Vládnou radnicím měst, kde nebydlí. Soud se jich zastal

Marek Pokorný Marek Pokorný
12. 1. 2015 7:14
I když spíme jinde, pracujeme pro město, hájí se "přespolní" starostové. A soud jim dal zapravdu – není důležitý skutečný pobyt, ale jejich vztah k danému místu.
Zastupitelka Prahy 10, ovšem obyvatelka Prahy 8, Ivana Cabrnochová
Zastupitelka Prahy 10, ovšem obyvatelka Prahy 8, Ivana Cabrnochová | Foto: Marek Pokorný

Praha - Takových domácností v republice příliš není: Petr Vilgus je zástupcem starosty městské části Praha 8 za Stranu zelených, jeho dlouholetá partnerka a od podzimu i senátorka Ivana Cabrnochová pak uvolněnou radní za stejnou stranu. Jenže paradoxně v úplně jiné městské části – Praze 10. I když už řadu let bydlí s Vilgusem v Libni, k trvalému pobytu je přihlášená na druhém konci metropole, v Zahradním městě. A zastupuje tak obyvatele ve čtvrti, kde fakticky nežije.

Příklad partnerského páru pražských komunálních politiků tak dobře ilustruje letitý problém: obce a města nebo jejich části vedou často lidé, kteří tam vlastně vůbec nebydlí. A aby splnili zákonnou podmínku, mají tam hlášený jen trvalý pobyt.

Kritici takovou praxi mnoho let zpochybňovali. Teď se ale plzeňský krajský soud poprvé precedenčně zastal starosty, který žije jinde. Soud řekl, že nevadí, že současný starosta Františkových Lázní Otakar Skala si trvalé bydliště v lázeňském městě zřídil až těsně před podáním kandidátky do loňských podzimních voleb a dál bydlí v několik kilometrů vzdálené obci.

"Soud konstatoval, že byť chodí spát někam jinam, jeho materiální vztah k obci je zachován v důsledku spektra společenských a politických aktivit, které má v obci," říká právník Pavel Uhl, který se na volební problematiku specializuje.

Mají sdílet každodenní život

Odpůrci takové praxe však pochybují, zda politik, který v daném městě či obci ve skutečnosti nebydlí, může kvalitně zastupovat jeho obyvatele. Ke kritikům se řadí například Renata Chmelová, opoziční zastupitelka za koalici Vlasta na Praze 10, která poukazuje na příklad senátorky Cabrnochové.

"Pro kvalifikované rozhodování v tak důležitých oblastech pro Prahu 10, jako je územní rozvoj, doprava či hazard, je potřeba, aby zastupitel sdílel se svými spoluobčany každodenní život, a ne za nimi dlouhodobě jenom dojížděl," říká Renata Chmelová.

Ivana Cabrnochová, která se ani po opakovaných urgencích pro Aktuálně.cz nevyjádřila, přitom není na Praze 10 jediná politička s bydlištěm v jiné části Prahy. Její kolega, rovněž uvolněný radní a dříve i starosta Bohumil Zoufalík bydlí řadu let v Praze 11 - Hájích.

Černé duše v Hřensku

Do dvou obcí – Hřenska na Děčínsku a Karlovy Studánky na Bruntálsku – se těsně před komunálními volbami v roce 2010 přihlásily k trvalému pobytu desítky lidí. Krajské soudy stížnosti proti tomuto nárůstu voličů zamítly s tím, že noví "obyvatelé" splnili rozhodující kritérium podle zákona – tedy trvalý pobyt. Ústavní soud ale jejich verdikt zrušil a přikázal jim, aby nešly po formalitě, ale podstatě, a prověřily, zda přihlášení k pobytu nebylo účelové a zda mají daní lidé k dané obci skutečně vztah. Krajské soudy pak verdikt otočily.

"Na Praze 10 jsem trvale hlášen a za moji hlavu Praha 10 dostává peníze od magistrátu. Já jsem na Praze 10 už páté volební období, sedmnáct let ji rozvíjím a je to moje srdcová záležitost," reaguje Zoufalík.

Zvažovat, zda je to účelové

Právě trvalý pobyt je podmínkou pro to, aby člověk v daném místě mohl nejen volit, ale také být zvolen.

Ústavní soud již před čtyřmi lety řešil černé duše při volbách do zastupitelstva (viz box) a dvakrát konstatoval, že fiktivní hlášení k pobytu může být obcházením zákona. A řekl, že obecné soudy mají důkladně zvažovat, jestli trvalé bydliště není jen účelové.

A před několika týdny padl i precedentní verdikt v případu starosty Františkových Lázní.

Srdcem je Franťák

Otakar Skala v lázeňském městě žil až do počátku 90. let, kdy se přestěhoval do pět kilometrů vzdálené obce. K trvalému pobytu ve Františkových Lázních se znovu přihlásil v poslední možný termín – zhruba týden před podáním kandidátky do komunálních voleb. Současně přitom deklaroval, že i nadále zůstane bydlet v nedalekém Hazlově. 

Poté, co Skala s převahou vyhrál volby, jeho vítězství s poukazem na skutečné bydliště napadl dosavadní starosta Ivo Mlátilík, který se ocitl v opozici.

Jenže soud nakonec dal zapravdu Skalovi, který tvrdil, že to, kde přespává, není důležité. A že hlavní je to, že se o život v lázeňském městě dále zajímal. Kromě toho, že vedl zdejší buňku ODS, než ji centrála strany zrušila, také několik let vydává místní občasník, v němž tepal dosavadního starostu.

Soud ve svém rozsudku dokonce citoval některé Skalovy sloupky, v nichž o svém vztahu k Františkovým Lázním psal a uváděl, že je "srdcem Franťák".

"Má dlouhodobý zájem na správě veřejných věcí ve městě Františkovy Lázně. O život tohoto města se nepřestal zajímat, ani když byl k trvalému pobytu nahlášen v jiné obci," konstatoval soud s tím, že má Skala vytvořeno k městu pouto a přihlášení se zde k trvalému pobytu nebylo toliko účelovým jednáním obcházejícím zákon. A žalobu zamítl.

Emoce v Prostějově

Verdikt tak může být vodítkem i pro další podobné případy. A dá se předpokládat, že lidé, kteří už v daných městech veřejně vystupují a působí, byť tam nebydlí, se nemusí bát, že by je soud připravil o mandát.

Podobných případů jsou v Česku desítky. Některými městy kvůli tomu cloumají emoce. Jako například v Prostějově, kde krátce před Vánoci opozice vyzvala zastupitelstvo, aby zrušilo mandát komunistického radního Jaroslava Šlambora.

Vyšlo totiž najevo, že Šlambor už dva roky nežije v Prostějově, ale v deset kilometrů vzdálené obci Skalka.

Opozice však zřejmě při svém ataku neuspěje, promeškala totiž zákonnou desetidenní lhůtu.

"Po volbách má každý volič právo zpochybnit průběh. Pokud nezpochybní, všechny vady, které jsou, se takto zhojí. Kdyby to tak nebylo, tak se dostaneme do strašné právní nejistoty," říká Uhl. "Je to stejné, jako když se vás oddávající v kostele ptá při uzavření manželství: buď řekněte námitky teď, nebo mlčte navždy," poukazuje.

Jiné to je v případě, že změna bydliště přišla během volebního období. "Pak by rozhodovalo zastupitelstvo a bylo to přezkoumatelné soudem," dodává Uhl.

Už Mělničák. Se vším všudy

Kde skutečně jejich starosta bydlí, nevadí třeba voličům ani kolegům zastupitelům v Číměři na Jindřichohradecku, kde starostuje už neuvěřitelných pětadvacet let Petr Šachl. Většinu z té doby zde přitom nebydlí – už v roce 1996 se přestěhoval do devět kilometrů vzdálených Kačleh a v Číměři si jen nechal formální trvalé bydliště.

"Je to o lidech, známe se tu odjakživa. A důležité přece je, co dělám a že třeba umím sehnat pro obec dotace," říká Šachl, který podle svých slov jezdí do Kačleh "jen přespat".

Ještě donedávna byl "externím" starostou i oblíbený Ctirad Mikeš z Mělníka. Ač dlouhá léta žil v šestnáct kilometrů vzdálených Všetatech, v čele svého sdružení Mé město loni s drtivou převahou vyhrál volby a obhájil i mandát. I přes to, že mu kritici vyčítali, že si zde jen právě kvůli volbám dává trvalé bydliště.

"Nikdy jsem zde nebydlel. Jsem naplavenina, která na Mělník přišla pracovat," přiznává Mikeš, který od roku 1997 dělal na městském úřadě, kde řadu let řídil odbor životního prostředí. V roce 2010 se pak stal za ČSSD starostou.

Po podzimních komunálních volbách to ale změnil a přestěhoval se zcela. Že by to bylo hlavně kvůli kritikům, ale odmítá. "Chtěl jsem se stát po všech stránkách občanem Mělníka – když už tam působím dvacet let," říká.

Zapomněli, kde bydlí

Opačný, až téměř kuriózní problém po komunálních volbách zase řešilo v městské části Brno-střed hnutí Žít Brno. Jak se ukázalo po volbách, dva z jeho kandidátů, kteří v Brně-střed dlouhodobě žijí, si sem zapomněli včas přihlásit trvalý pobyt. Soud proto po volbách odebral hnutí získané hlasy – ale i bez nich vyhrálo a získalo post starosty.

 

Právě se děje

Další zprávy