Praha/Osvětim - Nacistická továrna na smrt v Osvětimi, kterou před 70 lety osvobodili vojáci 1. ukrajinského frontu Rudé armády, je symbolem průmyslového vyvražďování Židů. Ale též statisíců jiných národností nežidovského původu.
"Holocaust je natolik strašlivá kapitola v dějinách lidstva, že pod jejím vlivem se zapomíná na statisíce Poláků, Rusů, ale také tisíce Čechů.., kteří byli v Osvětimi zplynováni, a neměli přitom s židovstvím nic společného. Anebo se o tom často ani neví," připomíná jeden z předních expertů na období druhé světové války Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy.
Sám Šustek považuje "opomíjení" za velkou chybu a svým způsobem i křivdu: "Komíny osvětimských spaloven prošly stovky rodin českých vlastenců, kteří se postavili na odpor nacismu. Osvětim tak například tragicky poznamenala rodinu Čoupkovu, Zapletalovu, Honzákovu, Wollemannovu a mnoho dalších... Jen při pouhém čtení seznamu vyvražděné elity českého národa, která byla v Osvětimi povražděna, bychom spolu seděli mnoho hodin."
Tak třeba z osmi stovek členů Sokola, které do Osvětimi poslal v rámci akce "Sokol" (podzim 1941) Reinhard Heydrich - třetí muž nacistické říše -, nepřežil téměř nikdo. V očích nacistů byli členové Sokola zapřisáhlými nepřáteli i proto, že mnozí z nich se zapojili do odboje a už před válkou se netajili vyhraněnými vlasteneckými postoji.
Bez obětavé pomoci sokolského hodnostáře Jana Zelenky (Hajského) by se také parašutistům Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi podařilo později jen stěží zlikvidovat i samotného Heydricha.
V Osvětimi zahynuli i řeholníci z premonstráckého kláštera v Nové Říši. Přežil jen Josef Heřman Tyl. Ostatní zmizeli. Stejně jako rodiče a tři sourozenci pravoslavného kněze Vladimíra Petřka (ukrýval Kubiše s Gabčíkem včetně další pětice parašutistů).
Z rodin parašutistů přežili jen jednotlivci
Československá zahraniční armáda v Anglii si hodně slibovala od vysazení paraskupiny BIVOUAC (František Pospíšil, Jindřich Čoupek, Libor Zapletal), která byla pověřena rozsáhlou sabotážní činností v okupované vlasti, a odpovídalo tomu i její vybavení.
Parašutisté byli ovšem vinou udavačů a konfidentů gestapa postupně - po dlouhém pronásledování - pozatýkáni a po trýznivých výsleších popraveni v Mauthausenu a v Terezíně. A podobný osud potkal v Osvětimi či jiných vyhlazovacích táborech rodiny těchto parašutistů.
Se štěstím ji přežili jen nemnozí. Například Lumír a Milan - bratři parašutisty Zapletala z BIVOUACu.
Nikdo, kdo přežil Osvětim, nevzpomíná na čekání na smrt rád. Milan Zapletal se přesto archiváři Vojtěchu Šustkovi před lety svěřil s myšlenkou, která ho doprovázela až do jeho smrti.
"Můj bratr Lumír se v Osvětimi setkal s tatínkem několik dnů před jeho zplynováním. Táta mu řekl, že on s maminkou to peklo nepřežijí, ale my dva máme šanci. Ani slovo výčitky vůči Liborovi (parašutistovi - pozn. red.), anebo že jsme udělali něco špatně či jsme to neměli dělat. Tatínkovými slovy proto odpovídám lidem na jejich časté otázky, zda měla naše pomoc parašutistům z BIVOUACu vůbec smysl a zda by nebylo lépe přežít v závětří, když to naše rodina, anebo i Čoupkova, tak strašně odnesla."
Do osvětimských pecí i preventivně
Pokud hlavní plánovač holokaustu Heydrich posílal Židy do Osvětimi jen proto, že byli Židé, stejný osud měli ti, o nichž se gestapo domnívalo, že by se mohli vzhledem ke své legionářské, sokolské či nepokrytě vlastenecké minulosti postavit nacistům na odpor. Rovněž oni zmizeli za branami osvětimského vyhlazovacího tábora.
Gestapo tak v Táboře zatklo a 5. června 1942 zavraždilo nacistům nepohodlného bývalého legionáře a berního úředníka Bohuslava Honzáka. A jak vzpomínal před třemi lety jeho syn Jiří, "otec byl německou státní policií považován za 'nepřítele Říše' už jen proto, že byl legionářem a členem Sokola.
Spolu s Bohuslavem Honzákem měla být vyhubena i celá jeho rodina. Úředníci gestapa proto zatkli i jeho manželku Augustinu, osmnáctiletou dceru Olgu a patnáctiletého syna Jiřího. Všichni byli deportováni do koncentračního tábora Osvětim (Auschwitz I.) A českých nežidovských rodin s "osudem zvaným Osvětim" byly stovky.
Osud rodiny Honzákovy objasnil patnáctiletému Jiřímu Honzákovi po jeho zatčení ve Zlíně úředník gestapa. Jiří Honzák vzpomínal, jak stál s obličejem u zdi na chodbě v budově zlínského gestapa, když se otevřely dveře kanceláře a ozvalo se: "Honcak!"
"Vešel jsem dovnitř, jediný gestapák seděl za psacím stolem, dlouho mě nechal stát u dveří, prohlížel si mě. Takovou pro sudeťáka typicky zkomolenou češtinou se mne zeptal: 'Víš, proč jsi tady?' Odpověděl jsem, že nevím. 'Celá vaše rodina... jste nepřátelé Říše a budete zlikvidováni.' Mlčel jsem. Čekal na moji reakci, jak to na mě bude působit. Pak zazvonil, přišel dozorce a on mu ukázal, ať si mě převezme. Ten chlap mě kopl a řekl: 'Komm!'"
"Němcům nepřátelská inteligence"
V roce 1945 se z rodiny Bohuslava Honzáka vrátil jako jediný pouze syn Jiří. Jeho matka a sestra Olga byly zplynovány v Osvětimi (Auschwitz II – Birkenau) nedlouho po deportaci. Cílem podobného zatýkání a vražd v době heydrichiády byli podle historiků Češi, které se sice nepodařilo usvědčit z odbojové činnosti, avšak nacisté je považovali za své odpůrce.
Bývalý úředník německé státní policie v Klatovech Josef Wimmer to vysvětloval v roce 1965 na státním zastupitelství v Hamburku následovně: "V době, o níž je řeč, přicházelo k nám velké množství případů, chtěl bych říci v této době většina, od bezpečnostní služby. Mezi tím byly i záležitosti, které se netýkaly přímo určitého trestného jednání osob, nýbrž se týkaly těch osob, které byly známy svým nepřátelstvím k Němcům. V této souvislosti se často používal pojem: 'destruktivní Němcům nepřátelská inteligence'." Německy "destruktive deutschfeindliche Intelligenz".
Fakt, že je na osvětimské oběti nežidovského původu často zapomínáno, považuje archivář Vojtěch Šustek za paradoxní "vítězství" postnacistické propagandy.
"Tím, že nacisté prohlašovali Osvětim za tábor pro Židy a Romy, se snažili odvést pozornost od dalších svých bestialit na ostatních evropských národech. Tedy i od rozsáhlé vyvražďovací vlny na Plzeňsku v listopadu 1942, při níž bylo pozatýkáno několik rodin - pozůstalých po popravených za heydrichiády. Šlo o odvetu za dva zastřelené německé policisty. Gestapo nemohlo odbojáře, kteří je zlikvidovali, dopadnout, a tak se pomstili na pozůstalých po již dříve popravených. Většina dospělých byla zavražděna v Osvětimi," vysvětluje Šustek.