Když odejdeš, skončíš v pekle. Tajemná sekta už ulovila desítky českých dívek

Jakub Heller Jakub Heller
Aktualizováno 3. 1. 2020 5:30
Nenápadně a v tichosti už několik let operuje v pražských ulicích tajemná křesťanská sekta Šinčchondži. Její příznivci věří v blížící se apokalypsu a vzývají svého vůdce Jihokorejce Man-hee Leeho, anděla pravdy a druhého Ježíše. Server Aktuálně.cz z výpovědí dvou Češek, které v sektě uvázly, popisuje, jak organizace pomocí systematických lží, manipulací a citového vydírání láká české křesťanky.
Členové sekty Šinčchondži běžně v Česku na veřejnosti nevystupují. Snad jedinou výjimku udělali při demonstraci v únoru 2018. I tehdy ale vystupovali pod jiným jménem a oči si zakryli škraboškami.
Členové sekty Šinčchondži běžně v Česku na veřejnosti nevystupují. Snad jedinou výjimku udělali při demonstraci v únoru 2018. I tehdy ale vystupovali pod jiným jménem a oči si zakryli škraboškami. | Foto: Petr Vrabec

Nad šedými kovovými vraty v pražské ulici Palmovka visí bezpečnostní kamera. Namířena je nikoliv do ulice, ale přímo před tento - jinak ničím zvláštní - vchod. Kdo chce vejít, musí zazvonit. Pak už stačí vzhlédnout, a když vás operátor kamery pozná, dveře se otevřou.

Právě těmito vraty před rokem a půl proběhla i Ema, jen v opačném směru. V tu chvíli se bála o život. "Venku jsem se zhroutila. Zavolala jsem rodičům, kteří si pro mě přijeli," vzpomíná mladá dívka. Ema není její pravé jméno, to skutečné si nepřála uvést, ale redakce ho zná. Dnes je to rok a půl, co opustila korejskou křesťanskou sektu Šinčchondži. 

Sektu, která posledních několik let tajně verbuje převážně mladé české dívky také v Praze. Sektu, která má jen v Koreji několik stovek tisíc členů a v jejímž čele stojí téměř devadesátiletý zakladatel církve Man-hee Lee, který se prohlásil za anděla pravdy a ztělesnění druhého příchodu Krista.  

Začalo to nevinným průzkumem na ulici

Název Šinčchondži Ema poprvé slyšela jen několik dní předtím, než rozrušená vyběhla do potemnělé pražské ulice. A to přesto, že se členy sekty byla v pravidelném kontaktu už několik měsíců. Za šedými vraty nechala dvě své kamarádky. Obě za sebou od té doby spálily všechny mosty. "Přestaly studovat, odstěhovaly se od rodiny a omezily s ní kontakt na minimum. A stejně tak i se mnou," říká Ema.

Přibližně o rok později, letos v červenci, opustila řady pražské misie Šinčchondži i Hana, mladá učitelka na základní škole. V sektě strávila čtyři měsíce a ani ona až do poslední chvíle netušila, kde se to vlastně ocitla. "Poprvé jsem je potkala na náměstí Míru," vzpomíná. Dvojice dívek ji oslovila s tím, že dělají výzkum k diplomové práci a hledají respondenty. "Ptaly se, odkud beru životní inspiraci, jestli z lidí, přírody, nebo třeba víry," říká Hana.

Její odpověď, že kromě jiného i z víry, protože je věřící, vzbudila v dívkách zájem. Obratem ji požádaly, jestli by nesvolila k hloubkovému rozhovoru. Hana souhlasila. Takhle nějak vypadá první setkání většiny dívek, které v Praze přijdou se sektou do kontaktu - na náměstí, často před kostelem, vždy pod vymyšlenou záminkou. Ta se ale leckdy liší.

Kde se dá o Šinčchondži dozvědět víc?

I kvůli snaze sekty o utajení není mnoho dostupných pramenů, ze kterých lze informace o působení Šinčchondži v Česku čerpat. Nejpodrobněji se tématu věnuje religionista Zdeněk Vojtíšek, který se zabývá studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. Vznik i podstatu učení sekty podrobně popsal například na tomto odkazu v časopisu Dingir. Další zprávy nejen o působení Šinčchondži v Česku publikoval na webu Náboženského infoservisu. Další informace je možné najít na server scjinfo.cz.

"Může to být třeba dotazník k adventnímu času. Často tvrdí, že připravují scénář k filmu, kde bude postava křesťanské dívky, a oni, aby ji mohli napsat co nejreálněji, chtějí vědět, jak vypadají názory skutečných křesťanských dívek. Jindy zase tvrdí, že píšou knihu," upřesňuje Ema. Každopádně po prvním oslovení přichází na řadu další setkání, většinou někde v kavárně. Emu přímo na takovou schůzku přivedla kamarádka, která, což Ema nevěděla, byla už několik měsíců sama se sektou v kontaktu.

Šinčchondži se snaží vzbudit důvěru a vděčnost

Na tohle setkání už přichází lektorka, která tvrdí, že má odborné vzdělání, a zpravidla nabízí nový psychologický test. Z něj a z nezávazného povídání vyplynou problémy, které nic netušícího člověka na druhé straně stolu trápí. Lektorka pozorně naslouchá a hledá si k dívkám cestu. Ema, mladá dívka ze spořádané křesťanské rodiny, v době setkání už delší dobu hledá odpovědi na otázky, na které jí nikdo neumí dát jednoduchou odpověď. "Jestli Bůh skutečně existuje a jaký teda je. Proč je tolik náboženství nebo proč ani faráři nevysvětlují věci vždy stejně," říká Ema.

Hanu, kromě jiného studentku teologie, otázky víry tolik nepálí. Má ale zdravotní problémy. "Hodně mi padaly vlasy, měla jsem problémy se záněty horních dýchacích cest, kašlala jsem a jako začínající učitelka jsem se potýkala se stresem," vzpomíná.

Oběma pomáhá o svých problémech mluvit a lektorka jim v kavárně ochotně naslouchá. Kromě psychologických testů je ale podle ní potřeba hledat odpovědi také v Bibli. A zde si skutečně získává důvěru obou dívek. "Uměla verše z Bible nazpaměť a všechno v ní našla neskutečně rychle. To mě zaujalo, protože takhle dobře zná Bibli málokdo. Vlastně asi nikoho takového neznám," vzpomíná Ema. Měla prý pocit, že našla člověka, který Bibli rozumí a vypadá, že by mohl mít odpovědi na její otázky.

Přesto je nedůvěřivá a první nabídku na pravidelné schůzky odmítá. "Říkala jsem si, že jestli je to někdo podezřelý z nějaké sekty, tak se ozve sama a bude mě uhánět. To se ale nestalo," říká Ema. Její otázky však nezmizely. Připadalo jí, že odpovědi na ně neměli rodiče, kněží ani kamarádi z katolické církve. "Nevěděla jsem, za kým jít. Přišlo mi, že ostatní nad těmihle věcmi ani do hloubky nepřemýšlejí," dodává. Nakonec lektorku znovu oslovila sama.

Začaly se potkávat dvakrát týdně a ona jí vysvětlovala Bibli. "Byly to věci, proti kterým se nedalo nic namítat. Věci, které jsem už znala, jen mi je nikdo nevyložil tak jasně. Začala mi vysvětlovat, jak se proroctví ze Starého zákona vyplňují v Novém zákoně, jak je to všechno úžasné a propojené. Docela mě to nadchlo," říká Ema.

Haně zase lektorka postupně pomáhá najít příčinu jejích problémů. V dětství se totiž ve škole potýkala se šikanou a s odmítnutím od spolužáků. Začátek kariéry učitelky na základní škole přinesl dávné pocity zpět. Tohle poznání bylo pro Hanu překvapivé a emotivní. "Seděly jsme v kavárně a já jsem třeba půl hodiny probrečela," říká. "Bylo to veliké uzdravení, hodně mi pomohla," dodává. Postupně se seznamuje i s lektorčinou rodinou, manželem a dcerou.

Oblíbený trik, strašení apokalypsou, sekta zpočátku skrývá

Po několika týdnech budování důvěry má lektorka pro obě dívky skvělou zprávu. "Že otevírají biblický kurz na Palmovce, kam mohu chodit s ostatními," říká Ema. Jenže jde o náročnou volnočasovou aktivitu. Skupina se setkává třikrát týdně po dobu šesti měsíců - v pondělí, úterý a ve čtvrtek, od šesti do jedenácti večer. Haně se do toho nechce, ale po delším rozmýšlení souhlasí, i z vděčnosti ke své lektorce. 

Ani Ema není na takový závazek připravená. Zde ale přichází na řadu jeden z nejmocnějších nástrojů, které sekta používá. "Lektorka ve mně posilovala pocit viny, že jsem Bibli za celý život v katolické církvi moc neporozuměla. Což vlastně byla trochu pravda. Cítila jsem se provinile, že se tomu dostatečně nevěnuji a že bych měla Bohu ten čas dát. A tak jsem souhlasila," říká Ema.

O korejské církvi Šinčchondži či spasiteli Man-hee Leem zatím ani jedna z dívek neslyšela jediné slovo. A ještě dlouho to tak zůstane. Tajemství, které spočívá v tom, že Man-hee Lee je jako jediný údajně schopný správně rozluštit Bibli, ve které je podle něj zakódováno vše, co chtěl Bůh lidstvu sdělit, si členové církve nechávají pro sebe. "Podle Man-hee Leeho a jeho stoupenců už skončil čas všech ostatních 'starých' církví," vysvětluje Zdeněk Vojtíšek, religionista zabývající se studiem kultů, sekt a nových náboženských hnutí. 

Podobně jako další sekty i tato klade obrovský důraz na blížící se apokalypsu. Věřící teď mají vyhledat Bohem zaslíbeného pastora, tedy Man-hee Leeho, připojit se k tisícům věřících ve dvanácti kmenech "nového Izraele" a stát se součástí nového stvoření.

"Členové Šinčchondži budou po tisíc let vládnout 'velkému zástupu' příznivců. Patrně především členů organizací založených Leem či církví, zatímco odpadlíci a ti, kdo odmítli učení Šinčchondži, věčně zahynou v "jezeře, kde hoří síra", přibližuje Vojtíšek učení Šinčchondži.

Odvážná tvrzení a strašení koncem světa však na české křesťanské dívky nezabírají a sekta si to dobře uvědomuje. Jazyk používaný při odlovu dívek na ulici a na seminářích se tak jen pramálo liší od toho, který zaznívá v běžných křesťanských organizacích. Alespoň tedy zpočátku. "Je to opravdu promyšlené, postupné a ze začátku na sebe logicky velmi dobře navazující, bylo pro mě hodně těžké to odhalit," říká Hana. Sama přitom studuje teologii. Pro dívky, které se v otázkách víry tolik nevyznají, je situace ještě horší.

Ostatní církve Bibli nerozumí, cestu ke spáse zná jen Šinčchondži

Pětihodinové semináře jsou rozdělené na několik částí. Vše začíná relaxací, zpěvem a tancem. Následuje odborný výklad v angličtině s překladem do češtiny. Emě přednášela Korejka Aeri, se kterou už měla zkušenost z osobních schůzek, Hana poslouchala Korejce Simona Younga. 

Učení Šinčchondži vstupuje do výkladu lektorů bez povšimnutí a plíživě. Zpočátku jde o běžné přednášky o Bibli a o tématech, jako je pokora či vděčnost. Postupem času ale přednášející začínají přidávat kontroverznější výklady. "Přibývalo okamžiků, kdy byly důrazy, jak jsem je znala z Bible, trošku někde jinde. Ale v zásadě tam pořád nebyla žádná výrazná chyba, kdy bych si řekla, že to je úplně špatně," popisuje Hana.

V Bibli se například hovoří o tom, že pastýři, tedy ti, kdo předávají víru a mají na starosti lid, jsou dobří, ale i špatní. "Tady na to byl ale najednou kladen velký důraz ve smyslu, že těch špatných je hodně," říká Hana.

České církve před Šinčchondži varují své věřící

Působení sekty Šinčchondži neuniklo ani pozornosti tradičních křesťanských církví. Po množících se zprávách o tom, že se členové sekty pokoušeli oslovit jejich věřící, vydaly některé z nich společné prohlášení, ve kterém před zastíracími taktikami korejské církve varují. 

V případě Emy zašla tahle konkrétní přednáška ještě dál. "Pouštěli nám videa pastorů a společně jsme se tomu smáli. Zesměšňovali to, že ten člověk neví, o čem mluví, že říká bludy," vzpomíná. Dnes už si prý uvědomuje, že šlo o snahu vytvořit dojem, že ostatní církve Bibli nerozumí a že se kněžím nedá věřit. "Aby člověk lépe věřil tomu, co říkají, potřebovali ho napřed vykořenit z toho, čemu věřil předtím," myslí si. 

Může se to zdát jako lehce prohlédnutelný trik, ale podle obou dívek byly takové momenty od sebe vždy vzdálené a obklopené nezávadným výkladem a aktivitami. 

Celé strategii církve ostatně pomáhal i způsob organizace seminářů. Na každý z nich chodí kolem dvaceti až pětadvaceti lidí. Jen část z nich jsou ale úplní nováčci, ač se tak i ostatní snaží vystupovat. "Zasedací pořádek je pevný. Lidé, kteří tam jsou noví, jsou obklopeni těmi, kteří noví nejsou, aby ti noví nikdy neseděli vedle sebe," říká Ema. Že jsou její sousedé v sektě už delší dobu, tehdy ale ještě nevěděla.

Na semináři je také potřeba dodržovat několik zdánlivě jednoduchých pravidel. Například, ačkoliv sekta hned na začátku vybere od všech telefonní a e-mailové kontakty, výsledný seznam je tajný. Účastníci seminářů mají navíc zakázáno si mezi sebou kontaktní informace sdílet. "Tvrdili, že to kdysi někdo zneužil ke komerčním účelům, aby rozšiřoval reklamu svojí firmy, takže se ta čísla přestala sdílet," říká Ema.

Aby si však členové kurzu nepřipadali při přednášce osamělí, každý dostane přiděleného jednoho "tajného anděla", se kterým si číslo vymění a na kterého se může kdykoliv obrátit a vídat se s ním i mimo seminář. "Nesměli jsme ale ve třídě nikomu říkat, kdo je tím naším přiděleným andělem," dodává Ema. Tento anděl samozřejmě žádným nováčkem v Šinčchondži není a jeho úkolem je na dívky dohlížet a pokoušet se rozptýlit jejich obavy ve chvílích, kdy to lektor neodhadne a ve výkladu zajde příliš daleko. Jinak dívkám lichotí a povzbuzuje je v dalším studiu.

Podle strategie "rozděl a panuj" je izolace nováčků skutečně důsledná. Sekta dbá na to, aby ani chvíli nebyli o samotě a nemohli bez dozoru sdílet své pochybnosti. "Jeli jsme třeba tři z kurzu domů metrem. Já a jediní dva kluci, kteří tam chodili. Jeden byl nový a druhý ne. Ten, který tam byl déle, ještě den předtím říkal, že bydlí druhým směrem, ale najednou jel s námi a říkal, že to má cestou," vzpomíná Ema. 

Jindy, když to zase vypadalo, že by mohla být sama s jednou z dalších dívek, která byla na kurzu nová, jela s ní domů sama lektorka Aeri. "Pod záminkou, že si popovídáme, se mnou došla až ke dveřím. A takhle to bylo každý den. Já jsem si ale tehdy myslela, že tam jsou všichni noví, takže mi to podezřelé nepřišlo," říká Ema.

Po čase začaly lektorky striktně hlídat docházku a přidávaly víkendové aktivity. "Snaží se člověka izolovat. Když je tam s nimi pět dní v týdnu, nemá čas na nic jiného," říká Hana. 

Stejně to vidí i Ema. "Přišla jsem večer domů, lehla do postele, z postele do školy a ze školy rovnou tam. Oni nás sice pořád povzbuzovali, že máme zkoumat, jestli říkají pravdu, a hledat si vše doma v Bibli, jestli to sedí. Ale já jsem zjistila, že na to vlastně vůbec nemám čas, protože jsem buď ve škole, nebo s nimi," říká. Postupně se vzdala i tehdejšího zaměstnání, přeházela si podle kurzu rozvrh ve škole a přestala vídat kamarády.

"Učili nás lhát"

"Dnes moc nechápu, že jsem nebyla více podezřívavá. Byla jsem ale hodně vyděšená. Oni hodně trvali na tom, že aby byl člověk spasen, musí rozumět Bibli. A já jsem cítila, že jí nerozumím," dodává Ema. Jenže trávení i více než dvou desítek hodin týdně na biblickém kurzu není lehké před okolím utajit. A tajit to dívky podle lektorů musely. "Říkali, že o tom nikde nesmíme povídat, protože nejdřív musíme porozumět samy a pak to teprve předávat, abychom lidem neuzavřely cestu k pravdě," popisuje Ema.

Postupem času se dívky dokonce začaly učit nejlepší způsoby, jak se z podezření doma vyvléci. "Ti lidé, co tam byli nasazeni, nám dávali různé tipy. Třeba říct, že jsem si našla přítele nebo novou večerní práci. A když to i tak rodina zjistí, tak po pár týdnech říct, že jsem na kurz přestala chodit, protože byl divný," říká Ema.

Pro Hanu první větší problémy nastaly ve chvíli, kdy chtěla odjet na týdenní akci s přítelem, o kterém lektorkám řekla, už když do kurzu poprvé nastoupila. "Jenže najednou mi říkaly, že nemohu přece přijít o tři lekce, že to je hrozně moc. A ptaly se, co je pro mě důležitější, jestli slovo Boží, nebo nějaká akce," vypráví Hana. 

Nakonec se s nimi domluvila, že se na dvě lekce z přítelovy akce vrátí a třetí si nahradí. Celá situace jí ale nechala hořkou pachuť v ústech. Nelíbilo se jí, že ji lektorky nutí vybírat si mezi Bohem a přítelem. "No a pak bylo Magdy, kamarádka měla svátek, tak jsme se potkaly. A ona se mě ptá, jestli už jsem slyšela o té korejské sektě," říká Hana. Popis kamarádky nápadně připomínal vše, co za poslední čtyři měsíce zažila. 

Emě zase rodiče ukázali jeden z mála článků na českém internetu, které se o sektě Šinčchondži zmiňovaly. Tomu vévodila fotografie z dosud snad jediné veřejné akce, které se členové sekty v Praze účastnili. Protestovali tehdy proti údajně násilné smrti Korejky Koo Ji In, která měla zahynout při pokusu ji konvertovat zpět k tradiční korejské církvi. I zde ale bylo vidět, že si Šinčchondži cení soukromí. Členové sekty se k organizaci nehlásili a měli na obličeji černé škrabošky. I přesto mezi nimi Ema poznala jednu ze svých kamarádek.

Obě dívky, Hana i Ema, se ale na Palmovku ještě vrátily a lektorky se zjištěním konfrontovaly. "Na rovinu jsem se jich zeptala - jste Šinčchondži, nebo ne? A ony na to, proč to potřebuji vědět, že přece záleží na tom, jestli je Písmo pravdivé, nebo ne," vzpomíná Hana. Jedna z lektorek za ní pak přivedla Korejce Younga. "Jenom mi proběhlo hlavou, že mě teď někam unesou a zmlátí. Ale nic takového se nestalo," říká. 

Následovala několikahodinová přednáška, při které Young citoval verše z Bible a pokoušel se Hanu přesvědčit o tom, že zde je jediné místo, kde může Písmo skutečně poznat. Nicméně neúspěšně, a to i přesto, že podle Hany měl některé dobré argumenty, na které jednoduše neznala odpověď. Začal však zpochybňovat křesťanské svátosti, například křest či svěcení, božskost Ježíše či Nejsvětější Trojici. To bylo pro dívku příliš. Rozešli se s tím, že Hana se pokusí svůj postoj obhájit v Bibli a vrátí se zpět. To už ale nikdy neudělala. Napsala svému faráři, který jí pomohl vysvětlit rozpory v Korejcově výkladu.

"Všem, na které jsem měla kontakt, jsem pak napsala, že jestli nechtějí odjet do Koreje, klanět se tam panu Man-hee Leemu a být součástí sekty Šinčchondži, měli by odejít. A tím jsem to uzavřela," říká Hana. 

Nikdo nevěděl, že tam jsem. Bála jsem se o život, říká Ema

Eminy poslední dny v sektě byly trochu dramatičtější, alespoň podle jejího vyprávění. Poté, co si přečetla článek, který jí ukázali rodiče, byla zmatená. "Nikdo nám přece nikdy neříkal, že je v Koreji někdo, koho bychom měli považovat za druhého Ježíše," říká. Celou noc však strávila u internetu a zkoumala zahraniční zdroje. "Ty příběhy přesně seděly. Několik dní jsem nespala a hledala jsem další informace," říká.

Každý další článek ji více rozrušil. "Uvědomila jsem si, jak se mnou celou dobu manipulovali. Jak nás přesvědčovali, že nesmíme věřit vlastním myšlenkám, protože člověk nikdy neví, odkud to v té hlavě má. Že nesmí věřit ani pocitům, protože emoce jsou nestálé a nedá se jim důvěřovat. Že můžeme věřit jen Písmu," vzpomíná Ema. 

Když nakonec na lektorku Aeri zatlačila, přiznala se jí, že jsou skutečně Šinčchondži, ačkoliv celou dobu tvrdila, že k žádné církvi ani organizaci nepatří. "Začala mně vysvětlovat, proč mi to neřekli, proč mi to zatajovali. Že už prý mají špatnou pověst a lidé by jim nevěřili. Prý chtějí, aby lidé věřili tomu, co říkají o Bibli, a ne, aby je odsuzovali podle toho, co si najdou na internetu," říká Ema. 

Nakonec jí Aeri řekla, že pokud zůstane ještě týden, ukážou jí naplnění biblických proroctví a dokážou, že celou dobu říkají pravdu. A Ema se skutečně vrátila. "Už jsem to ale viděla jinýma očima, viděla jsem ty jejich techniky," říká. O přestávce se svěřila svému tajnému andělovi, ke kterému si zatím vytvořila osobní vztah. "Trochu jsem ji zkoušela, chtěla jsem vědět, jestli o tom všem ví. Řekla jsem jí, že nám lžou a že jsem se o nich něco dozvěděla. Čekala jsem, že se bude ptát na podrobnosti," říká Ema.

Dívka se ale jen zarazila, zatvářila se nešťastně a o chvíli později šla vše říct lektorkám. "Viděla jsem, jak se o mně baví. Bylo to hrozně nepříjemné, koukaly na mě a radily se," říká Ema. V tu chvíli prý dostala strach. "Došlo mi, že jsme na místě, které je neoznačené. Nikdo neví, že tam jsem, a do areálu mají přístup jen ti, koho tam sekta pustí. Došlo mi, že kdyby mi tam někdo ublížil, nikdo se to nedozví. Začala jsem se bát o svůj život. Viděla jsem, že jsem ta nepohodlná, co o nich všechno ví, a navíc to rozšiřuje mezi ostatní členy skupiny," vzpomíná Ema. 

V tu chvíli popadla všechny svoje věci a rozběhla se pryč. Zastavila se až za šedivými vraty. "Teď zpětně si říkám, že nejspíš nejsou tak nebezpeční, aby mi něco udělali. V tu chvíli jsem si tím ale jistá vůbec nebyla. I teď si myslím, že je pravděpodobné, že by mě minimálně třeba někam zavřeli a snažili se mě hodiny přesvědčovat," říká Ema.

Po útěku na dívku čekaly roční deprese a úzkost

Mohlo by se zdát, že tím pro ni vše skončilo. O systematickém nátlaku Šinčchondži ale lépe než cokoliv jiného vypovídá skutečnost, že ještě rok Ema zvažovala, že se do sekty vrátí. 

"Měla jsem dlouho noční můry, bylo mi špatně a propadala jsem se do depresí. Nevěděla jsem, čemu mám na světě věřit. Přemýšlela jsem, jestli jsem neudělala hloupost, jestli jsem se sama neodsoudila k peklu. To mi ostatně i řekli, že když člověk odejde, znamená to, že podruhé ukřižovává Krista a sám sebe odsuzuje k věčnému zatracení. Pro nevěřícího to musí znít zvláštně, ale když člověk věří, že něco takového existuje, je to docela dobrý argument, proč zůstat," dodává Ema.

Dnes už je jí lépe a i díky pomoci rodičů se cítí dobře. Jiní ale neměli takové štěstí. Osudy dvou jejích kamarádek už zazněly. Čtyři měsíce poté, co ze sekty utekla, ale Ema potkala jednoho ze dvou chlapců, kteří s ní na kurz chodili - nováčka, který do sekty přišel ve stejnou chvíli jako ona. Na ulici zastavoval lidi a nabízel jim dotazník. "Bylo mi z toho dost smutno," říká. Bála se však konfrontace, nechtěla si uzavřít cestu ke kamarádkám, které v sektě zůstaly. 

Členové sekty odvádí desátky, v Praze jich přibývá

Jak by osudy obou dívek vypadaly, pokud by klub na Palmovce neopustily, už se nikdo nedozví. Z dostupných informací se dá jen usuzovat, že by v kurzu pokračovaly a nátlak církve by se zvyšoval. Ve chvíli, kdy by si ostatní členové sekty byli jistí, že pravdu unesou, dozvěděly by se o Šinčchondži i korejském Kristu Man-hee Leem.

Zdá se, že celý proces účastník završí vyplněním formuláře v korejštině, kterým potvrdí své členství v Šinčchondži. Církvi pak odvádí desátky (přibližně desetinu svého příjmu) a očekává se od něj, že se sám stane misionářem a do sekty přivede několik dalších lidí. A koloběh pokračuje dál.

Jen těžko se odhaduje, kolik členů už Šinčchondži v Praze zlákala. Působí zde v utajení zřejmě čtyři až pět let a na Palmovce současně běží dva kurzy ve dvou třídách o přibližně dvaceti až pětadvaceti žácích. Není ale vůbec jisté, že jde o jediné místo, kde semináře probíhají. "A určitě tam všichni členové nechodí. Já bych řekla, že příslušníků Šinčchondži může být v Praze kolem dvou stovek, vzhledem k tomu, jak jsou aktivní v zastavování lidí na ulici," říká Ema. 

Pro obě dívky je vzpomínání na členství v Šinčchondži obtížné. "Byla to moje první zkušenost se sektou. Zpětně si kladu otázku, jak jsem mohla být tak hloupá, důvěřivá a naivní. Ale prostě jsem to jen nečekala. Překvapuje mě, kam až to došlo. Že jsem nakonec skutečně zvažovala, jestli toho svého kluka nepodrazím a nepůjdu raději na seminář," říká Hana. 

Ta se od té doby snaží před Šinčchondži varovat, koho může. Oslovila kněze v kostelích, před kterými členové sekty nejčastěji lákají ovečky, a dala jim všechny podklady, které do té doby nasbírala. Dodnes se ale obává pomsty. V Šinčchondži totiž zůstaly její pracovní listy a psychologické testy. Sekta tak o ní má hodně osobních informací.

Také Emu zpětně překvapuje, jakou nad ní získala sekta moc a jak mistrně s ní dokázala manipulovat. "Vždycky jsem si myslela, že jsem příliš chytrá na to, abych se dostala do sekty. Příliš kritická a podezřívavá. Přitom věci, které mi dnes přijdou úplně očividné, mi tehdy vůbec nedocházely," říká.

Obě se ale rozhodly o bolestivé zkušenosti promluvit. "Je to zkušenost špatná, ale jestli má být smysluplná, tak tím, že o ní budu mluvit," říká Hana. Ema k tomu dodává, že podobný osud, jaký potkal ji, může potkal i další křesťanské dívky. "Pokud se o Šinčchondži lidé nedozvědí, nechci si ani představovat, kolik dalších holek se jim podaří zmanipulovat," uzavírá.

 

Právě se děje

Další zprávy