Praha - Dnes zveřejněné výsledky testování společnosti Kalibro ukázaly, že se žáci třetích tříd v češtině, matematice a prvouce za posledních pět let nezhoršili. A to přesto, že ve školách, kde testování probíhalo, přibylo dětí s poruchami učení a jiným znevýhodněním.
Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Univerzity Karlovy se domnívá, že je to dané přístupem škol. Když věří, že každé dítě se může zlepšovat, ono se skutečně zlepší.
Navíc se učitelé od problémových dětí sami učí. "Když je učitel citlivější k jednomu dítěti, je pak citlivější ke všem," míní Straková.
Jak byste vysvětlila ten paradox, že dětí s různým znevýhodněním ve třídách přibylo, a přesto se jejich výsledky nezhoršily?
Řeknu to obecně. Ta situace se dá dobře vysvětlit postojem nazývaným akademický optimismus. Zahraniční výzkumy ukazují, že učitelé, kteří tento postoj uplatňují ve větší míře, dosahují lepších výsledků.
Co si máme představit pod akademickým optimismem?
Skládá se ze tří aspektů. Za prvé, učitelé věří ve školu jako instituci. Věří, že může docílit změn v životech dětí a snaží se tuhle představu přenést i na děti. Druhý aspekt je důvěra v děti a jejich rodiče. A třetí důraz na výsledky – očekávání vysokých výsledků u všech dětí a neochota spokojit se s nedbalou prací. Někteří učitelé přistupují k dětem s tím, že jejich dispozice jsou jednou provždy dány, že se s nimi rodí. Někdo je chytrý a někdo ne a nedá se s tím v zásadě nic dělat. Opačný přístup vychází z toho, že každý se může učit a zlepšovat, když mu poskytneme potřebnou podporu.
Věřit, že to půjde
Takže stačí věřit?
Já si dovedu dobře představit, že škola má víc znevýhodněných dětí právě proto, že je otevřená. Ví, jak dětem pomoci, a věří, že to půjde. Tohle přesvědčení nepomáhá jenom dětem s postižením, ale pomáhá všem dětem.
To je nějak doložené?
Je řada průzkumů, které ukazují, že tenhle přístup opravdu pomáhá. Když se dětem důvěřuje, dostanou podporu a jsou na ně kladena vysoká očekávání, jsou schopné dosahovat dobrých výsledků. A funguje to i naopak.
Že žáci učí učitele?
Pokud budeme mít ve třídě znevýhodněné děti, naučíme se s nimi pracovat. My v Česku se bojíme věcí, které neznáme. Bojíme se dětí s problémy, že je nebudeme umět vzdělávat. Ale když už je v té třídě máme, naučíme se díky nim pracovat s rozmanitější skupinou. Jakmile se učitelé stanou citlivějšími k potřebám jednoho dítěte, stanou se citlivějšími k potřebám všech dětí. A pak je umějí lépe učit.
Kolik takových učitelů s optimistickým přístupem máme?
Šetření TALIS v České republice ukazují, že čeští učitelé málo věří svým žákům i sobě, že jsou schopni motivovat žáky, kteří nedosahují dobrých výsledků. Je to možná tím, že si myslí, že není jejich povinností podporovat všechny děti bez ohledu na to, zda se jim jeví nadané, nebo nejeví, jestli se rodiče starají, nebo nestarají. To mi připadá jako důležité téma.
Odpovídají výsledky testování třeťáků od Kalibra mezinárodním výzkumům?
Já si myslím, že mezinárodní výzkumy jsou zatíženy velkou chybou. Vidíme tam poklesy, výkyvy nahoru dolů. Co můžeme říct jasně je, že se české děti dlouhodobě trošku zhoršují v matematice a trošku zlepšují ve čtení. Zde se jednalo o stejné školy a školy zvyklé na testy Kalibro. Výsledky jsou logicky stabilnější.
Testování ukázalo, že ředitelé škol s lepšími výsledky hodnotili své žáky jako horší.
Tomu úplně nerozumím. Kdybych mluvila z pozice akademického optimismu, tak by naopak ti ředitelé měli mít větší důvěru. Ale je možné, že to tak, jak říkal pan Souček (David Souček, ředitel projektu Kalibro – pozn. red.), spočívá ve vyšších očekáváních. To znamená, že učitelé, kteří by chtěli, aby žáci dosahovali lepších výsledků, mají pocit, že by mohli být ještě lepší.
