Z nadšeného komunisty disidentem. Od smrti Františka Kriegla uplynulo 40 let

František Kriegel.
Mladý doktor Kriegel v době, kdy odešel bojovat do španělské občanské války. Z Prahy odjel v roce 1936 a vrátil se o deset let později.
František Kriegel se svou budoucí ženou Rivou, tehdy ještě Friedovou, v Poděbradech v roce 1946. Riva byla komunistka, kterou za protektorátu zatkli společně s Juliem Fučíkem a dalšími odbojáři. Jediná z celé skupiny přežila. Za Kriegla se provdala v srpnu 1948.
Rok 1968 byl vrcholem politické činnosti Františka Kriegla. Zde s prvním tajemníkem KSČ Alexandrem Dubčekem a předsedou ově vzniklé České národní rady Čestmírem Císařem (vpravo). Následující měsíce kariéry všech tří mužů zásadně promění.
18. říjen 1968 a Národní shromáždění právě schválilo smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na Československém území. Deset poslanců se zdrželo a jen čtyři byli proti - Božena Fuková, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, František Vodsloň a František Kriegel.
Foto: Archiv Františka Kriegla
Martin Groman
Aktualizováno 3. 12. 2019 12:50
Komunistická strana i celá společnost se v létě 1969 začíná dělit na vyloučené a ohnuté. KSČ nově vede Gustáv Husák, zatímco Alexander Dubček a další reformátoři postupně a potupně odcházejí.

Prvním ze strany vyloučeným mužem pražského jara byl František Kriegel, který v srpnu 1968 v Moskvě odmítl podepsat protokol dodatečně ospravedlňující okupaci Československa. Jeho odchod ale nebyl ani v nejmenším nenápadný, spíš připomínal poslední bouchnutí do stolu, popisuje historik Martin Groman v dalším dílu seriálu Aktuálně.cz Příběhy normalizace, jímž připomínáme, že od smrti Františka Kriegla uplynulo 3. prosince 40 let.

Rudé právo 4. července 1969 v komentáři nazvaném Bez výčitek a uzardění napsalo: "Svým postojem František Kriegel dokázal a dokazuje, že náznaky a pochybnosti o jeho činnosti nejsou neopodstatněné. Nikoliv bez významnosti je i skutečnost, že s oslavováním hrdinství Kriegla vystoupila na Západě nejreakčnější část buržoazní propagandy. Sama se tu vnucuje otázka, v čích službách vlastně je." Následující měsíce v životě čerstvě vyloučeného komunisty Kriegla tak dostaly nečekaný obsah - marný soudní spor s Rudým právem a jeho šéfem Miroslavem Mocem o vlastní čest.

Začalo to ale o měsíc dříve - 30. května 1969 na Pražském hradě na zasedání Ústředního výboru KSČ. Měl to být den, kdy bude Kriegel, jeden z mužů pražského jara, vyloučen "jen" z ústředního výboru. Sovětům ležel v žaludku už dlouho a v roce 1968 se proti němu několikrát ostře vymezili. Brežněv tehdy výslovně nabádal Dubčeka, aby předsedu Ústředního výboru Národní fronty Kriegla vyloučil z vedení strany i státu. V srpnu 1968 jejich výtky potvrdil tím, že jako jediný z československých politiků v Moskvě nepodepsal protokol ex post legitimizující okupaci.

Ve svém posledním projevu na půdě KSČ Kriegel onoho 30. května 1969 mimo jiné řekl: "Je známo, že jsem odmítl podepsat tzv. moskevský protokol. Odmítl jsem jej podepsat proto, že jsem v něm viděl dokument, který všestranně svazoval ruce naší republice. Odmítl jsem jej podepsat proto, že se to dělo v ovzduší vojenského obsazení naší republiky bez konzultace s ústavními orgány, v rozporu s cítěním lidu této země. (…) Smlouva byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů." Tento jeho projev začne ihned kolovat zemí v mnoha opisech. Také proto, že nakonec byl Kriegel toho dne za svá kritická slova vyhozen nejen z Ústředního výboru KSČ, ale ze strany vůbec. Z partaje, ve které byl od třicátých let.

Gustáv Husák a jeho nové vedení se proti Krieglovým výrokům brání a haní ho, kde se dá. Měsíc a týden po jeho vyloučení, dva dny před vydáním onoho článku v Rudém právu, promlouval například nový generální tajemník strany v ČKD k dělníkům. Husák jim vysvětlil, co se teď bude ve státě dít: "Nebudeme nikoho kráglovat, ale nenecháme se ani krieglovat."

Několik otřepaných frází stačit nebude

V následujících letech normalizace má Kriegel dostatek času ohlížet se za svým životem, píše si útržkovité poznámky, vzpomíná. Čím si to vyhození vlastně zasloužil? Jeho pestrý a spletitý životní příběh přece propojují dva fenomény - medicína a komunismus. Spojovala je snaha o pomoc obyčejnému člověku.

Po letech si zpřítomňuje i své názory z předválečných let: "Jak mravně silné se ti zdálo hnutí, jehož jsi byl součástí. Silné svými mravními cíli, silné svojí mravní čistotou, svou nezištností. (…) Sebevědomí prýštící z představ tě na svých křídlech s pohrdavým úsměvem přenášelo nad záští odpůrců, onoho starého, k smrti odsouzeného světa, letíš nad nimi, proti nim, vstříc něčemu krásnému. Romantika? Blouznění? Nebo přece kus pravdy?" Právě tato romantika a víra v pomoc člověku ho v roce 1936 jako lékaře přivedla do španělské občanské války a následně na asijská bojiště v Číně, Barmě a Indii.

Po válce nabyl tento židovský uprchlík z Haliče přesvědčení, že nastala ideální konstelace pro realizaci komunistických plánů na spravedlivou společnost. V únoru 1948 organizuje v Praze Lidové milice. Na ministerstvu zdravotnictví, kde zaváděl jednotnou medicínu, proslul na počátku padesátých let tvrdostí a nekompromisností, za což si v době politických procesů od kolegů vysloužil obvinění z diktátorství. Když se pro něco rozhodl - a rozhodoval se většinou podle svých zkušeností a podle své hlavy -, bylo těžké s ním hnout. Následuje ale vyhazov z ministerstva a několik let v ústraní.

V roce 1963 se Kriegel vrací po třech letech z Kuby, kde pomáhal Castrovu režimu postavit na nohy tamní zdravotnictví. Pracuje dál jako lékař, ale nové potřeby v politice i společnosti ho brzy vytáhly z primářské kanceláře v Thomayerově nemocnici. Byl to prezident Antonín Novotný, kdo ho lákal do politiky. Věděl, že Krieglův organizační talent nesmí nechat zahálet, pokud chce udržet svou moc ve státě, který se ekonomicky hroutí a společensky probouzí.

Kriegel od roku 1964 zasedá v Národním shromáždění, je předsedou zahraničního výboru, členem předsednictva, snaží se s dalšími progresivními poslanci naplňovat ústavu z roku 1960. Ta konstatuje, že parlament je nejvyšší mocí ve státě, a Kriegel to vezme vážně.

Už po prvním roce svého poslancování ale musí vysvětlovat na ÚV KSČ, co to v Národním shromáždění vyvádí, když skutečně interpeluje ministry a snaží se kontrolovat jejich práci, jak mu ukládá ústava. Konzervativní komunističtí poslanci ho označují za demagoga a dobrodruha. Oponuje, že jen otevřená diskuse může pomoci stát i stranu reformovat: "Jdeme do neobyčejně obtížného období. Jakékoli představy, že stačí vyhlášení nové soustavy a několik oklepaných frází, jsou mylné, ba co více, škodlivé." A to neobyčejně obtížné období přichází - pražské jaro, srpen 1968, odmítnutí podpisu v Moskvě, vyhazov odevšad.

Dál půjdete sami

Po květnu 1969 zůstává teď už nekomunista Kriegel ještě poslancem, vyloučí ho až nové Federální shromáždění na podzim toho roku. Za pár měsíců je vyhozen také z práce a musí odejít do důchodu. Ostatně právě lékaři Thomayerovy nemocnice kromě jiných protestovali proti jeho vyloučení z KSČ a napsali rovnou novému generálnímu tajemníkovi: "Vyzýváme Vás, dr. Gustáve Husáku a všichni členové předsednictva ÚV KSČ, abyste uvážili dosah tohoto činu, jeho demoralizující účinek na řady poctivých straníků i nestraníků… Uvědomte si, že se dáváte na cestu, po které půjdete sami, bez lidí, bez národa, bez nás."

Kriegel žije dál se svou ženou Rivou, která byla za protektorátu zatčena spolu s Juliem Fučíkem a po válce pak kritizovala kult, který z něj komunisté udělali. Chodí jim dopisy a dary z celé republiky, krejčí jim nabízejí šití zdarma, hotely rekreaci. Pošta nosí ale i jiná než děkovná psaní - anonymy plné urážek. K sedmdesátinám dostane najednou tři "gratulace". Všechny podobně antisemitské, například: "K Tvým 70. narozeninám pouze to nejhorší. Je nepochopitelné, že tak dlouho dokáže židovina smrdět. Plaček."

Je předvoláván k výslechům na StB. Vezmou mu pas, vypnou telefon, je sledován na každém kroku. Zabavují mu poštu, především tu došlou ze zahraničí. Některé popisy takových jednání na poště se nacházejí kdesi mezi Kafkou a Haškem: "Bitva na poštovní celnici ve věci Janouchova dopisu. Po otevření celní úředník prohlásil, že dopis zatím nemůže vydat, že bude podroben celnímu řízení. To má trvat 1 až 2 týdny. Protestoval jsem: úředník dopis otevřel, mohl zjistit, že neobsahuje nic, co by podléhalo proclení! Namítal jsem: zákony zaručují tajnost poštovních sdělení. Co podléhá celnímu řízení? Úředníci: Fotografie jsou zboží podléhající celnímu řízení."

StB si před jeho vinohradský byt přinese lavičku z Riegrových sadů, aby mohla tohoto penzistu sledovat 24 hodin denně a legitimovat každého, kdo ho chce navštívit. Kriegel znovu protestuje, brání se, píše ministrovi vnitra Jaromíru Obzinovi. Marně.

Válka nervů

V prosinci 1976 se Kriegel stává, jak později řekne Pavel Kohout, jednou z nezpochybnitelných adres Charty 77. Při soudním procesu se skupinou The Plastic People of the Universe se na soudní chodbě ostatně potkali právě lidé jako Václav Havel, Václav Černý a František Kriegel, z čehož vznikla idea na petici, která by spojila různorodé skupiny umlčených - tedy Charta. Stejně jako většinu podpisů reformních komunistů pod ní - také ten Krieglův získal Zdeněk Mlynář.

Následovalo zostření dozoru a přibylo výslechů. Tatra 603 Kriegla doprovázela na každém kroku, dva příslušníci v civilu za ním chodili, kam se hnul. Fotili každého, kdo se s ním zastavil. Jde "o válku nervů, provokovat, ukazovat všemohoucnost policie, její nadřazenost nad všechny zákony, jde o dotvrzení pravdy a oprávněnosti Charty 77", poznamenává si Kriegel v březnu 1977 s tím, že celá akce proti Chartě vlastně jen ukazuje, jak je normalizační režim vnitřně nejistý a stojí především na bezpráví.

Sledování a běžné perzekuce ale nestačily. V dubnu 1977 si Kriegel například zapisuje, že ho kolem poledne v tramvaji nakopl sledující estébák. "Strkal do mě, tykal mi, fízl, kluk snad 24-25letý. Čišela z něj nenávist… Nadřazený jedinec, kterému je vše dovoleno. Muž esesáckého typu. Ten bude-li smět, bude schopen člověka umlátit k smrti. Jednotlivec bez morálních zábran se režimu hodí!"

S Rivou jsou ve svém bytě dokonce v roce 1976 přepadeni, ale podaří se jim útočníky vystrkat za dveře. V prosinci 1978 se Krieglovi vydali na koncert souboru Chorea Bohemica na Žofíně. Tam došli v doprovodu dvou tajných a na místě je čekalo několik dalších, kteří jim v šatně doporučili, aby akci opustili s tím, že zde nejsou žádoucí. "Reagoval jsem velmi hlasitě, abych upozornil četné přítomné. Nakonec mě několik pořadatelů z prostoru vytlačilo ven. (…) Je ale zbabělý tento režim. Pořád mluví jménem veškerého lidu. Pořád má těch 100 procent hlasů při volbách a i pořád dává důkazy své zbabělosti."

K jeho sedmdesátinám pozvala Kriegla na návštěvu španělská komunistická strana, která ho chtěla ocenit za dávné angažmá v občanské válce. Nakonec poslal jen zdravici a na slavnostní večeři ho zastoupil přítel František Janouch. Pro Kriegla, kterého režim odmítl pustit za hranice, to ale i tak byla pocta. V madridském deníku Mundo Obrero vyšel aspoň rozsáhlý článek o něm a ten vyvolal opět odezvu v Praze.

StB zorganizovala několik návštěv "dělníků", kteří u dveří Krieglova bytu proti znění textu ve španělských novinách protestovali. Dne 27. července 1978 například takto do domu v ulici Na Smetance přišli údajní dělníci z radotínských cementáren. "Škvírou na dopisy vhodili strojem psaný opis části mého interview v Mundo Obrero. Nepouštíme je do bytu. (…) Takové 'delegace' nejsou nic nového. Už jsme je jednou měli přede dvěma léty, přibližně ve stejné době, kdy jsme byli v bytě přepadeni. Nakonec 'dělníci' vyhrožují, že si to se mnou vyřídí."

Býval bych se tomu vysmál

Paradox doby - dělníci si to vyřídí s komunistou. Jako mnoha lidem jeho generace a osudu, nahradil také Krieglovi komunismus ztracenou zemi, jazyk, rodinu, historii, ale také původní víru. Tou novou se jim stala právě myšlenka na svět spravedlivý ke každému. Strana je pak církví této víry a s tou má Kriegel de facto celoživotní problémy.

Už za války v Číně se dostává do střetu se stranickou disciplínou, marně se tehdy hlásí do Rudé armády. V padesátých letech u nás pak soukromě pochybuje o správnosti politických procesů - mnohé jejich oběti znal z předválečných let a věděl, že se nemohli dopustit činů, ke kterým se přiznali. Sám se tehdy ostatně ocitl v hledáčku StB a dostal ho z něj jen jeho dávný přítel Antonín Novotný.

Z této deziluze vzchází jeho reformní zápal v letech šedesátých, pro něj je to především pokus o znovuzískání ztracené prestiže pro ideu komunismu jako takovou. Ještě v sedmdesátých letech hájí myšlenku komunismu před jejími ničiteli z řad zdejších i moskevských normalizátorů. Na závěr života nachází naději pro svou starou ideu, pro ono poblouznění, v eurokomunismu západní Evropy a také v rozvojových zemích třetího světa. Opustit svou víru podruhé, to už bylo pro lidi osudu, jaký prožil Kriegel, příliš - co šlo udělat v mládí s lehkou hlavou, na sklonku života nebylo možné. S komunistickou stranou se Kriegel rozešel, s komunismem nikoli.

Normalizační režim, stejně jako celý socialistický blok, v té době označuje opakovaně jediným slovem - bankrot. Na konci života si trpce poznamenává: "Kdysi jsem v přednáškách s nadějí a lákavou historickou satisfakcí poukazoval na to, že rudý prapor vlaje od Labe k Tichému oceánu a od severní točny k jižním mořím. A proměnilo se to v jednu z nejnebezpečnějších oblastí válečných katastrof. Býval bych se před dvaceti lety vysmál takové vizi."

František Kriegel zemřel 3. prosince 1979. Spor s Rudým právem a jeho šéfredaktorem, nazývaný také příznačně Kriegel vs. Moc, skončil dávno před tím zamítavým rozsudkem. Kriegel si podle soudu svou občanskou čest "vlastním přičiněním zkompromitoval sám".

Video: Tři měsíce jsem se nemohla převléknout ani vykoupat, vzpomíná svědkyně na celu StB

Poslední svědek: Vlasta Černá | Video: Jakub Zuzánek, Blahoslav Baťa
 

Právě se děje

před 3 hodinami

Zeman ve středu jmenuje Dörfla předsedou Vrchního soudu v Praze

Prezident Miloš Zeman ve středu jmenuje Luboše Dörfla novým předsedou Vrchního soudu v Praze. Informaci Českého rozhlasu potvrdil prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček. Dörfl nyní vede ústecký krajský soud, v čele pražského vrchního soudu nahradí Jaroslava Bureše, kterému 2. ledna příštího roku skončí sedmileté funkční období.

Další zprávy