Praha – Čtyřiatřicetiletý Martin Klzo si se svou přítelkyní koupil byt. Jelikož trpí nevyléčitelnou genetickou chorobou, která ho před pěti lety posadila na invalidní vozík, nechal si uzpůsobit koupelnu pro svou potřebu. Potřeboval totiž pro vozíčkáře určený sprchový kout, zvětšit vstupní dveře a celý prostor koupelny. Stavební firma, kterou si na to objednal, mu zvlášť vyčíslila stavbu koupelny a zvlášť úpravy spojené s uzpůsobením pro bezbariérovost ve výši téměř 150 tisíc korun. A to kvůli tomu, aby si mohl bezproblémově žádat na úřadu práce o příspěvek na zvláštní pomůcku.
Úřad ale jeho žádost zamítl. A peněz se muž nedočkal ani po sérii odvolání, která od července 2014, kdy se na úřad obrátil poprvé, absolvoval. Jako poslední o jeho případu rozhodovalo ministerstvo práce. To uznalo, že Klzo má, jak mu koneckonců dosvědčil i lékař v posudkovém zhodnocení, "těžké funkční poruchy pohyblivosti" a ze zdravotního hlediska splňuje podmínky pro příspěvek.
Jenže ministerstvo potvrdilo zamítavé rozhodnutí Úřadu práce, který našel problém jinde. Podle vyhlášky lze příspěvek poskytnout na "stavební práce spojené s uzpůsobením koupelny a WC". Úřad si tento bod podle odůvodnění, které má Aktuálně.cz k dispozici, vyložil tak, že přispět lze jen na uzpůsobení stávající koupelny. A jelikož si Klzo nechával zhotovit novou, na příspěvek dle úřadu ztrácí nárok.
"Kdybych si nechal postavit novou nevyhovující koupelnu, hned ji rozboural a následně bych si ji nechal upravit, tak v tu chvíli by to podle nich bylo správné," diví se Martin Klzo. Ten kvůli této interpretaci zatím nedostal od státu na úpravu koupelny ani korunu.
Přitom se celá záležitost táhne už více než dva roky, a to především kvůli prodlevám na straně úřadů. "Já vždy reaguji v co nejkratší době. Navíc mám většinou maximálně čtrnáctidenní lhůtu, abych reagoval na nějaké usnesení," říká vozíčkář. Podle něj za prodlevy mohou úřady, neboť řízení o příspěvku na Klzovu koupelnu bylo už několikrát zastaveno, někdy i na více než tři měsíce.
Úřad práce totiž využívá šedé místo v zákonech. Zahájí řízení, pak jej vždy přeruší a až po obvykle delší době řízení obnoví a vydá rozhodnutí. Doba před a po přerušení přitom odpovídá zákonné lhůtě. Ale období, po které je řízení přerušeno, nemá stanovenou žádnou maximální délku. Může tak být de facto libovolně dlouhé.
Ministerstvo práce přislíbilo online deníku Aktuálně.cz své stanovisko k případu, ale i přes opakované žádosti ho ani po měsíci nedodalo.
Často lidé dříve umřou
Že úředníci v podobných případech obvykle nijak nespěchají, konstatuje i předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása. "Někdy to trvá i rok. Stalo se nám mockrát, že lidé umřeli, než to úřady vyřídily. Bohužel je sice možné si proti tomu stěžovat, ale v zásadě tam pro úřady není žádná sankce," říká.
Když ani poslední odvolání nepomohlo, rozhodl se jít Klzo k soudu. Obrátil se na Obvodní soud pro Prahu 2, aby zrušil zamítavé rozhodnutí ministerstva práce. Po téměř půlroce se mu soud ozval poprvé, když po něm chtěl zaplatit třítisícový soudní poplatek. A to i přes to, že účastníci soudního řízení týkajícího se dávek osob s tělesným postižením jsou od těchto poplatků osvobozeni. To obvodní soud později uznal, ale až poté, co to namítal samotný Klzo. Nakonec, po více než sedmi měsících, vydal obvodní soud rozhodnutí, že záležitost nespadá pod jeho kompetence a ať se žalobce obrátí na správní soud.
Momentálně je Klzova žaloba, ve které požaduje zrušení a znovuprojednání své žádosti, už u správného soudu. Klzo nicméně sám přiznává, že jeho budoucnost je po zdravotní stránce nejistá. A nejisté je rovněž to, zdali se od státu vůbec nějakých peněz na pokrytí úpravy koupelny dočká.
Svůj boj však nevzdává, i když si myslí, že mnoho lidí by tak daleko jako on nešlo. "Obávám se toho, že pokud člověk nemá zázemí a možnosti, aby se do boje s úřady pustil, nebo je třeba lehce mentálně handicapovaný a nemá někoho, kdo za něj strašně zabojuje, tak se v tom okamžitě ztratí a vůbec nemá šanci. Chci to dotáhnout do konce, už jen kvůli těm, kteří tento boj vést nemohou. Nejde mi jen o sebe, ale o to, abych prošlapával cestu i pro ostatní tam, kde úřady kladou handicapovaným překážky," říká o svých peripetiích s úřady.
"Mám to štěstí, že mám podporu rodiny. Prostě a jednoduše se nechci vzdát. Ale myslím si, že obrovské množství lidí nemá zastání nikde a svůj boj vzdává nebo prohrává," domnívá se.
