Život Michala Krecula utvářely osudové okamžiky dějin 20. století, jichž byl pasivním i aktivním aktérem. Jako oběť poznal teror totalitních systémů: stalinistického bolševismu, potažmo i československého komunismu. Jako bojovník pak i hitlerovského nacismu. Přežil děsivý sovětský gulag, boje na východní frontě i komunistický kriminál.

Podle zjištění historika Adama Hradilka z Ústavu pro studium totalitních režimů mu ale prošla střelba do civilistů. Krecul oslavil na podzim roku 2021 v Kanadě, kde žije pod jiným jménem, osmadevadesátiny. Na střelbu z roku 1944, která skončila smrtí několika lidí, a jíž byl jako partyzán přítomen, si dnes už nevzpomíná.

Studie: Partyzán Mišo a zapomenutá vražda

"Paměť a dějiny", časopis Ústavu pro studium totalitních režimů, publikoval ve svém posledním čísle Hradilkovu studii Partyzán Mišo a zapomenutá vražda. Autor v ní popisuje, jak během pátrání v českých, slovenských a ukrajinských archivech po osudu jednoho z posledních žijících Čechoslováků, kteří prošli peklem stalinského gulagu, objevil zapomenutou vraždu deseti Židů, skrývajících se na konci druhé světové války v Nízkých Tatrách.

Tragický případ se přitom dvakrát vyšetřoval, a byť důkazy nechyběly a někteří z viníků se i přiznali, vždy se dospělo ke stejnému závěru - zastavení trestního stíhání. Podle autora v neochotě potrestat zjevné vrahy se tak ukazuje, jak dalece kauza nesouzněla nejen s tehdejším pojetím válečných zločinů, ale i s oficiální interpretací role sovětských vojáků osvoboditelů a heroického boje partyzánů během Slovenského národního povstání, a proto iritovala v letech bezprostředně po ukončení války, ale i o dvacet roků později.

Kromě detailního popisu masakru Židů a jeho vyšetřování sleduje autor studie kroky Michala Krecula (ročník 1923), které směřovaly k jeho účasti na zločinu. Poskytuje tíživý obraz dospívání mladého muže v gulagu a na východní frontě. Po zániku Československa utekl v létě 1940 jako sedmnáctiletý z rodné obce Ternovo na Podkarpatské Rusi do Sovětského svazu. Důvodem byl povolávací rozkaz do maďarské armády. Sověti ho ihned zatkli a odsoudili za nelegální přechod hranice ke třem letům nucených prací v gulagu na severovýchodě Ruska, kde se podílel na těžbě ropy.

Hrdinové osvobození. Volyňští Češi zažili teror Stalina i Hitlera, pak neunikli StB

Navzdory sovětské amnestii pro vězněné Čechoslováky z ledna 1942 byl propuštěn až po vypršení svého trestu v roce 1943. Zamířil do Buzuluku v jihozápadní části Ruska a stal se vojákem čs. jednotky, s níž se zúčastnil krvavých bojů na Dukle. Až do tohoto okamžiku je Kreculův osud podobný tisícům dalších Čechoslováků, kteří jako on hledali útočiště před Němci nebo Maďary v Sovětském svazu, kde si v naprosté většině prošli stejnou cestu jako jako mladík z Podkarpatské Rusi.

Michalu Kreculovi ale nebylo souzeno, aby jako mnozí z nich dorazil do osvobozeného Československa s čistým svědomím válečného hrdiny. Jeho život nabral jiný směr v říjnu 1944, kdy byl spolu s dalšími vojáky vysazen na Slovensku, aby pomohl tamnímu povstání. Povstání proti fašistickému režimu Jozefa Tisa trvalo od 29. srpna do 27. října 1944.

×

Vojín Krecul zažil jeho závěrečnou část, kdy jeho jednotka unikla z obklíčeného centra povstalců Bánské Bystrice do Starých Hor, kde se mladý muž připojil k partyzánské brigádě Jegorova a byl zařazen do oddílu kapitána Rudé armády Ivana Titovského.

Během přesunu do Nízkých Tater se oddíl rozpadl na několik menších skupin, jež nalezly útočiště ve vesnicích a lesích v okolí Ďumbieru. Devítičlenná Kreculova skupinka s velitelem Titovským se ukryla v maštalích na okraji obce Nižná Boca, nacházející se na úpatí hory Červená.

Vesničan podle policie prozradil úkryt uprchlíků. To byl jejich konec

Bez větší fantazie si lze představit náladu partyzánů. Povstání bylo potlačeno, nepřítel v podobě nacistické armády jim byl v patách a oni bez prostředků a zásob měli přečkat zimu pro mnohé z nich v neznámých slovenských horách. Aniž by to zpočátku tušili, na druhé straně hory se v lesním úkrytu skrývali spolu se svými příbuznými odbojáři z nacisty obsazeného Liptovského Hrádku. Všichni byli židovského původu a utíkali nejen před mstou za svou účast na povstání, nýbrž i před rizikem v podobě transportů do nacistických vyhlazovacích táborů.

Foto: Slovenští partyzáni bojovali proti nacismu, komunisté je pak popravili

Podle dokumentů, které historik Hradilek zkoumal, vyzradil partyzánům přítomnost židovské skupiny vesničan z Nižné Boce, Jozef Helebrandt, jenž ukryté Židy zásoboval potravinami. Zda tak učinil z vlastní vůle či z donucení partyzánů, se už asi nedovíme. Tragické události se nicméně daly do pohybu, byť na obou stranách Červené hory se před společným nepřítelem ukrývali lidé, kteří stáli na stejné straně pomyslné barikády.

Z nalezených dokumentů je zřejmé, že Helebrandt odvedl část partyzánů s velitelem Titovským k židovskému úkrytu 25. listopadu 1944. Dvacetiletý Michal Krecul byl přítomen a podílel se na krádežích, jež tam proběhly. Vojáci lidem v úkrytu, kteří jim vysvětlili, že jsou Židé na útěku, sebrali peníze, zlaté prsteny, hodinky a oblečení. Ze studie vyplývá, že se den nato z rozhodnutí sovětského velitele Titovského na místo činu vypravili znovu, a to nejen pro zbývající lup, ale především s cílem povraždit všechny židovské uprchlíky a zahladit tak stopy po loupežném přepadení.

Než zemřel, útočníka pokousal v obličeji

Studie na základě vyšetřovacích spisů líčí, jak Krecul přitom utrpěl neobvyklé zranění - vůdci židovské skupiny Robertu Steinovi se totiž málem podařilo uprchnout, avšak zhruba po padesáti metrech běhu byl zasažen dávkou samopalu. Když šel střelec uprchlíka okrást, smrt předstírající Stein podle dochovaných svědectví skloněného Krecula pokousal v obličeji. Poté byl bez milosti zastřelen.

Obrazem: Ruská vědkyně studovala v Československu, po návratu domů ji zastřelili

"Ten den přišel ke mně do bytu partyzán Mišo a držel si ruku pod okem. (…) Viděla jsem, že mu rána krvácela, a on se ji snažil přede mnou skrývat rukou. Zeptala jsem se ho, co mu je. On mi začal vyprávět, že byli v Kortynici za Němci, že je postříleli v bunkru a že jednoho, takového vysokého, který byl venku, tak toho střelil. Když padl, tak šel k němu, klekl si na něj s tím, že ho obere o věci, ten ale vyskočil a pokousal ho a dal se na útěk, ale že ho dostal," vypověděla u výslechu Amálie Herichová z Nižné Boci. V podstatě totožných svědectví obyvatel vesnice sehnali vyšetřovatelé několik.

Tragická událost v lesích na Červené hoře dlouho utajena nezůstala. Kvůli samotným partyzánům o ní záhy věděla celá Nižná Boca, byť v upravené verzi. Z pozdějších svědeckých výpovědí vyplynulo, že vesničané viděli partyzány, vracející se z hor s plnými batohy a v nových civilních šatech. Ten samý večer pak uspořádali bujarou oslavu, kde se místním chlubili zátahem proti "Švábům" (Němcům), uloupenými cennostmi a penězi, z nichž část skončila u obyvatel Boce.

"Během poválečné konfrontace s jedním z členů skupiny pak vyšlo najevo, že partyzáni dobře věděli, že lidé v úkrytu nejsou němečtí "Švábi", ale slovenští Židé, neboť se s nimi bavili několik desítek minut předtím, než je povraždili," vysvětluje ve studii Hradilek.

Pravdu o tom, co se ve skutečnosti stalo, nakonec zjistil bývalý manžel jedné z obětí, když v prosinci 1944 usiloval o předání potravin ukrývajícím se Židům. Policista, jenž místo hromadné vraždy posléze prozkoumal, ale nalezl pouze čtyři mrtvá těla. Šlo o pozůstatky Olgy Steinové (ročník 1920), Márie Steinové (*1893), Márie Donáthové (*1910) a Jozefa Špaka (*1903).

K. H. Frank nám slíbil zastavit palbu. Nesplnil to, psal generál Kutlvašr ve vězení

Teprve o tři měsíce později, po osvobození oblasti Nízkých Tater, objevili muži z vesnice Nižná Boca zbylá těla. Ležela asi o 200 metrů dál od původního úkrytu, kde je vrazi překvapili při budování další skrýše. Jednalo se o Rudolfa Donátha (*1905), Viktora Neupauera (*1908), Ervína Jokla (*1900), Martina Neumana (*1922) a Štefana Nádora (*1922). Pozůstatky Roberta Steina (*1902) pak nalezli na tom samém místě, kde ho podle vyšetřovacích spisů a svědectví zasáhla dávka z Kreculova samopalu a kde se před smrtí zoufale bránil svými zuby.

Odplata mezi partyzány, poprava velitelů

Jak Hradilek zjistil, ne všichni členové Titovského skupiny s vražděním souhlasili. Dva týdny po krvavé události byli dvěma partyzány, kteří se zátahu proti Židům nezúčastnili, zastřeleni strůjci masakru, sovětští velitelé Titovský a Nikolaj, a zajištěni Krecul a Viliam Dunay s tím, že budou postaveni před partyzánský soud. Posledně jmenovaným se však podařilo uprchnout a partyzánský soud se nakonec obrátil proti těm, co s postupem svých druhů na Červené hoře nesouhlasili. Za svévolnou likvidaci sovětských velitelů byli oba partyzáni odsouzeni k smrti a zastřeleni.

Samopalník Raichl obrazem: Mukl z gulagu, který chtěl zlikvidovat prokurátora Vaše

V březnu 1945 se rozběhlo první vyšetřování tohoto případu. Vyšetřovatelé mezi podezřelé sice zařadili i jednoho z partyzánů (Viliama Dunaye), kterého tenkrát dohledali, avšak za hlavní viníky pokládali Jozefa Helebrandta a další vesničany.

Jelikož se však neprokázalo, že se tito lidé dopustili trestného činu, v říjnu 1946 byli z vazby propuštěni a v dubnu 1947 bylo vyšetřování definitivně zastaveno. Zdálo se, že brutální činy proti bezbranným uprchlíkům pomalu upadnou v zapomnění podobně jako opuštěný úkryt na Červené hoře zasypaný uschlým listím.

Samotný Michal Krecul se po příchodu československých oddílů na Slovensko znovu přidal k armádě. Za nasazení v době války obdržel Československý válečný kříž a medaili Za zásluhy. Autor studie dále popisuje, že po válce pracoval jako lesník v pohraničí, kde kvůli násilnému trestnému činu a nedovolenému ozbrojování skončil v roce 1950 na několik měsíců ve vězení. V září 1951 jej opět zatkli, neboť Státní bezpečnost zjistila, že k platu lesníka si přivydělával spoluprací s emigrantem a kurýrem americké rozvědky Josefem Sázelem a sám chtěl uprchnout na Západ.

Jedenáct let kriminálu za převádění na Západ

Státní soud na Pankráci ho za velezradu a vyzvědačství odsoudil v červenci 1952 k jedenácti letům vězení. "Necelých deset let od propuštění z gulagu tak Michal Krecul znovu putoval do táborů nucených prací. Po čtyřech letech v uranových dolech na Jáchymovsku byl v červnu 1956 přemístěn do lágrů Bytíz a následně Vojna na Příbramsku, kde se rovněž těžil uran," uvádí ve studii Adam Hradilek.

Poklonkování Kremlu, čistky, vraždy, pookupační normalizace: 100 let od vzniku KSČ

Svobody se dočkal na základě amnestie v květnu 1960. Usadil se v Praze a vypadalo to, že dramatických dvacet let jeho života, započatých odchodem do Sovětského svazu v létě 1940, vystřídá poklidnější období. V roce 1962 se Michal Krecul oženil, pracoval jako zámečník v podniku Konstruktiva a těšil se z narození syna. O tři roky později se však ledy pohnuly na Slovensku. Přesněji řečeno v kolektivním vědomí se otevřela stará nezahojená rána.

V lednu 1965 totiž komunistická organizace z Nižné Boce zaslala náčelníku Veřejné bezpečnosti v Liptovském Mikuláši usnesení s žádostí o vyšetření loupežné vraždy soudruhů na Červené hoře v době války.

Na žádost reagovala i Státní bezpečnost (StB) v Liptovském Mikuláši, v jejích dobových dokumentech se píše: "O zavražděných osobách Stein a spol. se sice úředně vědělo, ale nic se k objasnění nepodniklo, i když šlo o ilegální pracovníky KSS (Komunistická strana Slovenska) a funkcionáře revolučního ONV (Obvodního národního výboru)…"

Na základě těchto podkladů proto odbor vyšetřování Krajské správy StB v Bánské Bystrici případ opět otevřel a od března do prosince 1966 bylo vyslechnuto 45 svědků a prověřeny desítky dalších osob. V srpnu toho roku pak bylo na návrh krajského prokurátora v Banské Bystrici zahájeno trestní stíhání Jozefa Helebrandta a Viliama Dunaye. Prokurátor popsal jejich čin slovy: "Byl nepochybně spáchaný ve prospěch okupantů a pachatelé se stali jejich pomocníky v tom smyslu, že vyvraždění bezbranných občanů židovského původu podrývalo důvěru obyvatelstva k partyzánům."

Přiznání. Střílel jsem do civilistů v domnění, že jsou to Němci

Historik Ústavu pro studium totalitních režimů v textu upozorňuje, že na podzim byl v Praze zatčen i Michal Krecul a hned u prvního výslechu se přiznal, že tehdy na Slovensku střílel do civilistů, ale údajně z donucení velitele Titovského a v domnění, že jde o Němce.

Obrazem: Galerie z hradčanského Domečku - sadističtí vrazi a jejich oběti

"Likvidace občanů ukrývajících se v bunkru jsem se zúčastnil, ale v daném případě jsem pouze vykonával rozkaz velitele Ivana Titovského. Všichni tři jsme najednou do občanů spustili palbu. Vím, že z mého samopalu jsem do občanů pustil jednu dávku, více jsem ale střílet nemohl, neboť se mi zasekl náboj," prohlásil Krecul 25. října 1966 během výslechu v pražské věznici v Ruzyni. Byl obviněn z několikanásobné vraždy s odkazem na zákon o nepromlčitelnosti válečných zločinů.

"Jozef Tavaly vyzval muže, aby dali ruce nahoru, a prý než tito stačili výzvu uposlechnout, Nikolaj, Krecul a Tavaly začali do nich střílet ze samopalů. Robert Stein se pokusil z místa tragédie o útěk, stačil odběhnout na vzdálenost asi 50 metrů, kde ho pronásledující Michal Krecul zastřelil," píše se v závěrečné zprávě z vyšetřování masakru v roce 1966.

"Přes mnohá svědectví a přiznání pachatelů byli 17. prosince 1966 Helebrandt, Dunay, Krecul a Josef Tavaly propuštěni z vyšetřovací vazby a o jedenáct dnů později bylo jejich stíhání zastaveno. Hlavní vyšetřovatel totiž odmítl kvalifikovat jejich čin za nepromlčitelný válečný zločin a prohlásil jej za promlčený zločin loupežné vraždy," upozorňuje v textu Hradilek.

Případ byl proto znovu uzavřen a na dlouhá léta se nad tragédií z Červené hory rozhostilo ticho. V době komunistického režimu patřilo Slovenské národní povstání (SNP) k pilířům ideologického vyprávění o zásluhách strany v boji za svobodu a kritický pohled na události s ním spjaté byl oficiálně nemožný. Idealizovaný obraz hrdinného odboje komunistických partyzánů, vycvičených a vedených sovětskými veliteli, nesměl být narušován jak v rámci oficiální prezentace SNP veřejnosti, tak ani v odborné literatuře.

Pokusy o historicky věrný popis povstání proto končily pronásledováním autorů, což dokládá případ slovenského historika Jozefa Jablonického, jenž v roce 1969 vydal v Bratislavě publikaci Z ilegality do povstanie: Kapitoly z občianského odboja, která mimo jiné zpochybňuje roli politicky činných komunistických pohlavárů při organizaci povstání. Jiné práce nabourávající jednostranně heroický a pozitivní výklad SNP se ke čtenářům tehdy dostávaly jen z exilu či v samizdatovém vydání.

Zamlčená historie

Studie Partyzán Mišo a zapomenutá vražda tak přináší informace o jednom opomíjeném zločinu a tematicky zapadá do rázu publikací, jež po roce 1989 o SNP vyšly. Jedná se například o dílo Vladimíra Žikeše s příznačným názvem Slovenské povstání bez mýtů a legend nebo knihu Slovenské národné povstanie 1944 historika Martina Lacka, kde se o násilnostech páchaných na civilním obyvatelstvu partyzány rovněž píše. Útoky a teror vůči Židům ukrytým před fašistickými Hlinkovými gardami v oblasti Bílých Karpat zase popisují Juraj Krištofík a Adam Šumichrast ve studii Keď Krajné žilo v strachu. K otázkám pôsobenia "partizánskej skupiny" Pavla Myjavského.

Postavit před soud ty zločince z řad bývalých partyzánů, kteří nebyli nikdy potrestáni, je však z dnešního pohledu a vzhledem k dlouhé řadě uplynulých let víceméně nemožné. Právník a specialista na podobné případy Lubomír Müller k tomu říká: "Trestně stíhat lze pouze živé lidi."

"Jsem zničen. Ztratil jsem vlast, rodinu, vše," naříkal německý generál a kapituloval

Z Titovského skupiny ale stále žije její poslední člen. V srpnu 1968 Michal Krecul emigroval do Kanady, kde dodnes bydlí. Loupežná vražda, na níž se podle obvinění podílel, je však už dávno promlčená. Podle právníka Müllera by ale vraždění na Červené hoře bylo možné dnes trestně stíhat jako válečný zločin podle stále platných zákonů jak v Česku, tak na Slovensku.

Jak ale píše ve své studii historik Hradilek, jenž se s osmadevadesátiletým Michalem Kreculem prostřednictvím videohovoru spojil: "Přes kusé vzpomínky na propuštění z gulagu, spolupráci s kurýry po roce 1948 či například vysazení na Slovensku si nevybavil žádné spolubojovníky, použití zbraně v době války, natož střelbu do lidí ukrytých v lese."

Masakr na Červené hoře se proto s největší pravděpodobností připojí k dlouhé řadě nepotrestaných zločinů spáchaných na nevinných lidech, které postupem času vyšly najevo jak z období druhé světové války, tak z doby komunismu.

"Cílem výzkumu a smyslem uveřejnění případu ale nebylo postavit Michala Krecula před soud, nýbrž připomenout nevinné oběti i vliv totalitních režimů a války na formování mladého člověka, a nabídnout rozuzlení dávného případu předpokládaným pozůstalým a obyvatelům Nižné Boce," dodává k publikované studii Adam Hradilek.