Vážení čtenáři,
včera, den před státním pohřbem zesnulého Václava Havla, zveřejnil večerník Insider autentický text, který jeho redakce získala od řádové sestry Veritas Holíkové. Právě ona byla vedle prezidentovy manželky Dagmar druhou z žen, které byly podle stručné oficiální zprávy u toho, když první prezident České republiky zemřel.
Aktuálně.cz nyní se svolením sestry Veritas nabízí k nahlédnutí několik bezprostředních řádek, které vznikly u prezidentova lože nedlouho po jeho úmrtí a jsou symbolickým rozloučením s Václavem Havlem.
Hrádeček 19. 12. 2011
Měla jsem nezasloužené privilegium bdít v noci z 18. na 19. 12. 2011 u právě zemřelého prezidenta Václava Havla na Hrádečku. Během té nezapomenutelné noci mi hlavou neustále šly nejsilnější vzpomínky na něho - velmi staré i úplně nedávné.
Byla jsem 18letá studentka, když jsem ho poprvé zahlédla na vlastní oči jako prezidenta na balkonu třetího hradního nádvoří 29. 12. 1989, uprostřed rozjásaného davu, když se nám otevřela skutečná a neuvěřitelná naděje na svobodný život. Netušila jsem, že se osobně setkáme až po mnoha letech, když jsem se už jako boromejka vrátila letos v létě po letech studií v Itálii a mým prvním posláním doma v Čechách bylo spolupodílet se na péči o značně zestárlého a nemocného našeho prvního demokratického prezidenta. Tak jsme se poprvé setkali 20. července 2011 na Hrádečku a já jsem denně viděla, jak tento velmi zesláblý muž má v sobě pořád stejnou důstojnost zdvořilého a pokorně plachého filosofa, který se nebál mluvit o smrti, stejně jako nepřestával věřit často znevažovaným ideálům o Pravdě a Lásce.
A přitom zároveň měl rád lidi kolem sebe, nebylo mu zatěžko stále znovu o něco prosit a děkovat, jak ubývaly jeho fyzické síly. Největší lekce se mi ale dostalo jednou v srpnu, kdy pan prezident vymyslel, že budeme péct pro jeho osobního lékaře sele divočáka, aby měl co k obědu a zároveň uviděl jeho pokroky v rehabilitaci. Na mé počáteční námitky o nedostatku času a zkušeností, jak to vlastně dělat, mi prostě a zdvořile odpověděl, že když byl poprvé zvolen prezidentem, všechno dělal poprvé a často vůbec nevěděl jak - tak proč bychom si neporadili s pečením divočáka, což on stejně jako já také nikdy nedělal. Ono "prase na šalvěji" zůstane navždy nejcennější životní lekcí, jež jsem od něho dostala.
Měla jsem nezaslouženou čest Vám sloužit, pane prezidente, když jsem na vlastní oči viděla, jak statečně a vědomě se blížíte ke smrti a zároveň k novému životu, o němž toho všichni tušíme jen mlhavě málo. A teď jsem stále víc přesvědčena, že Pán Bůh je s Vámi - navždy, jak jste si, pane prezidente, vážně přál, když jste se s námi loučil stále stejnými slovy: Tak Pán Bůh s námi…
Sr. Veritas Holíková, SCB