za mír a přátelství mezi národy" a plaketu "za ochranu a budování Vietnamu", které obdržel s několika dalšími českými občany při pražské návštěvě vietnamského prezidenta Truong Tan Sanga v roce 2015. Na plaketě je bez podrobností napsáno: "Milanu Syručkovi, bývalému československému novináři ve Vietnamu v letech 1969 až 1972". Žurnalista přitom ujišťuje, že se jedná o důkaz jeho zprostředkovatelské role mezi Washingtonem a Hanojí z roku 1969.

Vietnamská ambasáda v Praze přislíbila, že informaci prověří, zatím však bez výsledku. "Neříkám, že jsem byl jediný takový kontakt v téhle věci, ale určitě by mě Američani nepožádali, kdyby ve mě neměli důvěru," podotýká Syruček.

Kdo však v novináře prokazatelně důvěru měl, byla tehdejší československá vojenská rozvědka. Jak dokládá Syručkův svazek v Archivu bezpečnostních složek, scházet se s ní začal nejpozději v prosinci 1968 a spolupráci podepsal v březnu následujícího roku. O kambodžsko-vietnamském angažmá, které mělo probíhat ve stejné době, však není v dokumentech ani zmínka.

Syruček dnes tvrdí, že před pražskými špiony pozoruhodný výlet do Saigonu zatajil, nebyla to údajně jejich akce. S vojenskou rozvědkou se každopádně po čase rozloučil - "jelikož se ukázalo minimální využití k původním záměrům," stojí v dokumentech Státní bezpečnosti. Agent Vladimír - jak znělo Syručkovo krycí jméno - byl později převeden pod civilní kontrarozvědku. A tam s ním byli spokojeni mnohem více.

Na žádost sovětských přátel

Milan Syruček se narodil v roce 1932 v Kolíně. Jeho otec byl nádražák, který se coby člen komunistické strany dostal po roce 1948 na pražskou správu železnic a působil i v městském výboru strany. V roce 1950 přijali osmnáctiletého Syručka do redakce svazáckého deníku Mladá fronta.

Novinařinu vystudoval při zaměstnání, v roce 1956 vstoupil do strany a odcestoval na roční stáž na školu komsomolu, kde se o rok později oženil. Jeho manželkou se stala tajemnice komsomolu z Užhorodu, kterou si přivezl do Prahy. Později se jim narodily tři děti - Nataša, Milan a Vladimír.

V roce 1968 se přiklonil Syruček na stranu reformátorů. "Tykal jsem si se Sašou Dubčekem a nedlouho před invazí ho varoval, že sovětské divize jsou rozmístěny u hranic. Řekl mi to kamarád, sovětský novinář, který měl kontakty na tamním generálním štábu," vypravuje Syruček a dodává, že první tajemník strany tyto zprávy bral na lehkou váhu. V noci na 21. srpna byl Syruček vedoucím vydání protiokupační Mladé fronty, kterou pak s kolegy vydával osm dní v konspirační redakci na Zbraslavi.

Proto překvapuje, že na začátku normalizace mohl na rozdíl od stovek vyhozených kolegů v novinářské profesi zůstat a v sedmdesátých letech vydávat knížky se svými zahraničními reportážemi.

Syruček tvrdí, že ve svazáckém deníku panovaly "specifické" podmínky a až na "výjimky" nebyl nikdo vyhozen, i když někteří byli třeba vyškrtnuti ze strany. Jemu se to však nestalo. Dosazení šéfredaktoři ze Svazu mládeže prý "chtěli stát v čele nejpopulárnějšího deníku" a "dobré novináře chránili jako kvočna kuřata", píše Syruček v autobiografii Na ostří pera z roku 2012. V životopisu dále líčí, jak výjezdní doložky na Západ sháněl díky kamarádovi, "náruživému sparťanovi", který byl "ve vládní lóži jako doma" a uměl povolení obstarat.

Ruska Butinová byla obviněna ze špionáže pro ruskou vládu. Hrozí jí pět let vězení | Video: Asociated Press, Reuters |  00:54

V pamětech naopak nezmiňuje spolupráci se Státní bezpečností ani podepsání vázacího aktu v roce 1971 - tentokrát s pražskou kontrarozvědkou. To byl nepochybně hlavní důvod, proč měl i nadále otevřené dveře do světa.

Dokumenty Státní bezpečnosti z roku 1976 odhalují, že agent Vladimír vypracoval čtyřicet tři písemných zpráv a poskytl řadu ústních informací - o diplomatech, pracovnících zastupitelských úřadů a zahraničních novinářích v Praze. Zaměřoval se především na Francouze. Při výjezdech byl "úkolován" například na tehdy ještě neúspěšného prezidentského kandidáta Francoise Mitterranda nebo vůdce francouzských komunistů Georgese Marchaise, který odmítl sovětskou invazi do Československa v roce 1968.

"V letech 1978-79 byl několikráte na žádost sovětských přátel vyslán k plnění úkolů do Francie, a to za účelem sondáže zahraničněpolitických záměrů francouzské diplomacie," stojí ve zprávě. Jeho činnost byla podle dokumentu "vysoce hodnocena" přáteli z KGB, kteří žádali další "sondáže".

Vyvrcholením agentské činnosti Syručka byla medaile Sboru národní bezpečnosti, jež mu byla udělena v roce 1979. "Znamená to, že byl mimořádně výkonný v tom, co po něm Státní bezpečnost chtěla. Dosud jsem se nesetkal s tím, že by spolupracovník Státní bezpečnosti dostal medaili SNB," poznamenává historik a specialista na normalizaci Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny, podle kterého byli medailemi oceňováni téměř výhradně důstojníci a další zaměstnanci vnitra.

Zvláštní blokace

Spolupráce kontrarozvědky se Syručkem byla překvapivě přerušena v roce 1981, kdy přešel z Mladé fronty do Československé televize. V té době strana omezila výjezdy do zahraničí i prominentním novinářům a agent Vladimír tak možná přestal být pro Státní bezpečnost užitečný. Návrh kontrarozvědky, ať zatím donáší na kolegy z redakce, Syruček podle záznamů odmítl.

Nový vázací akt podepsal až po nástupu perestrojky v roce 1986, kdy pracoval ve stranickém listu Tvorba. S tajnými službami se však opět začal scházet už tři roky před tím. Vypracovával převážně zprávy týkající se Francouzů, například o tom, jak jejich diplomaté vnímají pražskou demonstraci z roku 1988 k výročí sovětské invaze nebo o ohlasech na Chartu 77, ale zabýval se třeba i současnou situací Henryho Kissingera - v roce 1988 navštívil Syruček Washington, kde se dostal do novinářského poolu na summitu Reagan-Gorbačov.

Až na několik nepříliš obsažných zpráv o setkáních s francouzskými diplomaty byly však všechny Syručkem vyhotovené zprávy před rokem 1989 zničeny. Zachovaly se ovšem záznamy o jeho odměnách - obvykle to bylo tisíc až patnáct set korun za "akci", což byla asi třetina tehdy obvyklého měsíčního platu.

Že byl Syruček pro kontrarozvědku zřejmě něčím víc než pouhým pěšákem, napovídá poznámka z roku 1986: "V případě ohrožení republiky lze tajného spolupracovníka využít k plnění náročných zpravodajských úkolů."

A pro znalce je obzvláště zajímavá poznámka ze září 1987 - u Syručkova jména je uvedena takzvaná zvláštní blokace. "Ta byla velmi neobvyklá a týkala se jen malého počtu nejdůležitějších spolupracovníků Státní bezpečnosti,"  podotýká Radek Schovánek z Centra pro dokumentaci totalitních režimů. Podle něj "zvláštní blokace" znamenala speciální opatření, jež mělo utajit agentovy úkoly i uvnitř kontrarozvědky. Ve zpravodajské komunitě se někdy hovoří o tom, že špioni byli takto "blokováni" pro KGB.

"Podával informace zahraničněpolitického charakteru, ne ke konkrétním lidem," tvrdí Syručkův tehdejší řídicí důstojník Petr Hocek, dnes pražský právník, který byl tehdy výrazně mladší než jeho agent. "Já ho zdědil po starších kolezích, byl jsem pouhý podporučík a on persona, hodně erudovaný," vzpomíná Hocek, který však nechce prozradit detaily, protože "nebyl zbaven mlčenlivosti".

Syruček spolupráci se Státní bezpečností nepopírá, přichází však s další dobrodružnou verzí. "Byl jsem vedený ve čtyřech nebo pěti rozvědkách," tvrdí s tím, že byl "v kontaktu" například s vietnamskými tajnými službami. S vietnamskými vojáky se prý dostal v lednu 1979 do Phnompenhu těsně poté, co odtamtud uprchl Pol Pot a jeho vražedná klika. "Byl jsem tam první zahraniční novinář," ujišťuje Syruček. Pro tento údajný sólokapr však opět chybí důkazy. Ani v Mladé frontě se v té době žádná Syručkova reportáž z Phnompenhu kupodivu neobjevila a novinář se znovu odkazuje jen na zmíněnou medaili, kterou dostal od vietnamského prezidenta.

Ovšem Syruček pokračuje ještě výbušnějším tvrzením, totiž že od začátku sedmdesátých let spolupracoval s Francouzi, pro které prý zhotovoval tajné zprávy o situaci v Československu, například o rozložení sil ve vedení komunistické strany, kam měl jako prověřený straník přístup. A vysvětluje, že agentem Státní bezpečnosti se stal proto, aby se dostal k informacím, které pak tajně dodával do Francie.

"V roce 1970 jsem byl v Paříži a uvažoval jsem o emigraci. Policejní šéf pro zahraniční novináře, s nímž jsem měl kamarádský vztah, mi ale řekl, že pro ně bude cennější, když se vrátím domů, budu dál oficiálně pracovat jako novinář a budu pro Francii dělat analýzy. A tak jsem to dělal dvacet let," prohlašuje Syruček. I on se při přímé otázce, zda tedy spolupracoval s francouzskou tajnou službou, odvolává na údajnou mlčenlivost a odmítá říct případné podrobnosti.

Podle historika Tomáše Vilímka je však tvrzení o spolupráci se západní službou jen častou báchorkou agentů Státní bezpečnosti, která má napravit jejich obraz.

"Strašně chtěl zůstat ve straně"

"Podle toho, jak Milana znám, bych mu to věřil," tvrdí poněkud překvapivě publicista Karel Pacner, který napsal několik knih o tajných službách a který stejně jako Syruček pracoval před rokem 1968 i po něm v redakci Mladé fronty.  "Před stranickými prověrkami v roce 1970 Milan strašně stál o to, aby mohl zůstat v KSČ. U prověrek byl dvakrát a vyprávěl nám, jak na komisi vyrukoval s tezemi z marxismu a že to zabralo," říká Pacner. Syruček nakonec ze strany vyloučen nebyl.

"Jeho legenda, že spolupracoval s jinými službami, je nedoložitelná. Já spíše vyjadřuji údiv nad tím, že člověk podlehne režimu, o kterém vzhledem k svému rozhledu a vzdělání musí vědět, že je nemravný," připomíná Luboš Dobrovský, bývalý disident a po roce 1990 ministr obrany a velvyslanec v Moskvě.

Dobrovský byl do roku 1968 také komunistou, dva měsíce po sovětské invazi však podle svých slov dobrovolně odešel z reportérského místa v rozhlasu, protože nesouhlasil s nastupující "normalizací". Během ní pracoval převážně jako dělník. Dobrovský se mimochodem narodil také v Kolíně ve stejném roce jako Syruček, v mládí se však neznali.

Syruček kromě jiného tvrdí, že někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let dostal francouzský rytířský řád, jenž měl být oceněním za zmíněné zásluhy pro jejich zpravodajské služby.

"Ověřoval jsem to a nemáme o takovém řádu pro pana Syručka žádné informace," říká tiskový tajemník francouzského velvyslanectví v Praze Patrick Le Ménes. "Za tajné služby se dává obvykle tajně, zvláště když definitivně nekončí, třeba in memoriam či jinak," trvá na svém Syruček, který však nedisponuje ani žádným diplomem: "Bylo mi tlumočeno, že dostat nějaký papír by v té době bylo příliš riskantní."

"Jsou dvě možnosti. Buď pan Syruček lže, anebo má pravdu a pak je v nezáviděníhodné situaci, protože tu bude považován především za komunistického agenta," napsal jsem Patricku Calvarovi, do loňska šéfovi francouzské kontrarozvědky a nyní řediteli konzultační firmy pro oblast zpravodajských služeb C.Conseil, v žádosti o jeho komentář k případu. Po dvou dnech Calvarova tajemnice Marie Deniauová reaguje velmi stručně: "Bohužel se nebudeme vyjadřovat".

Je samozřejmě velmi výjimečné, aby jakákoliv tajná služba potvrdila, že žijící člověk byl jejím agentem. Na druhou stranu případy, že se západní rozvědkou spolupracoval někdo považovaný komunisty za kádrově spolehlivého, známé jsou. Badatel Radek Schovánek připomíná třeba Františka Doskočila, politického pracovníka Vysoké školy politické ÚV KSČ, který podle něj byl špionem ve službách CIA.

Co je důležitější

Po roce 1990 pracoval Syruček jako poradce českých firem na Ukrajině. V roce 1996 se stal ředitelem divize ekonomického tisku Hospodářských novin, kde psal i komentáře. Jako novinář se věnoval také integraci země do Evropské unie.

Po nástupu Putina k moci se začal jako publicista na volné noze více věnovat Rusku. Nedá se říct, že by byl prvoplánově proruský, jeho sympatie jsou však často na straně Moskvy, což nejde tak úplně dohromady s jeho francouzskou legendou. Po roce 1990 každopádně vydal dvě knihy o Mitterrandovi a nyní podle svých slov shání peníze na umístění busty Charlese de Gaulla v Praze.

"Je zvláštní, že řada starých kádrů se aktivizovala právě v roce 2014," podotýká Roman Máca, expert na informační válku z Institutu pro politiku a společnost, think-tanku hnutí ANO. Podle něj kremelská propaganda především od anexe Krymu umně využívá mediálních vystoupení autorů, jejichž díla jinak mohou působit celkem objektivně - jako v případě Syručka.

"Pan Syruček třeba mluví o zachránci Putinovi, zachránci Gorbačovovi nebo naznačí, že Západ nás zase hodil přes palubu," připomíná Máca například Syručkův rozhovor pro Parlamentní listy, v němž hovoří o tom, že Spojené státy věděly o okupaci z roku 1968 měsíce dopředu, nebo jiný jeho výrok, v němž popisuje podíl Američanů na osvobozování Československa jako pouhou "epizodu". "Je to ten známý narativ, že Západ nás zradil, nikdy nám na rozdíl od Ruska významně nepomohl a že je třeba vést dialog se silným Ruskem," připomíná analytik.

"Mohou mít třeba jen svérázné názory. Nebo se ocitli pod nějakým tlakem, to kágébáci umí velmi dobře," říká k případům publicistů, kteří nevědomě či vědomě slouží kremelské propagandě, Alexej Kelin, potomek bělogvardějců a zástupce ruské menšiny při národnostní radě české vlády. Na otázku k možným motivacím Milana Syručka odpovídá: "Do hlavy člověku nevidíte, nezbývá vám tedy, než si z toho vyvodit to, co je nejpravděpodobnější."

Sám Syruček na přímou otázku, jaký měl vztah se sovětskou a případně ruskou tajnou službou, odpovídá takto: "Samozřejmě že jsem asi veden i u ruské, jak bych se asi jinak dostal k prezidentům?" A po chvíli doplňuje: "A jsem tam veden jako novinář, tak co chcete? Co je pro vás důležitější? Jestli máte někde nějaký zápis, nebo jestli jste se dostal ke zdrojům nebo třeba do tajného archivu?"

"Byla snad stejná doba jako dnes?" připomíná Syruček éru před rokem 1989. A dodává: "Když je nenormální doba, jsou nenormální i vztahy."

VIDEO: Historik Adam Drda o normalizaci.

Normalizace bylo pusté období opřené o strach, lidé si zvykli v režimu pracovat, báli se ztráty výhod, retro a nostalgie bohužel převládla | Video: DVTV, Daniela Drtinová |  24:07

autor: Vladimír Ševela | 6. 12. 2018 11:54

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama