Praha - Po druhých vyhraných volbách za sebou se sociální demokracie dostala do stejné situace jako ODS po "sarajevském atentátu" na Václava Klause v listopadu 1997.
Jak je vidět z prvních reakcí dalších politických stran, s nimiž by nyní měl vítěz voleb vyjednávat novou vládu, ČSSD se stala nedůvěryhodným partnerem.
Michal Hašek sice využil k pokusu o puč nespokojenosti sociálních demokratů s volebním výsledkem, ale zároveň oživil desetiletou nevraživost mezi dvěma stranickými křídly. Už od roku 2002 totiž stojí na jedné straně příznivci pragmatické politiky Miloše Zemana a proti nim stojí Zemanovi tradiční odpůrci, kteří zdůrazňují svou věrnost sociálnědemokratickému programu.
První obětí konfliktu se stal v roce 2004 po prohraných evropských volbách premiér Vladimír Špidla. Následovala roční stranická krize, kterou překonal až nástup autoritativního Jiřího Paroubka. Další rozkol nastal po Paroubkově rezignaci. V souboji na brněnském sjezdu v březnu 2011 vyhrálo programové křídlo vedené Sobotkou, Haškovi pragmatici se museli spokojit s podřízeným postavením.
Hašek od té doby posiloval svou pozici v krajích a po zvolení Zemana prezidentem se ucházel o jeho přízeň. S hejtmany a prezidentem za zády využil nepovedených voleb a pokusil se Sobotku zlikvidovat s pomocí většiny ve stranickém předsednictvu.
ODS v oranžovém
Ve sporu pragmatického (Haškova) a programového (Sobotkova) křídla se rozhoduje o dalším chování sociálních demokratů.
Pragmatici navazují na opoziční smlouvu ČSSD a ODS. Při tomto mocenském modelu strany mezi sebou bojovaly ve sněmovně a ve volbách, v zákulisí se však uměly věcně dohodnout o řízení státu nebo krajů i jejich financí.
Na republikové úrovni opoziční smlouva skončila v roce 2002, kdy z vedení ODS a ČSSD odešli její tvůrci Klaus a Zeman. Dohoda ODS a ČSSD však nepřetržitě fungovala na krajích, konkrétně po oranžovém tsunami v roce 2008 převzali sociálnědemokratičtí hejtmani bez připomínek praxi svých předchůdců z ODS.
Klaus i Zeman se snažili zkomplikovat život svým nástupcům v čele strany zpravidla s pomocí krajských politiků, u kterých se v případě ODS vžil název "kmotři". Krajští politici ODS svrhli před volbami v roce 2010 předsedu Mirka Topolánka, jejich protějšky z ČSSD se teď pokoušejí v případě Sobotky o totéž.
Hašek ani jeho kolegové z krajů zatím neřekli, jak by změnili dosavadní stranickou politiku. U občanských demokratů zůstal Topolánkův nástupce Petr Nečas úplně závislý na podpoře silných krajských šéfů resp. tehdejšího prezidenta Klause a stranu nedokázal efektivně řídit.
Mimo hru o vládu
Haškův pokus o svržení Sobotky byl hůře zorganizován než odvolání Topolánka v dubnu 2010. Proti Topolánkovi tehdy stálo celé stranické grémium, výzvu předsednictva ČSSD k Sobotkovu odstoupení podpořily jen tři pětiny členů.
Mezi oběma rivaly se může rozhodnout za čtrnáct dnů na ústředním výkonném výboru, pokud ho Sobotka vůbec svolá. Do té doby nemá jednání o vládě se sociálními demokraty velký význam.
Pokud se rozkol mezi příznivci Sobotky a Haška nepodaří překonat nějakým kompromisem a skončí vítězstvím jednoho z křídel, mohou poražení vytvořit frakci v poslaneckém klubu. Mohou být tak silní, aby sabotovali jakékoli snahy vládní koalice, kterou domluví jejich straničtí protivníci.
Není vyloučen ani úplný rozpad ČSSD, ke kterému došlo u ODS po sarajevském atentátu, kdy protiklausovští vzbouřenci založili podporou prezidenta Václava Havla novou stranu Unie svobody.
