reklama
 
 

Nevěříme, že se vrátíme domů. Boje nikdy neskončí, říkají křesťané, kteří z Iráku utekli do Brna

28. 2. 2016 19:30
Manželé Salim a Sanaa utekli ze severního Iráku před islámskými radikály. Osm měsíců žili v malé kontejnerové buňce v uprchlickém táboře poblíž Irbílu. "Když v zimě pršelo, bylo všude okolo bláto, kapala na nás ze stropu voda. Nedalo se tam vydržet," popisují v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Přímo z utečeneckého tábora, kde přebývaly stovky rodin iráckých křesťanů, odcestovali do Česka. Jejich odjezd zařídila nadace Generace 21. Spolu s dalšími dvaadvaceti uprchlíky bydlí v brněnském hostelu Eleven, kde absolvují intenzivní kurzy češtiny. Později se přestěhují do bytů.

Žili jste na severu Iráku - ve městě Karákoš, odkud pochází mnoho iráckých křesťanů. Kdy jste odtamtud museli uprchnout?

Salim: Byli jsme nuceni prchat dvakrát. Poprvé to bylo 24. června 2014. Utekli jsme do městečka Enkawa. Pamatuju si to přesně na den.

Sanaa: Tam jsme žili asi měsíc, ale na oblast zaútočili radikálové. Museli jsme utéct, náš domov masivně ostřelovali, jedna z našich příbuzných tehdy zemřela spolu se svými dvěma dětmi. Měli jsme hrozný strach a hned ten den jsme uprchli – chtěli jsme se dostat do nedalekého kláštera, ten byl ale zavřený, nikdo v něm nebyl.

Salim: Nakonec jsme skončili v Irbílu, kde jsme bydleli ve škole spolu s dalšími uprchlíky.

Kdo je Salim a Sanaa?

Kdo je Salim a Sanaa?

Manželé Salim a Sanaa pochází ze severoiráckého města Karákoš. Poté, co v oblasti propukly boje, při kterých zemřela i jejich příbuzná s dvěma dětmi, se museli vydat na útěk.

Do uprchlického tábora poblíž Erbílu se dostali vyčerpaní, museli proniknout přes několik kontrolních stanovišť. Mezi stovkami rodin křesťanských uprchlíků strávili osm měsíců. Ve stísněných kovových kontejnerových buňkách žili spolu se svými dětmi až do odletu do Česka.

Pětapadesátiletý Salim a devětačtyřicetiletá Sanaa v Iráku pracovali jako učitelé. Mají čtyři syny a dceru. Nejstarší z nich kvůli útěku nemohl dokončit strojní technologický institut. Ve studiu budou pokračovat v Brně.

Máte v Iráku rodinu? Žije tam někdo z vašich blízkých?

Salim: Ano, žije tam mnoho našich příbuzných.

Plánují se vydat do Evropy?

Salim: Kdyby se některým naskytla možnost, asi by se také rozhodli Irák opustit…

Sanaa: Ano, ale záleží na tom, jak se bude situace dál vyvíjet.

Mnozí v Evropě tvrdí, že Syřané nebo Iráčané by neměli ze země prchat a proti Islámskému státu a jiným radikálům bojovat. Jak se k tomuto názoru stavíte?

Salim: Není to v podstatě možné. Křesťané nemají zbraně, nikdo nás nepodporuje.

Sanaa: Kdybychom v Iráku zůstali, zemřeli bychom. Nemůžeme se nijak bránit. Téměř nikdo z místních, kromě křesťanů, s námi nemá soucit.

Salim: Daeš (arabský výraz pro teroristickou organizaci Islámský stát, pozn. red.) nevznikl zničehonic. Podle nás s ním většina sunnitských muslimů sympatizuje. A sympatizanti přece nevezmou do ruky zbraně a nepůjdou spolu s křesťany bojovat proti džihádistům.

Ze školy v Irbílu, kde jste byli přechodně ubytovaní, jste se přesunuli do uprchlického tábora na předměstí. Můžete popsat, jak to tam vypadalo?

Sanaa: Byla to plechová kontejnerová obydlí. Podmínky byly hrozné – v zimě byla hrozná zima a v létě horko jako v pekle. Nedalo se tam vydržet.

Jak dlouho jste tam přebývali?

Salim: Byli jsme tam od loňského května až do odletu do České republiky, tedy do 18. února. Takže osm měsíců.

Co bylo na životě v uprchlickém táboře nejhorší?

Salim: Když v zimě pršelo, bylo všude okolo bláto, kapala na nás ze stropu voda. V těch strašných podmínkách s námi utíkal i můj otec. Bohužel zemřel, pochovali jsme ho v městečku Enkawa, což je de facto předměstí Irbílu.

Sanaa: Lidé, kteří jsou v uprchlickém táboře, jsou na tom po psychické stránce velice špatně. Nevědí, co se bude dít, žijí ve strachu.

To jsou křesťané, nebo tam žijí i lidé jiného vyznání?

Sanaa: Většina uprchlíků byli křesťané, ale žily tam také asi dvě rodiny jezídů.

Jak jste s jezídy vycházeli?

Salim: Dobře. Neměli jsme spolu problém, jsou jako my – chtějí jen žít v klidu a nebýt pronásledovaní. Tábor se pořád rozrůstá – když jsme odešli sem do Česka, přišly další dvě rodiny. Celkem tam žilo asi 1200 rodin, přesná čísla ale nemáme.

To je ohromné číslo.

Salim: Snad každý v táboře myslí na jediné – aby se odtud dostal do bezpečí. Nikdo tam nechce dál žít.

Sanaa: Sice jsme dostávali základní potraviny a v táboře bylo i malé zdravotní středisko, ale nejhorší je žít v nejistotě. Jak říkal manžel, každý chce odejít. Proto jsme nesmírně vděční, že nás Česká republika přijala a nabídla pomocnou ruku.

Chtěli byste se vrátit zpět do Iráku, až boje ustanou a situace se uklidní?

Sanaa: Nevěříme, že se to někdy stane. Bohužel.

Věříme, že je vyhráno, je to jiná situace, říká o snaze zajistit v Česku pomoc 152 křesťanům z Iráku Jan Talafant z fondu Generace 21. V jejich zemi jsou prý cílem genocidy. | Video: Daniela Drtinová |  16:24

autor: Jan Hejl | 28. 2. 2016 19:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama