reklama
 
 

Senzační učitelé ze škol odcházejí, protože nedostanou hypotéky, říká ředitel gymnázia Růžička

10. 10. 2016
Ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička uspěl v prvním kole senátních voleb v Praze 6. Získal 42 procent hlasů, příští týden se utká s filozofem Václavem Bělohradským, kterého podpořilo 17 procent voličů. Současné reformy školství se mu nelíbí. Zejména povinný poslední rok školky či povinné přijímací zkoušky na střední školy. "Kvůli ubývání svobody a zodpovědnosti jsem šel do politiky," říká. Důvěru nemá ani k plánované reformě financování škol a zavádění kariérního řádu pro učitele. Podle něj nepomůže k tomu, aby ve školách byli kvalitní učitelé. "Vyškolený učitel nemusí být lepší," upozorňuje.

Řekl jste, že pokud se dostanete do Senátu, opustíte místo ředitele. Bude to po 38 letech na gymnáziu a 26 letech v ředitelně. Dovedete si to vůbec představit?

Nedovedu, bude mi to šíleně chybět, tím jsem si naprosto jistý. Ale nechci odejít 31. října, chci školu někomu slušně předat. Předpokládám, že rok a půl by mohl stačit. Považuji za důležité, aby se člověk Senátu věnoval naplno, je to pro mě příliš důležité místo na to, aby se to dělo jen tak bokem.

Nebojíte se kritizovat ministerstvo školství v tom, co dělá. Poslední návrhy jsou ve znamení nových povinností – ať už jde o povinnou školku, přijímací zkoušky, či maturitu z matematiky. Je to podle vás dobře?

Ministerstvo školství kritizuji dost často, to je pravda. Zrovna tohle je hlavní důvod, proč jsem se rozhodl do vyšší politiky jít. Ubývání svobody a zodpovědnosti jedince mi nesmírně vadí. Projevuje se to nejen ve školství, ale všude. Šestadvacet let jsem budoval školu, kde student má být svobodný ve svém rozhodování a zároveň má být za své rozhodování zodpovědný, tak nemůžu přijmout tendence, kdy přijde stát a řekne: my víme všechno nejlíp, my vám to připravíme, nařídíme a vy to budete jen dodržovat. Ty poslední novely školského zákona jsou toho příkladem.

Takže například povinný poslední rok v mateřské školce se vám nelíbí?

Rozumím tomu, že jsou tu zanedbané děti, které to potřebují. Ale my to kvůli nim nařídíme všem, než abychom to řešili individuálně. K přijímacím zkouškám: máme přebujelou síť středních škol, která je naplněná ze 60 procent. Místo toho, abychom byli stateční a udělali rozumnou, ufinancovatelnou síť škol, která nebude dostupná každému, tak zavedeme jednotné přijímačky. Ty navíc nebudou mít žádný efekt, protože o přijetí pořád rozhoduje ředitel.

Povinné přijímací zkoušky zavedl bývalý ministr školství Marcel Chládek kvůli tomu, aby méně schopné studenty odradil od studia maturitních oborů a přivedl je do učňovských škol. Souhlasíte s tím, že potřebujeme více vyučených, nebo bychom měli prosazovat spíše všeobecné vzdělávání?

Všeobecné vzdělávání je nesmírně důležité. Kdybychom se na něm shodli už před pěti lety, mohli jsme být úplně někde jinde. Jsme země, která má skoro nejnižší podíl středních škol se všeobecným vzděláváním v zemích OECD. Na opačném konci je Irsko, kde skoro všechny školy mají všeobecný základ. Víme, že za dvacet let děti ze středních škol budou pracovat v prostředí, ve kterém nebude polovina současných povolání existovat. Potřebujeme, aby uměly uvažovat, komunikovat mezi sebou, aby byly občansky vzdělané. Jenže na to není čas, drtíme do nich základy oboru, který třeba vůbec nebudou potřebovat.

Co tedy s učebními obory. Zrušit, modernizovat?

Modernizovat. Podíl praktického vzdělávání by se klidně mohl zvýšit, ale mělo by se přidat všeobecného vzdělávání na úkor odborných předmětů, jako jsou technologie, kde může být za pár let všechno jinak. A pozor, všeobecné vzdělání není humanitní. Lidé to rádi zaměňují. Nedávno byly studentské volby nanečisto. Zúčastnila se jich třetina gymnázií, šestina odborných škol, přestože je jich v Česku daleko víc než gymnázií, a jen pět procent učňovských škol. Co z toho pro mě vyplývá? Přesně tam, kde bychom potřebovali občanské vzdělávání, není. Necháváme mladé lidi, kteří tradičně více inklinují například k ultrapravicovým názorům, aby si informace získávali od kamarádů a ze sociálních sítí. Ti lidé jsou pak hrozně lehce ovlivnitelní.

Měl by mít každý maturitu?

Každý by měl mít dobré střední vzdělání, nemusí to být maturita. Stačí, když bude takové vzdělání potvrzeno výučním listem a bude člověka opravňovat k tomu, aby to povolání vykonával. Kdyby kuchařovi stačil výuční list, tak by se necpali do školy, na které nemají nebo je nezajímají, protože chtějí být kuchaři, a ne se dozvídat něco o historii.

Před volbami se skloňovaly platy učitelů. Mají podle vás takový vliv na kvalitu učitelů?

Celý život jsem si říkal, že to tak důležité není, ale brání to tomu, aby ve školách byli ti nejlepší. Spousta lidí do škol nejde, protože vědí, že nedostanou hypotéku. Ze špatného učitele dobrého neuděláme tím, když mu zdvojnásobíme plat. Ale na místo toho špatného v tom okamžiku můžete sehnat lepšího učitele.

Možná první zákon spojený se školstvím, o kterém byste případně v Senátu jednal, je změna financování základních a středních škol. Ministerstvo chce financovat školy ne podle žáků, ale podle učitelů. Pomůže tenhle zákon školám?

Myslím, že moc ne. Třeba u středních škol nepovede k redukci jejich sítě. Nejdřív bychom měli snížit počet škol a pak vymýšlejme systém, kde to budeme počítat na třídy a na učitele. Zákon navíc vůbec nemyslí na nepedagogické pracovníky. Česká škola znamená milion povinností a starostí od bezpečnosti žáků při vchodu do budovy až po velikost židliček. To dělá všechno jeden ředitel, jedna hospodářka, jeden školník a tři uklízečky. Škola by měla mít správce sítě, psychologa, knihovníka. S těmihle místy rozpočet ministerstva nepočítá. Když chci zaplatit knihovnici, musím vzít peníze někomu jinému.

Co říkáte na to, co se strhlo kolem zavádění zákona, který má na školách rozšířit inkluzi?

Souhlasím s tím, aby se děti vzdělávaly společně. Ale ať si o tom rozhodnou samy školy. Někde se to hodí víc a někde méně. Ne že se řekne: tak my vám to nařídíme zákonem a dáme vám nějaké peníze. Ty peníze stačit nebudou, a navíc to provází spousta prováděcích předpisů a papírování. Nechci, aby nám inkluzi někdo nařizoval, ale aby to ti lidé pochopili sami. Jsme zase u té otázky svobody a zodpovědnosti.

V Senátu také brzy budete řešit kariérní řád učitelů. Je to dobrý způsob, jak motivovat učitele, aby na sobě pracovali a zlepšovali se?

Pamatuji asi dvacet fází práce na kariérním řádu. Zdá se mi, že to šustí papírem. Problém je v tom, že do školství jde málo peněz. Kdybychom dávali učitelům dost peněz, tak jsem si jistý, že žádný kariérní řád nepotřebujeme. Dostali by prostor lidé, kteří jsou šikovní, a ředitelé by měli zodpovídat za to, že lidé za ty peníze také něco předvedou. Nepotřebujeme žádné kariérní řády, kde bude napsáno, kolik hodin školení mají učitelé absolvovat a kde.

Nepomůže nám to tedy k lepším učitelům?

Díky tomu, že absolvují nějaká školení, se z mizerných učitelů nestanou lepší učitelé. Budou proškolení, ale to neznamená, že budou skvělí.

Jak bychom měli do školství nalákat mladé lidi? Kromě vyššího platu.

Školství přitahuje mladé lidi tím, že mají možnost někoho ovlivnit, předat mu něco, co si myslí, že je správné. Je to kultivované prostředí, ale pokud nedáme mladým lidem důstojné finanční ohodnocení, nemáme šanci. Přicházíme o spousty senzačních lidí. Pak se stává, že mi v ředitelně sedí pětatřicetiletý učitel se slzičkou na tváři a říká, že musí odejít, protože mu nedali hypotéku na byt.

autor: Markéta Hronová | 10. 10. 2016

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama