Jeden z nejvlivnějších fotbalových agentů v Česku Jiří Müller se v rozhovoru ohlíží za našim účinkováním na mistrovství světa a zasazuje výsledky do širšího kontextu. „Ať se to někomu líbí nebo ne, žádná vláda se tady po listopadu 1989 nezajímala o sport, o jeho infrastrukturu a zázemí, o sportování dětí a podmínky, které k tomu mají,“ říká.
Několik hodin předtím, než jsme se potkali, jste se vrátil z mistrovství světa ve fotbale. Jaké jsou vaše dojmy a poznatky?
Byl jsem tam jako turista a fanoušek. A byl to fantastický zážitek. Předně je potřeba poděkovat naší reprezentaci a všem okolo ní, že jsme se tam dostali. Z pozice fanouška jsem rád, že jsem tam mohl být a zažít to.
Jaký zápas jste viděl?
Byl jsem na našem posledním zápase v Mexiku, viděl jsem krásný stadion, viděl jsem historický stadion, kde hráli Maradona a Pelé. Je to neuvěřitelná a krásná stavba, vzpomínat na to budu do konce života. A jsem taky rád, že jsem viděl Mexico City, normálně bych se tam asi nepodíval – je to přece jen daleko. Jako fanoušek jsem si to užil po všech stránkách.
Naše reprezentace se tam dostala po dlouhých dvaceti letech, zároveň ale platí, že nejen výsledkově, ale i herně to nebyl úspěšný turnaj…
V první řadě bychom neměli zapomínat, že jsme se na mistrovství světa kvalifikovali po těch dvaceti letech. Jsme malá země, takže po této stránce to je úspěch. Pokud jde ale o výsledky, pro nás pro všechny je to určitě zklamání.
Upřímně jsem nejen já čekal, že postoupíme ze skupiny. Nakonec to ale z mnoha důvodů dopadlo jinak. Takže ano, pokud jde o předvedenou hru i výsledky, je to obrovské zklamání.
Pojďme k příčinám. V čem spatřujete ty hlavní?
V první řadě musí zaznít, že to není momentální problém. Není to věc, která by se týkala posledních dvou nebo tří týdnů. Ten problém trvá patnáct, možná i dvacet let. A ten problém se zdaleka netýká jen fotbalu a jeho vedení, je to problém našeho státu a celé společnosti.
Co tím myslíte?
Ať se to někomu líbí nebo ne, žádná vláda se tady po listopadu 1989 nezajímala o sport, o jeho infrastrukturu a zázemí, o sportování dětí a podmínky, které k tomu mají. Politici si leda tak udělají fotku, když někdo přiveze medaili z velké akce, tím to ale končí. Ale to, že tady sportuje čím dál méně dětí, nikoho nezajímá. Nikdo to neřeší.
A tím opravdu nemyslím vrcholové kluby, ale sportování v malých oddílech, veškerý organizovaný sport, investice do hal a stadionů, sportování ve školách, vzdělávání trenérů. Je to otázka národního zdraví, jde o prevenci do našeho zdravotnictví. Je to doslova národní zájem. Nikoho nezajímá, že obecně ubývá dětí, které organizovaně sportují. Jenomže pokud je v tom nebudeme podporovat, nezmění se to.
Nedávno na sociálních sítích přesně o této věci koloval graf, na kterém byla křivka, jak jsme na tom ve srovnání s Norskem. Zatímco u nás procento dětí, které sportují, strmě klesá, oni udržují stabilní hladinu…
Nechci si hrát na experta, jsem ale sportovní agent, takže se v tom prostředí přece jen pohybuju. Jde to už od základních škol, od hodin tělocviku. Dneska není problém dítě z tohoto předmětu omluvit. Takže je to taky otázka pro rodiče. Určitě jsou školy, kde to funguje, pohybová gramotnost dětí se ale prokazatelně zhoršuje, některé už nezvládnou ani kotoul.
Jedna věc jsou školy, jiná pak oddíly a sportovní kluby. Mám syna, který hraje fotbal, a jen z běžného pozorování vidím, že velký problém jsou trenéři – často nezbývá nic jiného, než aby malé děti trénovali jejich rodiče.
Trenéři jsou jeden z největších problémů. A klobouk dolů před všemi, kteří naše děti trénují. Všem jim patří obrovský respekt, protože s nimi tráví svůj volný čas, několik dnů v týdnu a víkendy, čas, který by mohli věnovat svým rodinám, práci nebo koníčkům.
Trénování je extrémně finančně podhodnocené. Stejně velký problém spočívá ve vzdělávání trenérů. Získat v Česku licenci je dost velké umění. Třeba „A“ licenci tady každý rok obdrží jen 25 trenérů z celé republiky. A pokud si ji někdo chce vybavit, musí si za ni zaplatit a musí absolvovat kurz, který trvá osm měsíců. Takže si na to musí brát dovolenou.
Čí to je zodpovědnost?
Takový tady je systém, který funguje už mnoho let. Dvacet let to nikdo neřeší a pak nemá kdo trénovat nejen malé kluky, ale hlavně ty dospívající. Výchova trenérů je v České republice na budu nula. Což je naprosto šílené.
Tím neříkám, že nemáme šikovné trenéry, ale je jich málo. Pak nám chybí kvalitní tréninky, komplexní příprava hráčů po fyzické i psychické stránce, trenéři nemají na hráče hlavně v dorostovém věku nároky, které by je připravily na vrcholový fotbal.
Navíc jinak musí trénovat děti, kterým je šest roků. Ty musí získat dovednosti, které patří k jejich věku, musí trénovat techniku s míčem, potřebují získat návyky, které už později nedoženou. Jinak potom musí vypadat tréninky, když jim je čtrnáct, a jinak když jim je třeba osmnáct.
Výsledkem je, že je tady strašně málo kluků, kteří zvládnou přechod z dorosteneckého do dospělého fotbalu. Ti kluci na to nejsou připravení, neumí odolávat tlaku, nesnáší kritiku. Pokud mají uspět, nejde o to, aby fotbal pouze hráli, musí fotbalem žít. Musí mu podřídit všechno. Volný čas, regeneraci, stravování, spánek.
A o tom tady nikdo nechce mluvit. A když se najde někdo, kdo to chce změnit, naráží na papaláše, kterým ne vždycky jde hlavně o fotbal. Namísto toho, aby řešili samotný fotbal, celý jeho systém, jde jim leda tak o VIP lístky na nároďák.
Pokud bych se vrátil k trenérům – jaká je v tomto vaše zkušenost ze zahraničí, z fotbalově vyspělých zemí?
Na to existuje jednoduchá odpověď. Když se podíváte, kolik německých, španělských, portugalských nebo chorvatských trenérů trénuje mimo svoji zemi, a srovnáte to s tím, kolik našich trenérů trénuje v zahraničí, máte odpověď. Stejné je to s rozhodčími. Kolik našich rozhodčích píská třeba Ligu mistrů? Kolik jich teď máme na mistrovství světa? Já bych řekl, že nula. Je to ostuda.
Několikrát jste zmínil, že dáváme do sportu málo peněz. A co námitka, že peníze, které tam stát dává, si mnohdy rozkradou různí bafuňáři a podvodníci, kteří se v tom prostředí pohybují?
Samozřejmě. Na tyto praktiky lidi nadávají oprávněně. Já si ale pamatuju, že ještě před třiceti nebo čtyřiceti lety bylo fotbalové hřiště v každé vesnici. Dnes nemáme problém jenom s trenéry, ale také s chátrajícími stadiony. Šatny nebo sprchy jsou mnohde v dezolátním stavu.
Musíme najít způsob, jak investovat nejen do fotbalových hřišť. Ten úpadek se týká všech kolektivních sportů. Úspěchy máme občas možná v těch individuálních, protože tam lze systém obejít. Potřebujeme atletické stadiony, hřiště na basket, házenou, hokej a další sporty. Ten problém se netýká zdaleka jen fotbalu.
Potřebujeme venkovní hřiště. Aby si děti mohly jít po škole zasportovat, aniž by se o ně báli rodiče. Za nás jsme kopali do balonu nebo hráli hokej pořád. Každý den po škole jsme pořád sportovali. Dneska se ale rodiče bojí pustit své děti za barák, aby se jim něco nestalo.
Podle mě to má ještě jednu rovinu: kdysi, ještě za komunismu, existoval systém sportovních tříd na základních a středních školách. I dneska jsou sice sportovní školy, tehdy jich ale bylo – zdá se mi – mnohem víc…
Systém výchovy sportovců byl za komunismu ne dvakrát, ale desetkrát lepší než dneska. Tak to je. Taková je realita. Kdyby nebylo komunistů, nemáme národní tréninkové centrum v Nymburce. Tam se tehdy jezdilo na soustředění, dnes to tam chátrá.
Vždyť my jsme snad jediná země v Evropě, která nemá národní tréninkové centrum. O tom se také nemluví. Naše reprezentace – když už ji teď všichni kritizují – nemá kde trénovat. Hrozně se těším, až teď budeme hledat trenéra v zahraničí a on se zeptá, kde náš nároďák trénuje.
A my mu řekneme, že nevíme. Jednou na Spartě, pak třeba na Slavii, jindy zase na Strahově, kde fouká vítr jak na Sněžce. Takové je zázemí našeho největšího sportu. Takže my na jednu stranu chceme po naší reprezentaci výsledky, přitom se ti kluci skoro nemají kde převlékat. Celé zázemí je naprosto zanedbané. Je to šílený.
Jiří Müller patří k nejvlivnějším fotbalovým agentům v Česku.
Zakladatel agentury ESAM se profesně formoval po boku legendárního Mina Raioly. Během své kariéry zastupoval osobnosti jako Zdeněk Grygera, současné reprezentanty Lukáše Červa a Jaroslava Zeleného, nejúspěšnějšího českého trenéra současnosti Jindřicha Trpišovského či držitele Zlatého míče Pavla Nedvěda. Díky desítkám významných přestupů, bohatým zkušenostem a silné mezinárodní síti kontaktů patří k nejrespektovanějším osobnostem českého fotbalového prostředí.
Existuje vůbec nějaká realistická šance, že se to změní? A kdo to má změnit?
Už jsem to říkal. Sport má být priorita státu. A ne proto, abychom vozili medaile z olympiády. Ale proto, aby tady co nejvíc lidí a hlavně dětí sportovalo. Je to prevence do jejich zdraví, což ve finále bude znamenat levnější zdravotnictví. My se ale místo toho handrkujeme o každou korunu, kterou dá stát do sportu. Podívejte se ale do okolních zemí, všude dávají do sportu nesrovnatelně víc.
My po našich sportovcích chceme, aby byli schopní konkurovat světové špičce, ale podívejte se třeba, v jakých podmínkách se trénuje jinde. Chceme po nich maximum, přitom jim maximum možného nedáváme. Pokud jde o zázemí, Česko je vážně na úrovni nějaké „banánové“ republiky. I za komunismu bylo ve sportu líp než teď.
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
Soud v USA pozastavil převzetí Warner Bros. Discovery konkurečním Paramountem
Předběžné opatření amerického soudu na 14 dní pozastavilo převzetí mediální skupiny Warner Bros. Discovery konkurenčním konglomerátem Paramount Skydance za 110 miliard dolarů (zhruba 2,3 bilionu korun). Informovala o tom agentura Reuters.
ŽIVĚ Ruské útoky si vyžádaly dva mrtvé v Záporoží a šest mrtvých na zasažené turecké lodi
Nejméně dva lidé přišli o život a dalších 42 utrpělo zranění při ruském bombardování Záporoží na jihovýchodě Ukrajiny. Mezi raněnými je osm dětí, oznámili záchranáři. Ukrajinské úřady také upřesnily bilanci ruského útoku na loď s obilím u Oděsy na šest mrtvých a čtyři pohřešované. Na Moskvu a okolí ruské metropole naopak útočily stovky ukrajinských dronů.
Nečekaný obrat. Ukrajinci přicházejí o jednu ze svých nejvěrnějších opor
Přinejmenším od ruské anexe Krymu si Ukrajinci mohli být jistí podporou Polska. Přestože obě země spojuje i bolestná historie, tváří v tvář ruské agresi Poláci svého souseda dlouhé roky podporovali. To se ale mění. V polské veřejnosti poprvé převažují odpůrci přijímání ukrajinských uprchlíků a vztahy mezi Varšavou a Kyjevem procházejí největším ochlazením od začátku ruské invaze.
„Malé pivo“, které okouzlilo i Brazilce. Ve Spartě s ním ale zametli
Když se brazilští fotbalisté zastavili v roce 1956 k jednomu utkání v Praze, vyslovil jejich brankář Gilmar hned na ruzyňském letišti velké přání. „Rád bych mluvil s panem Pláničkou, už od dětství je totiž mým vzorem.“ I obdiv muže, který se svým týmem ovládl následující dva světové šampionáty, svědčí o věhlasu legendárního českého gólmana, jehož pozoruhodný životní příběh se uzavřel před 30 lety.
ŽIVĚ Vyjednavači předložili Íránu návrh na desetidenní příměří, uvedl Teherán
Vyjednávací strany předložily v pondělí Teheránu návrh na zmírnění napětí ve válce mezi Spojenými státy a Íránem. Součástí nového plánu je desetidenní příměří, které by mělo vést k nalezení dlouhodobého klidu zbraní a oživit tak prozatímní dohodu uzavřenou minulý měsíc, uvedl podle agentury Reuters vysoce postavený íránský představitel.