Ve stínu mužů. Ženy na východní frontě bojovaly jako odstřelovačky i parašutistky

Martina Heroldová Barbora Doubravová Martina Heroldová, Barbora Doubravová
Aktualizováno 18. 2. 2022 10:32
Od chvíle, kdy československá armáda začala přijímat do svých řad i ženy, uplynulo osmdesát let. Čechoslovačky přitom za druhé světové války sehrály důležitou roli v armádách hned na několika frontách. Jejich příběhy jsou však většinou dosud téměř neznámé. Na východní frontě v SSSR se přitom často dostaly přímo k boji a svoji statečnost projevovaly třeba jako zdravotnice či dělostřelkyně.
Jedna z nejlepších z obsluhy protiletadlového děla: Eva Markovičová-Kočanová
Jedna z nejlepších z obsluhy protiletadlového děla: Eva Markovičová-Kočanová | Foto: zeny-bojujici.cz

Ještě v období první republiky se ženám v armádě sloužit nedovolovalo. V počátcích druhé světové války s tím nepočítaly ani předpisy zahraničního vojska. Po zformování československé jednotky v Sovětském svazu však nastala změna. Jednotka na základě rozkazu velitele Ludvíka Svobody z 18. února 1942 začala přijímat i ženy.

Děvčata vstupovala do československé jednotky v SSSR v ruském městě Buzuluk a následně prošla prakticky všemi následujícími boji československých jednotek v Sovětském svazu. Tam se ženám dostalo nezbytného základního výcviku, při kterém na ně byly kladeny stejné nároky jako na muže. Avšak těsně před odjezdem z Buzuluku ministerstvo obrany v Londýně rozhodlo, že vojačky zůstanou v zázemí a na frontu neodjedou.

Na nátlak samotných ženských příslušnic armády ovšem koncem ledna 1943 odjelo do počátečních bojů k Sokolovu na území dnešní Ukrajiny prvních 38 žen v uniformě, jejich počet postupně narůstal. Mezi prvními byly především kuchařky či zdravotnice, ale také novinářka, spojařka a dvě ženy s odstřelovačským výcvikem, upozorňuje historička Alena Flimelová, která spolu s Romanem Štérem osudy československých žen bojujících na východní frontě v SSSR mapuje v knize s názvem Ve stínu mužů.

"U Britů nesměly ženy držet vůbec zbraň"

Ženy ve službách sovětské armády se mnohdy dostaly přímo k bojům a působily nejen jako zdravotnice nebo pomocný personál, ale také jako snajperky, dělostřelkyně či parašutistky. Jejich situace byla jiná třeba oproti Čechoslovačkám v jednotkách britské armády, které se uplatnily často spíš jako tlumočnice, řidičky, administrativní podpora, důstojnice nebo velitelky logistických operací.

"U Britů nesměly držet vůbec zbraň a působit ve frontovém pásmu. Oproti tomu na východní frontě československé ženy ve frontovém pásmu běžně pracovaly. A s tím se samozřejmě pojilo i vyšší riziko zranění, úmrtí či zajetí," popisuje pro Aktuálně.cz vědkyně Alena Flimelová.

Obávané snajperky i parašutistky

Z jejího pera je také publikace Marie Ljalková a Vanda Biněvská - československé legendy s odstřelovačskou puškou, která mapuje právě osudy dvou statečných Čechoslovaček, které se staly uznávanými snajperkami. Ačkoli původně absolvovaly zdravotnický kurz, díky svým nadprůměrným výsledkům při střelbách se dostaly až ke speciálním odstřelovačským jednotkám.

"Jeden voják, co byl přede mnou, si stěžoval, že je puška špatně nastřelená a špatně nese. Já jsem tou samou puškou nastřílela třikrát střed a voják byl potrestán, protože se nenaučil střílet. A tak jsem se dostala k vytoužené pušce a do kurzu pro odstřelovače," vzpomínala na své začátky Ljalková v rozhovoru s Flimelovou. Obě československé snajperky zasáhly především do bojů u Sokolova, Ljalková v nich jako jediná žena postupovala v prvním sledu a svým statečným chováním inspirovala i mužské kolegy. V boji pak zastřelila pět nepřátelských vojáků, za což dostala vyznamenání jak v SSSR, tak v Československu.

Úspěchy v boji Ljalkové vynesly hodnost desátnice. Vanda Biněvská absolvovala ještě parašutistický výcvik a vysazena pak byla na území Slovenska, kde pomáhala při národním povstání. Poté se připojila ke skupině partyzánů a odešla s nimi do hor, také s nimi padla do zajetí, nakonec se jí však podařilo uprchnout a znovu se připojila k armádě.

"Vanda Biněvská vstoupila do československá jednotky jako velmi mladá, přidala si u odvodu na věku, aby byla přijata," přibližuje Flimelová. A doplňuje, že si dívka během bojů u Sokolova při plnění povinností přivodila ischias, neboli zánět sedacího nervu, který ji pak trápil do konce života. 

Parašutistkou se stala také sedmnáctiletá Lýdie Studničková-Horálková. Dcera československého legionáře v přihlášce do armády rovněž zfalšovala svůj věk, aby mohla bránit vlast. Společně s Biněvskou bojovala na Dukle, kde v předních řadách se samopalem v ruce překonávala mnohé muže. Rovněž absolvovala výsadek na Slovensko. Svou kamarádku Vandu následovala i mezi partyzány. Na jaře 1945 chtěla absolvovat speciální poddůstojnický spojařský kurz, ten však přerušil konec války.

Neohrožené samopalnice

Kromě dvou snajperek se u československé jednotky objevily ještě dvě ženy se zbraní v ruce, přestože to neměly oficiálně povolené. K československé jednotce se připojila v Kyjevě roku 1943 Ukrajinka Lidija Martijanovna Uvarenkova a stala se samopalnicí, zacházet uměla i s pistolí či granáty. Ošetřovala raněné a československé tankisty doprovodila do Čerňachova, kde podle svých vzpomínek šla vedle tanku a střílela. Při bojích přišla o ruku, ale vrátila se k jednotce jako ošetřovatelka.

Její kolegyně pocházející z Československa Helena Petrasová pracovala nejprve ve skladu. "Neměla jsem moc práce, tak jsem požádala, abych mohla pak chodit s chlapci na střelnici, kde denně probíhaly ostré střelby. Naučila jsem se tam dobře zacházet se zbraní a zatímco ostatní holky prodělávaly výcvik na spojařku, já jsem cítila, že to není pro mě. A tak jsem si zažádala o přeložení k tankové brigádě k praporu samopalníků," vzpomínala Petrasová.

Oblíbené místo u kanonu

V Rudé armádě byla mezi ženami mimořádně populární specializace na protiletadlově dělostřelectvo, což se záhy promítlo i do československých řad. Jednou z žen v řadách dělostřelců byla například Eva Markovičová. Původně se měla stát spojařkou, ale imponovaly jí právě sovětské dělostřelkyně. "Jednou jsem viděla protiletadlové dělo a u něj ruské vojačky, jak ho ovládaly a točily kolečky. Moc se mi to zalíbilo a chtěla jsem dělat to samé jako ony," vzpomínala později na své začátky v armádě.

Tato specializace se stala doménou hlavně žen pocházejících z Podkarpatské Rusi, která byla před válkou součástí Československa, a volyňských Češek, protože vynikaly fyzickou silou. Patřily k nim například Věra Kvardová, Ludmila Jirásková, Věra Větrovcová a mnoho dalších.

Soňa Pavlišincová-Plutnarová a Eva Markovičová-Kočanová, obsluha protiletadlových děl
Soňa Pavlišincová-Plutnarová a Eva Markovičová-Kočanová, obsluha protiletadlových děl | Foto: zeny-bojujici.cz

Mnohdy přitom musely čelit nepřátelské palbě tanků i letounů, kde osvědčily svou mimořádnou odvahu. "Tanky jely přímo proti nám. I muži u obsluhy děl to otřáslo. Někteří chlapci zaváhali, když měli opustit zákop. Děvčata však vyskočila první a běžela ke svým dělům," popisoval nasazení českých střelkyň dělovod Mikuláš Ezrovič. 

"Byl to šok, ale vzpamatovala jsem se a ošetřovala"

Československé ženy se na východní frontě velmi často dostaly také do zdravotnických služeb. Z některých se staly zdravotní sestry, instrumentářky při operacích či zdravotnice na obvazištích. Jiné působily jako lékařky a lékárnice nebo i jako sběračky raněných přímo u bojových útvarů. Právě v pozici sběračky raněných se žena dostala k nejnebezpečnějším úkolům. Vědkyně Alena Flimelová ve své knize popisuje, že asi nejnebezpečnější nasazení zdravotnice zažily v prvních bojích u Sokolova v březnu 1943, kde se poprvé na východní frontě představila československá vojenská jednotka zformovaná v Buzuluku.

"Vzduch byl plný černého dusivého kouře. Byly slyšet jen výkřiky 'Jsem raněn!' či 'Nemám ruku!' Raněné jsem hledala podle zvuku," vzpomíná tehdejší velitelka zdravotnické hlídky Malvína Friedmannová na útok Němců s plamenomety ve vesnici Sokolovo ležící v Charkovské oblasti. Nakonec z boje odtáhla do bezpečí jedenáct raněných a poskytla jim první pomoc.

Zdravotnický výcvik žen v Buzuluku
Zdravotnický výcvik žen v Buzuluku | Foto: zeny-bojujici.cz

V bitvě u ukrajinské vesnice pomáhaly s nebezpečným odtahováním raněných i velmi mladé dívky. Šlo o tři sestry Tobiášovy, nejstarší Lydii v té době bylo dvaadvacet let, nejmladší Editě devatenáct.

Prostřední ze sester, tehdy dvacetiletá Filomena ve zmiňované publikaci popisuje, jak pro ni byla práce psychicky náročná. Pomáhala v zákopech. "Byl to šok, ale vzpamatovala jsem se a ošetřovala. Pak jsem se přesunula s vojáky 1. čety za dům, protože přijížděly německé tanky, dům za chvíli vzplanul. Když jsem se dostala přes řeku, padla jsem prvnímu vojákovi do náruče a rozplakala se," líčila. Filomena později obdržela československou medaili Za chrabrost před nepřítelem.

Podobně statečně se zachovala i sanitářka Anastázie Kurinová, která i přesto, že byla sama zraněná, ošetřila v bojích o Bílou Cerkev v roce 1944 během německé palby přes 40 raněných. Kurinová se dokonce odvážila přistoupit k raněným, kteří leželi na straně nepřítele. Dočkala se při tom palby od Němců.

Krvavá Dukla

Zdravotníci museli na východní frontě zvládat nápor někdy i tisíců raněných. Flimelová ve své knize píše, že nejintenzivnější zápřah zažili zdravotníci v bojích na Dukle, při kterých československé jednotky zaznamenaly 1100 padlých a přes 4300 raněných.

Na pooperačním oddělení v polním stanu na Dukle, sestra Jiřina Šmídtová-Malínská, MUDr Gertruda Englová, sestra Soňa Haragoničová
Na pooperačním oddělení v polním stanu na Dukle, sestra Jiřina Šmídtová-Malínská, MUDr Gertruda Englová, sestra Soňa Haragoničová | Foto: zeny-bojujici.cz

"Všude v domech, stodolách i na trávnících leželi ranění. Píchala jsem jim injekce morfia, už si nepamatuji, kolikrát jsem vyzvedávala krabice s ampulemi. Jelikož mě neměl kdo vystřídat, zůstala jsem na noční a pak další dva dny a dvě noci bez přestávky," popisovala zdravotnice Irena Malínská zážitky z prvních dní na Dukle.

Kromě výpomoci ve zdravotnictví působilo velké množství žen rovněž třeba u spojovacího vojska. Toto umístění se pro ně totiž ukázalo jako velmi vhodné, mimo jiné proto, že ženský více melodický a jasnější hlas byl v aparátu lépe slyšet.

Ženy přitom často musely řešit také, jak skloubit rodinný život s vojenskou povinností. Ovšem to se týkalo maximálně týlních jednotek. "Když přicházím z práce domů, vojenské ovzduší se přenáší se mnou. Moje desetiletá dcera mě přivítá salutováním a v pozoru vyslýchá mé 'rozkazy'. Povinnosti vojáka lze úspěšně spojit s povinnostmi matky a býti matkou nepřekáží býti vojákem," komentovala své působení v armádě radistka Jolana Sibingerová v článku pro noviny Naše vojsko v SSSR.

Přestože si takto Sibigerová představovala v listopadu 1942 službu, postupem času se ukázalo, že šlo o poněkud naivní vizi. Při nasazení žen v poli se totiž už role matky s rolí vojáka zkrátka spojit nedala.

 

Právě se děje

Další zprávy