Věčné známkování je zbytečné. Učitelé se teď bez něj obešli, říká lektorka pedagogů

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
30. 8. 2020 8:15
Po téměř půl roce by se měly školy v září vrátit k běžnému provozu. Chvíli potrvá, než děti a učitelé najedou do zaběhnutých kolejí. A do některých by se už ani vracet neměli. Kromě nutnosti digitalizovat výuku zavření škol rovněž ukázalo, že se dá obejít bez neustálého známkování a poměřování dětí, říká v rozhovoru Blanka Vaculík Pravdová, lektorka pedagogů z organizace Učitel naživo.
Mnohem užitečnější než známkování výkonu je pro žáka zpětná vazba, co se mu podařilo a na čem je potřeba zapracovat.
Mnohem užitečnější než známkování výkonu je pro žáka zpětná vazba, co se mu podařilo a na čem je potřeba zapracovat. | Foto: Shutterstock.com

Jak složitý bude návrat do škol pro děti, které tam byly naposledy v půlce března a pak na půl hodiny pro vysvědčení?

Jaký bude návrat dětí do škol závisí na mnoha proměnných: na osobnosti dítěte, na rodinném zázemí, v němž vyrůstá, na klimatu školy, do níž se vrací, na kvalitě vztahů s učiteli i se spolužáky. A hlavně, každé dítě prožívalo poslední měsíce jinak. Některé děti si užily podnětný půlrok s rodiči nebo s širší rodinou, jiné děti prožívaly věci neradostné, chyběl jim nejen kontakt se spolužáky, ale i s rituály a impulzy, jež jim škola do života přináší.

Blanka Vaculík Pravdová
Autor fotografie: Učitel naživo

Blanka Vaculík Pravdová

Blanka Vaculík Pravdová se dlouhodobě zabývá učitelským sebepojetím a profesní přípravou budoucích učitelů. Pět let se věnovala inovaci praxí a výuce studentů učitelství na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde také absolvovala doktorský studijní program Pedagogika. Dvacet let učila český jazyk a literaturu, občanskou výchovu a společenské vědy na gymnáziích. V současnosti je odbornou garantkou učitelské přípravy v programu Učitel naživo.

Část dětí do školy nechodila, část chodila do jiné třídy. Jak rychle se nyní stmelí zpět třídní kolektiv?

V každém kolektivu to bude jinak. Ale věřím tomu, že především třídní učitelé si kladou tutéž otázku. Přemýšlejí o tom, jak s dětmi sdílet jejich zážitky a pocity, plánují činnosti, projekty, adaptační pobyty, které mohou přispět k tomu, aby se děti zase daly dohromady a aby se do školy těšily. A určitě to nebudou promarněné hodiny. Naopak, takto investovaný čas vytváří podmínky pro to, aby se děti vůbec mohly začít učit. Neumím si představit, že by právě uplynulý půlrok bylo možné ve školní třídě přejít a tvářit se, jako by se nic nestalo.

Učitelé nyní musí znovu nastolit nějaký řád, disciplínu, pevný rozvrh a všechna specifika prezenční výuky. Čeká je složitá práce?

Podívejme se na to z druhé strany. Hlavním specifikem prezenční výuky je možnost osobního kontaktu učitele a dítěte i dětí mezi sebou. Luxus, který nám v posledních měsících nebyl dopřán. Kontakt chyběl dětem i učitelům, poprvé společně zažívali "nesamozřejmost" školní docházky. U nás v Učiteli naživo vedeme studenty učitelství k tomu, že vzájemné vztahy mezi učitelem a dětmi i dětmi navzájem jsou východiskem, od nějž se odvíjí všechno ostatní.

Vzájemné poznávání můžeme podpořit i tak, že budeme mluvit o tom, co pro nás znamenaly změněné podmínky, o tom, jak jsme se vypořádávali s tím, že naše dny ztratily pevný rytmus a řád a že všechno bylo jinak, než jsme zvyklí. Možná z diskusí a ze společného sdílení zkušeností vzejde i potřeba spolu s dětmi upravovat třídní a školní pravidla, systém fungování třídy a školy. Nemá smysl držet se něčeho, co se přežilo.

Je tedy nyní příležitost pro změnu? V čem hlavně?

Vidím ji především v přístupu k hodnocení práce žáků. Když děti neseděly vedle sebe v lavicích, jako by se ještě více zvýraznila nepotřebnost toho neustále je známkovat a porovnávat. Děti potřebovaly zpětnou vazbu - zjistit, co se jim podařilo a na čem je ještě třeba pracovat, potřebovaly předem stanovená kritéria, aby mohly samy svou práci hodnotit, zjišťovaly, jak si mohou s učením vzájemně pomoci.

Učitelé, žáci i rodiče si tak vlastně vyzkoušeli principy formativního hodnocení, které dává zpětnou vazbu k procesu učení, místo aby hodnotilo jeho výsledky.

Myslím, že nikdy nemělo české školství vykročeno k formativnímu hodnocení lépe. Teď by bylo ale dobré chytit příležitost za pačesy a nepustit. Což předpokládá nejen usilovnou práci ve sborovnách, ale i změnu v myšlení rodičů.

Další často diskutovanou změnou je digitalizace výuky, kterou pandemie přinesla.

Ano, jestli budou ve výuce využívány výukové aplikace, závisí na kvalitách učitele, nikoli na tom, zda výuka probíhá on-line, nebo prezenčně. Distanční výuka především ukázala, že digitální kompetence učitele jsou pro výuku ve 21. století nezbytné a že profesní rozvoj v této oblasti by měl být samozřejmou součástí přípravy na profesi učitele.

Co tedy z distanční výuky ponechat?

Věřím, že každý učitel zařadí do běžné výuky vše, co fungovalo i v její on-line verzi: nové typy učebních úloh, využití výukových aplikací podporujících trénování a prohlubování učiva, on-line komunikaci žáků při práci ve skupinách, krátká výuková videa, k nimž se mohou žáci opakovaně vracet a která jsou velkou výhodou pro děti s pomalejším pracovním tempem, a řadu dalších prvků. Rozhodně bych učitele podpořila v tom, aby se i nadále vzájemně inspirovali, sdíleli své zkušenosti, nápady i materiály do výuky a dále se potkávali nejen v rámci jedné školy, ale i na sociálních sítích.

Školy se nyní po dlouhé době uvidí se všemi svými žáky. Co by mělo vedení udělat, když neví, na jak dlouho to je a kdy zase přijde případné uzavření škol a výuka z domova? Co všechno zařídit, aby během případné druhé vlny už vše fungovalo, jak má?

Je třeba získat informace od všech, kterých se situace týkala. Je důležité, aby zazníval hlas všech aktérů: dětí, rodičů, učitelů, asistentů nebo i studentů učitelství, kteří spolupracovali se svými provázejícími učiteli i v době on-line výuky. Ptát se na zkušenosti dětí, které se do on-line výuky zapojovaly, i těch, které zůstaly mimo ni. Učitelů, kteří se v nové situaci zorientovali rychle a se situací si poradili bravurně, i těch, kteří ji nezvládli. Pátrat po úspěších a po tom, co je za nimi, i po příčinách toho, proč se to či ono nedařilo.

A na základě výsledků analýzy například najít způsob, jak on-line výuku ve škole koordinovat, aby děti nebyly zahlceny množstvím různorodých požadavků, vybrat platformu pro on-line práci a zajistit, aby ji uměli využívat jak žáci, tak učitelé. Posílit peer učení (vrstevnické vyučování - pozn. red.). Vytvořit sdílenou strategii pro hodnocení práce žáků při on-line výuce nebo připravit technické podmínky pro on-line výuku dětí ze sociálně znevýhodněných rodin.

Jak může českému školství pomoci, že se během koronaviru stalo tématem na prvních stránkách novin, že na něj byla upřena pozornost široké veřejnosti a že se mnozí rodiče začali o vzdělávání svých dětí více zajímat?

Systémových změn je v českém školství potřeba celá řada. Uvedu ale jenom jednu, o níž již byla řeč. Zmiňovaná změna v přístupu k hodnocení práce žáků by totiž mohla podpořit řadu dalších důležitých procesů - od zaměření se na proces učení žáka, nikoli na učivo, až po vedení dětí k přebírání zodpovědnosti za vlastní učení. Aby se taková změna mohla udát, potřebuje porozumění a podporu ze strany rodičů. I když pro rodiče žáků byly uplynulé měsíce nesmírně náročné, může skutečnost, že nahlédli pod pokličku učitelské práce, přinést i mnoho pozitivního.

Video: Známky mají na děti negativní dopad, ničí motivaci, jde to i bez nich, tvrdí Vlčková

Nenuťme děti učit se pro známky. Naučme je učit se pro život, říká Miroslava Vlčková, zakladatelka Montessori školy. | Video: DVTV
 

Právě se děje

Další zprávy