Praha - Vystudovaný geograf Alexandr Vondra patřil před rokem 1989 k aktivním postavám české disidentské sféry.
Po zkušenostech s vydáváním samizdatové literatury a produkování undergroundové kapely Národní třída se v revolučním roce 89 stal nejmladším mluvčím Charty 77 v její historii.
Za pokus položit květiny k uctění památky Jana Palacha byl odsouzen k podmíněnému trestu, následně skončil ve vězení. Týden před klíčovou demonstrací na Národní třídě, byl z vězení propuštěn.
Vondra byl spoluautorem petice Několik vět a stál u zrodu Občanského fóra. "Měl jsem tehdy jedinou ambici," říká dnes v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Porazit bolševika."
Už 17.listopadu prý Vondra tušil, že toto je revoluce, která režim konečně svrhne. Stejně tak věřil, že Václav Havel bude prvním demokratickým prezidentem.
Vondra pracoval jako Havlův poradce, následně byl náměstek ministra zahraničí. Byl také hlavní vyjednavač Česko-německé deklarace. Velvyslanecem v USA. Dojednával připojení Česka do NATO. Krátce působil jako ministr zahraničí.
V tuzemské politice je považován za "jestřába", zastánce těsné severoatlantické spolupráce. Zklamán z rozhodnutí Baraca Obamy neumístit v Brdech radar protiraketového štítu.
Hele, to je revoluce
A.cz: Co jste dělal 17. listopadu 1989, tušil jste tehdy, co se to vlastně děje a jak se situace bude vyvíjet?
Byl jsem týden na svobodě z pankráckého vězení. Ani tam nešly zatajit některé věci, takže jsme ze zpráv věděli, co se děje na západoněmecké ambasádě v Praze. Z vězení jsem byl propuštěn 10. listopadu, když padala berlínská zeď. Cestou z Pankráce jsem se zastavil v bytě Petra Uhla a ptal se ho, na jak dlouho to ještě u nás odhaduje, a on říkal: "tak asi rok". Tak skeptická byla atmosféra v Praze. Zároveň ale bylo ve vzduchu cítit, že se něco děje.
V pátek 17. listopadu jsem šel na Albertov. Věděl jsem od mladších lidí, že i když je ta manifestace povolená, bude mít silný náboj. Po dva roky jsem chodil na všechny nepovolené demonstrace. Jejich atmosféra byla nervózní, dopředu bylo jasné, že to policajti rozeženou. Tentokrát ale byla jiná atmosféra. Před fakultou, kde jsem kdysi studoval, hřímal na pódiu akademik Katětov (pozn red.: člen Akademie věd Miloslav Katětov), vystoupení zakončil zvoláním „Tvrdě do tvrdého!" To bylo něco nového, z lidí bylo cítit odhodlání a pozitivní energie. Když jsme pak šli v průvodu po nábřeží směrem k Národní třídě, říkal jsem své ženě: "Hele, to je revoluce!"
A.cz: Nebylo to tím, že na této demonstraci byli jiní lidé, než na předchozích?
Byli tam stejní lidé, ale také noví a hlavně - bylo jich mnohem víc než kdykoli předtím.
A.cz: Vy jste si tedy už ten den říkal, že tentokrát režim skutečně padne?
Nebyl čas na analýzy. Ale pocitově ano. V průvodu se skandovalo: "Už je to tady!" Pak to policajti zatarasili na Národní a průvod se zastavil. Pár minut před zásahem se mi podařilo z davu odejít Mikulanskou ulicí. Šel jsem do restaurace Olympia, kde jsme se vždycky po demonstracích scházeli s přáteli. Postupně tam přicházeli lidé a reportovali, jak je zmlátili a my jsme o tom pak podávali telefonicky zprávy do Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy.
A.cz: Jak jste jim tu situaci popisovali?
Detaily už si nepamatuji. Byli jsme šokováni z razance a brutality policejního zásahu. Ale zároveň bylo jasné, že lidé už si to dál nechtějí nechat líbit. Necítil jsem žádnou frustraci, poraženectví, že to bude trvat dalších deset, dvacet let. Naopak přes víkend začal velký shon, shánění informací, v sobotu diskuse v Realistickém divadle, že teď už do toho musíme skutečně jít. A v neděli jsme se sešli v Činoherním klubu a založili Občanské fórum.
A.cz: Čím to bylo, že se to v lidech zlomilo právě tehdy?
V lidech narůstal vzdor. Jak ve vertikále - u těch, co ho již měli, byl čím dál hlubší - tak v horizontále, když se přidávali další a další lidé. A to bylo rozhodující. To, že režim mele z posledního, bylo jasné z toho, co se dělo všude kolem. Poláci už měli částečně zvolený svobodný parlament, v létě nás přijížděli povzbuzovat přátelé ze Solidarity, kteří už měli poslanecké legitimace. Bylo jasné, že to, co se děje v Německu, už nejde zastavit. Otázka byla, kdy i zdejší režim klekne na kolena.
Jediný cíl: Porazit bolševika
A.cz: Co bylo nejdůležitější pro to, že se to nezvrtlo zase zpátky?
Bylo evidentní, že přichází chvíle, kdy je nutné se sjednotit a režim povalit. Za prvé bylo zásadní vytvoření Občanského fóra. To bylo v podstatě účelově založené hnutí, které mělo jediný hlavní cíl: povalit bolševika a dovést zemi ke svobodným volbám. Druhým zásadním momentem bylo to, že se začaly od pondělí na Václaváku shromažďovat desítky tisíc lidí. To byla masa, kterou už nejde jednoduše bez krveprolití potlačit. Samozřejmě tam ještě byla občas cítit atmosféra strachu, když přicházely zprávy nebo i dezinformace, že se mobilizují tanková divize a milicionáři. Ale ten strach nebyl nikdy větší než to odhodlání. A třetím momentem byla generální stávka. Ta ukázala, že na naší straně je většina národa.
A.cz: To znamená, že nejdůležitější bylo vzedmutí mas?
Samozřejmě. Všechny demonstrace, které se konaly od léta 1988, měly za cíl získat na naši stranu veřejnost, vytáhnout ji do ulic. Ne jen ve sklepě vydávat samizdaty a kolportovat po síti nezávislých struktur a jednotlivců, kteří léta žili v opozici k režimu. Byla to pořád malá skupina lidí a bylo potřeba to vytáhnout na veřejnost, lidi probudit ze spánku. Tohle úsilí trvalo rok a půl, než to přineslo své ovoce. A samozřejmě tomu pomohlo, co se dělo v sousedních zemích i v Moskvě. Zastánci tvrdé linie režimu ztráceli oporu tam, kde ji předtím vždy nacházeli. A taky pomohlo to, že stále více lidí zjišťovalo, že ten režim nefunguje. Řeknu malý příklad. Těsně před 17. listopadem moje žena organizovala na Můstku malou demonstraci, kde se sešly desítky žen kvůli tomu, že nebyly k dostání dámské vložky a rozvinuly transparent: "Žádáme pravidelné zásobování základními hygienickými potřebami." Dnes to možná někomu připadá absurdní, ale to patřilo k té době. Víc a víc lidí cítilo, že to už takhle nejde a šlo jen o to, aby překonali strach.
A.cz: V tu chvíli jste už tušil, jaká bude Vaše role? Měl jste nějakou ambici?
Ne. Neměl jsem politické ambice. Tady se po roce 1948 demokratická politika ani nedělala. Politicky se diskutovalo jen v soukromí nebo v hospodách. Proto se nikdo z nás ani nepřipravoval, že vstoupíme do politiky. Ale fakt je, že od poloviny 80. let se v prostředí Charty vedla diskuse, že je potřeba začít vystupovat víc politicky. Na jedné straně jsme pořádali demonstrace a zároveň jsme zakládali různé politicky vyprofilovanější skupiny. Ale všechny tyto aktivity byly v zásadě nelegální a režim je dost tvrdě potlačoval. Byl to boj o přežití.
A.cz: A ve chvíli, když už to bylo jasné, že režim končí, měl jste představu, jak se v té přeměně chcete angažovat?
Neměl jsem jasnou představu. Vystudoval jsem sice univerzitu, ale na kariéru jsem už dřív rezignoval a angažoval se ve vydávání samizdatu, v Chartě 77 a ve spolupráci s polskou Solidaritou. Samozřejmě jsem toužil po tom, aby v zemi byli svobodné, demokratické poměry. A když se to zlomilo, tak jsem byl shodou okolností v první linii. To byl důvod, proč jsem se angažoval v zakládání Občanského fóra. A také jsem spolupracoval s Václavem Havlem. V OF jsme také začali řešit, kdo bude prezidentem. Husák dál na Hradě byl nemyslitelný. Symbolizoval všechny ty, kteří sem v roce 1968 pozvali ruská vojska a drželi se vesla do poslední chvíle. S nimi nebylo možné spolupracovat. Museli jsme najít alternativu. Starší navrhovali, aby byl prezidentem Dubček, Císař nebo Jičínský. A to jsme my mladší - při vší úctě k těmto pánům - cítili, že nejde. Nechtěli jsme reformovat minulost. Chtěli jsme zemi orientovat do budoucnosti. Chtěli jsme na Hrad Havla. A když se to povedlo, nemohl jsem odmítnout jeho žádost, abych šel s ním.
Přitlačit víc na pilu
A.cz: Co jste tehdy zanedbali, litujete, že jste něco neudělali?
Těžko se to posuzuje. Všechno jsme řešili ve velkém tempu. Asi jsme měli víc přitlačit na pilu ve vztahu ke komunistům. Nechtěli jsme být jako oni a tak tu dnes téměř jako jediní v Evropě máme parlamentní stranu, která se stále nazývá komunistická, hlásí se ke Gottwaldovi a do značné míry paralyzuje základní politický konsenzus v demokratických poměrech. Asi jsme byli příliš ovlivněni tou sametovou náladou. Ale pokud jde o celkové vyrovnání s minulostí, tak v porovnání s okolními postkomunistickými zeměmi na tom nejsme tak špatně. Dokonce je bilance možná lepší, než kdekoliv jinde. Povedl se třeba proces restitucí, kdy jsme vrátili maximum majetku, který komunistický režim lidem ukradl. Také lustrace byly uzákoněny včas a lépe než u sousedů.
A.cz: Co máte konkrétně na mysli tím "přitlačením na pilu" - měli jste komunistickou stranu zakázat?
Asi jsme měli komunisty zakázat. Ale teď je to pláč nad rozlitým mlékem.
A.cz: Kdy tehdy bylo možné je zakázat?
Muselo by se to udělat ještě před volbami v roce 1990. Během prvního čtvrtroku do března. Udělat to těsně před volbami by bylo zpochybněním legitimity těch voleb. A udělat to po nich už nešlo.
