V září 1938 jsme ztratili dospělost, lídři národu nalomili páteř, říká psycholog

Obrazem: 85 let od mnichovské dohody. Historické snímky z podpisů i vítání Hitlera
18. září 1938: Londýnské letiště Croydon. Separátní schůzka před Mnichovem. Britský ministr zahraničí Edward Halifax a britský premiér Arthur Neville Chamberlain vítají francouzského ministra zahraničí Georgese Bonneta a francouzského premiéra Édouarda Daladiera (zleva doprava).
22. září 1938: 250tisícová demonstrace před Rudolfinem (tehdejším sídlem Poslanecké sněmovny) za obranu Československa.
24. září 1938: Nacistický vůdce Adolf Hitler vítá před hotelem Dreesen britského premiéra Nevilla Chamberlaina, který za ním přijel do německého Godesbergu.
26. září 1938: Berlínský sportovní palác. Adolf Hitler vystupuje ve zcela zaplněném sále k "sudetské krizi".
Foto: ČTK
Jan Gazdík Jan Gazdík
27. 9. 2018 15:42
"Politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem vmetla po Mnichovu 1938 odhodlaným a velmi vyspěle se chovajícím lidem, kteří chtěli bránit vlast, do tváře: Tak podívejte se, hoši. Vy jste malé děti a teprve my vám řekneme, co budete dělat a jak se máte chovat. A protože jste malé děti, tak nebudete dělat vůbec nic," říká v rozhovoru s Aktuálně.cz psycholog Daniel Štrobl. A konstatuje: "Třetí či čtvrtá generace po holokaustu vykazuje znaky velmi traumatizované populace, třebaže se jí holokaust reálně nijak nedotkl. Proč by to tedy mělo být v Česku v souvislosti s mnichovskou dohodou a vyklizením pohraničí jinak?"

Aktuálně.cz: Dlouhodobě se věnujete reakcím lidí ve stresových situacích. A zkoumal jste je i ve válečném konfliktu v Afghánistánu. Co tedy jako psycholog odpovíte na otázku, zda se Čechoslováci měli v září 1938 bránit hrozícímu útoku nacistického Německa?

Foto: Aktuálně.cz

Daniel Štrobl: Diskuse, zda jsme se měli před osmdesáti lety nacistickému Německu bránit, je bezpředmětná. Minulost už tím nezměníme. Na místě je ale naopak otázka, zejména pro historiky, sociology či psychology: Jakou cenu jsme zaplatili za to, že jsme se nebránili?

Jakou cenu tedy?

Co si budeme nalhávat, nepodrobení se mnichovské dohodě by znamenalo obrovské krveprolití. Tohle jsou vojenští odborníci schopni kvantifikovat: bombardování měst, lidské oběti, zničení historických center.

Podstatně hůř lze ovšem kvantifikovat cenu za to, že jsme se nebránili. Tuhle cenu jsme totiž prokazatelně zaplatili a platíme ji dodnes. Odborně se tomu říká mezigenerační přenos traumatu.

Trauma je vážné zranění a nejdále ve zkoumání jeho mezigeneračního přenosu pokročili Izraelci, ale i ti Evropané, kteří v rámci židovské populace mapují holokaust. No a nejen z těchto studií vyplývá, že třetí či čtvrtá generace po holokaustu vykazuje znaky velmi traumatizované populace, třebaže se jí holokaust reálně nijak nedotkl. Proč by to tedy mělo být v Česku v souvislosti s mnichovskou dohodou a vyklizením pohraničí jinak?

Mnichov tedy i vás anebo mě - druhou či třetí generaci po něm - nějak zformoval, ovlivnil?

Samozřejmě. Do pohraničních pevností rukovali před osmdesáti lety po všeobecné mobilizaci československé armády velmi odhodlaní lidé, kteří chtěli při obraně země rozhodnout o svém osudu. Trochu pateticky řečeno: Já, Daniel Štrobl, přebírám odpovědnost za národ, v němž žiji, a chci ho aktivně bránit. A třeba přitom i zemřu. Jako dospělý člověk jsem se tak zkrátka a dobře rozhodl…

… a takových mužů byla v září 1938 při mobilizaci většina.

A právě v tom je ten vtip. Politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem vmetla těmto odhodlaným a velmi vyspěle se chovajícím lidem do tváře: Tak podívejte se, hoši. Vy jste malé děti a teprve my vám řekneme, co budete dělat a jak se máte chovat. A protože jste malé děti, tak nebudete dělat vůbec nic.

Dospělí, sebevědomí lide tak byli poníženi, degradováni do role dětí, které musejí čekat, jak s nimi ti dospělí milostivě naloží. A je to přesně to, v čem dnes žijeme: neustále čekáme, co s námi udělá ten zlý Brusel, který nás jen buzeruje a nám chudáčkům ubližuje. A co s námi teprve udělá ta velká a dospělá Moskva? Protože my jsme přece ty malé děti - a ty ji buď milují, anebo ji pro její velikost na smrt nenávidí.

Dospělost jsme tedy ztratili v září 1938. A tohle své dětství, které jen čeká na blahovůli silných a dospělých, jsme znovu potvrdili v roce 1968 při okupaci vojsky Varšavské smlouvy, respektive v normalizačních letech, které po intervenci následovaly.

Pro pochopení to přirozeně zjednodušujete. Takže jen připomínám desetitisíce vojáků ze západní a východní fronty, když nepočítám tisícovky domácích odbojářů či partyzánů. Tihle lidé se přece nechovali jako děti. A nejen z toho vyplývá, že Češi nejsou poserové, když to řeknu poněkud obhrouble.

Hluboká úcta před těmito dospěle se chovajícími lidmi, kteří odmítli poručnictví politiků a za obrovských strázní odešli bojovat proti nacismu do Velké Británie, na Střední východ, do Sovětského svazu anebo se okupantům postavili v domácím odboji. A týká se to samozřejmě i třetího odboje po druhé světové válce nebo lidí kolem Charty 77.

Ale zpět k září 1938 či srpnu 1968: neposuzujeme jen bezprostřední reakci lidí na tehdejší události. Ta byla často hrdinská, zodpovědná a obdivuhodná. Když se ale například českoslovenští politici vrátili krátce po sovětské okupaci v roce 1968 z Moskvy, tak se vůle lidí vzít osud do vlastních rukou rozplynula. Z mnohých se staly opět malé děti anebo rezignovali, aby přežili. A stejně se zachovala většina v letech nacistické okupace. Abychom si rozuměli: neodsuzuji je, jen říkám, že se z nějakých důvodů adaptovali, přizpůsobili se.

Z jakých důvodů konkrétně?

Lídři je opustili, nechali je na holičkách. Abych uvedl alespoň ten hlavní. A v tuto chvíli se já jako dělník plzeňské Škodovky budu především snažit uživit rodinu i za cenu, že vyrábím Göringovy zbraně (Albert Göring, německý strojařský odborník, exportní ředitel firmy Škoda v Plzni, kde pomáhal pronásledovaným, zachránce Židů za druhé světové války. Byl synem diplomata Heinricha Göringa a mladším bratrem Hermanna Göringa, válečného zločince, vrchního velitele Luftwaffe, říšského maršála a zástupce Hitlera).

Jakmile se ale objeví schopní demokratičtí lídři, lidé, kteří mně nabídnou šanci znovu získat dospělost, tak vstoupím třeba do odboje. Hodně Čechů se ale i po Mnichovu 1938 zachovalo statečně. Po druhé světové válce se na ně ovšem rychle zapomnělo a na piedestalu se ocitli pochybní hrdinové typu Julia Fučíka.

Hořkost v lidech tak přece jen zůstala. Samozřejmě i kvůli knutě Moskvy, jejích poradců a poválečných masových represí. Dál jsme tedy platili cenu za Mnichov, za přežití represí, okupaci armádami Varšavské smlouvy před padesáti lety… a platíme ji dodnes. Edvard Beneš nemohl samozřejmě ani tušit, co svým souhlasem s Mnichovem odstartuje.

A je podle vás ta cena přijatelná?

Tuhle otázku si můžeme položit až dnes. Balancujeme tu mezi dvěma stanovisky: je ohnutý hřbet lepší než mrtvý hřbet? Anebo: než ohnutý hřbet tak to raději boj a možná i smrt. Přestože by se pak možná miliony dětí nenarodily. A já respektuji oba názory. Neznám proto odpověď na vaši otázku, zda je podrobení se mnichovskému diktátu bez jediného výstřelu přijatelnou cenou.

Vím snad jen to, že skupina lídrů - ať již v roce 1938, 1948, či 1968 - nalomila národu páteř. Neodpustím si však poznámku, že i totalita je vyjádřením vůle národa. Ať již jde o volební vítězství Adolfa Hitlera v březnu 1933, anebo poválečnou volební výhru komunistů v Československu. I národ je samozřejmě zodpovědný za svou politickou reprezentaci.

Často si kladu otázku: Čím to, že si tak často do vedoucích funkcí dosazujeme charakterově nepevné lidi? Americký vojenský a letecký přidělenec Charles Katek řekl v roce 1948 při pohledu z okna na pochodující davy: "Takže Češi mají komunisty a budou je mít, dokud je budou chtít."

Diplomat Katek trefil podle mě do černého. Komunisté byli u moci, dokud jsme je chtěli. Navíc nás v krizových či zlomových chvílích vedli charakterově nepevní lídři. A to je případ Edvarda Beneše, Klementa Gottwalda, ale i Ludvíka Svobody, vlastně celé politické reprezentace z roku 1968 - s výjimkou Františka Kriegla.

Na obranu Edvarda Beneše ovšem opět říkám, že nemohl tušit, jak velkou cenu souhlasem s mnichovskou dohodou zaplatíme.

Bývalý náčelník Generálního štábu Jiří Šedivý přichází se zajímavou myšlenkou: pokud bychom se v roce 1938 wehrmachtu postavili, tak by byly naše lidské ztráty podle něj dokonce menší než 360 tisíc obětí z druhé světové války.

Pro Čechy je jedním z důsledků Mnichova trvalý pocit křivdy. A někdy mám dojem, že si tu křivdu pěstujeme jako kytičku na zahrádce. Že nám zkrátka neustále někdo křivdil. Ano - Francouzi nás v roce 1938 podrazili. Ale je to přece jen osmdesát let. Přestaňme se na to už vymlouvat. Hoďme to za hlavu. Vykašleme se na to.

Jestli máme funkční armádu, jestli jsme sebevědomým národem - to jsou hlavní otázky dneška. A ne neustálé naříkání, že nás po Mnichovu všichni opustili. Ono je totiž pohodlnější se neustále vymlouvat na to, že nám někdo ublížil či nás nechápe kvůli migraci, místo abychom se chovali sebevědomě jako dospělí lidé, kteří si v Bruselu vyjednají přesně to, co si vyjednají.

S Mnichovem už nic neuděláme. Mnohé naopak můžeme udělat se svojí budoucností. Zkoumejme tedy svou minulost, nenechme ji ale příliš ovlivňovat naše životy. Jenomže přesný opak i osmdesát let po mnichovské zradě stále mnohdy děláme.

Mnichov tedy není ortel. Je jen na nás, jak s jeho dědictvím naložíme. Leckdy třeba obdivujeme Američany kvůli patriotismu. Když ale do USA přijedete, tak oni to samé očekávají od vás jako od člověka, který přijel z civilizované země a může je svými postoji obohatit. A nějaká mnichovská křivda? Ta je jim úplně fuk.

Nebavíme se tak vlastně o charakteru Čechů, ale jejich vůdců?

Souvisí to spolu. Proč si často charakterově nepevné vůdce volíme, ponecháváme si je či trpíme?

Ať si vaši čtenáři zkusí zodpovědět otázku, co bylo první. Zda vejce, anebo slepice. Takže: objevil se na scéně jako první charakterově nepevný politik, který zmrhal národ? Anebo národ, který si zvolil charakterově nepevného politika, protože odrážel jeho vlastní smýšlení?

Kdo je Daniel Štrobl
Autor fotografie: DVTV

Kdo je Daniel Štrobl

Expert na problematiku lidského chování v zátěži. Vystudoval psychosociální vědy a husitskou teologii na Husitské teologické fakultě UK a jednooborovou psychologii na Universitě Palackého v Olomouci. Pracuje jako soukromý psycholog, psychoanalytický psychoterapeut a lektor profesního vzdělávání. Řadu let pracoval jako vojenský psycholog AČR a i nadále se věnuje problematice válečné psychologie a psychosociálním dopadům veteránství. Spolupracuje s řadou významných firem.

Zdroj: Jan Gazdík

Proč si tedy své bolístky podle vás neustále pěstujeme a foukáme?

Protože tak můžeme své neúspěchy vždycky na někoho shodit.

Nic nám přece nebrání v tom, abychom naopak začali vnímat dobu druhé světové války jako odkaz sebevědomého, odpovědného národa, který se umí chovat dospěle, který umí vzít odpovědnost za svoji svobodu do svých rukou. Svědčí o tom příklady desetitisíců Čechů, kteří se doma či v zahraničí postavili na odpor nacismu, protože neuměli žít s vědomím Mnichova.

A stejně tak bychom mohli mluvit o lidech z třetího odboje, ale i těch kolem Charty 77. Tihle všichni se chovali dospěle a nečekali, že za ně někdo vytáhne horké kaštany z ohně. Rovněž oni vzali boj za demokracii a svobodu do svých rukou. Kdybychom si vzali tyto lidi za příklad a nezapomínali na ně, pak bychom možná sami zjistili, že už se vlastně nemáme na koho a co vymlouvat. Že to, v jaké zemi žijeme a jaké máme politiky či vztahy s jinými zeměmi, je jen a jen na nás. Že jde o naši zodpovědnost se vším, co k tomu patří - tedy i s radostí z úspěchů. Že tu najednou není nikdo, na koho bychom mohli svalit své průšvihy.

Video: Historie není jen soupis dat a událostí, ale i konkrétní lidé, kteří tu dobu prožívali, upozorňuje hlavní designér hry Vít Šisler

Historie není jen soupis dat a událostí, ale i konkrétní lidé, kteří tu dobu prožívali, upozorňuje hlavní designér hry Vít Šisler. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy