Brandýs nad Labem - Když před devíti lety nastupoval do ústavu v Brandýse nad Labem nový ředitel Ivan Semecký, žilo v barokní budově bývalé piaristické koleje devadesát žen s mentálním postižením.

Během dne tu v přímé péči pracovaly tři zdravotní sestry.

"Dodržovat režim, utlumit a schovat, aby to nikdo zvenku neviděl, to byla naše práce," vzpomíná Marie Popelková, jedna z těch, jež si tu dobu pamatují.

Když se pacientka nebyla ochotna přizpůsobit, skončila zavřená v kleci.

Dnes je budova ústavu prázdná a převádí se z majetku kraje pod město. Bude se sem stěhovat základní umělecká škola.

Klienti bývalého ústavu bydlí v bytech na šestnácti různých adresách v Brandýse nebo v okolí. Zaměstnanci zrušeného ústavu se stali asistenty, byty si kupují nebo pronajímají na trhu. "Je to daleko praktičtější, můžeme pružně reagovat a zvyšovat či snižovat kapacitu podle potřeb," říká ředitel Semecký.

Klienti mají teď podobné starosti i radosti jako jejich sousedé, někteří jezdí do práce, jiní si užívají důchodu na zahrádce. Vaří si, perou, šetří na dovolenou. Když na něco nestačí, pomůže jim asistent, někomu pár minut denně, někdo potřebuje asistenci prakticky nepřetržitě.