reklama
 
 

Únosce dívku poznamenal na celý život

24. 8. 2006 18:00
Rozhovor - Rakouskou dívku, kterou osm let věznil únosce, tato zkušenost poznamenala na celý život, říká policejní psycholožka Ludmila Čírtková.

Natascha Kampuschová strávila osm let uvězněná ve sklepě v dolnorakouském městě Strasshofu. Vycházela jen zřídka, vždy za doprovodu svého únosce. Unesena byla ve svých deseti letech cestou do školy, na svobodu se dostala o osm let později.

Natascha podle rakouských úřadů trpí tzv. stockholmským syndromem, který se vyznačuje tím, že zajatec cítí ke svému vězniteli sympatie. Podle policejní psycholožky Ludmily Čírtkové je takové chování v podobných případech normální.

A: Podle svědků dívku její věznitel nedržel v úplné izolaci a bral ji s sebou i ven, třeba na nákupy. Jak si vysvětlujete, že se dívka nepokusila o útěk již dříve?

Záleží samozřejmě na věku obětí, ale obecně platí, že jejich chování je v podobných situacích vždy naprosto identické. Po počáteční fázi šoku, kdy jsou postižení pod vlivem silných emocí, dochází k jejich zklidnění a nastává fáze aktivního odporu vůči pachateli. Pokud se ale oběti v tomto okamžiku nepodaří uniknout, nastane zlom.

V té chvíli člověk zjistí, že se sám osvobodit nedokáže, že mu ani nikdo nemůže pomoci a propadne beznaději. Jeho absolutní závislost na osobě věznitele v něm probudí pocity bezmocného přijímání osudu a apatii.

Věznitel v něm zlomí veškeré životní síly a dovede jej do stadia absolutní pasivity. Oběť vůči němu ale paradoxně začne chovat pozitivní city. Pachatel ji sice může týrat, ale zároveň je jediným, kdo oběti zároveň způsobuje občasné chvíle radosti. Ta pak vůči němu cítí vděčnost, která může přerůst až ve formu otrocké poslušnosti.

Tento stav může trvat až několik let, než se opět aktivuje pud sebezáchovy. Přesně takovému průběhu by odpovídal i tento rakouský případ.

A: Co se teď bude s dívkou dít dál? Hrozí jí nějaké trvalé následky do dalšího života?

U lidí, kteří zažili podobnou extrémně traumatizující zkušenost jsou vysoce pravděpodobné následné posttraumatické poruchy. Ty mívají podobu například děsivých snů či instinktivního vyhýbání se podobným situacím. Dívka bude bezpochyby potřebovat pomoc odborníků. Terapie spočívá v převyprávění jejího příběhu. Dívka si musí znovu projít tím, co se jí stalo, a zpracovat své vzpomínky do podoby, se kterou bude schopná žít dál.

A: Jaké jsou motivy pachatelů podobných činů? Mají tito lidé podobné rysy chování, můžeme je rozeznat? Jedná se vždy o psychicky narušené jedince?

Existuje široké spektrum motivů, které mohou být příčinou podobného chování. Většinou se jedná o různé formy sociálního sadismu. Žádný profil takových lidí zatím nemáme a pravděpodobně jej ani nelze sestavit. Vždy se u nich ale vyskytuje závažná porucha osobnosti.

Pachatelé takových činů mají výrazné psychologické profily, ale ani po užším kontaktu to normální člověk mnohdy nedokáže rozpoznat. Paradoxem je, že podobného jednání se mohou dopustit i běžní lidé, kteří psychicky narušeni vůbec nejsou. Pachatelé totiž bývají velmi dobrými manipulátory.

Stávají se případy, kdy si takový člověk třeba najde partnerku, které pomůže z tíživé životní situace. Ta k němu pak přilne tak silně, že ani nepostřehne, že v jeho chování je něco špatně a on jí postupně zprostředkovává svůj pohled na svět, ve kterém je týrání ostatních normální. Taková žena se pak týrání třetí osoby dopouští sama a pokládá to za naprosto běžnou věc, aniž by trpěla závažnou psychickou poruchou.

A: Jak často se dějí podobné případy? Máte s nimi i vy osobní zkušenost?

Podobné případy se stávají velice zřídka. Já nemám žádnou srovnatelnou zkušenost s žádným podobným případem, jako je tento rakouský. Únosy a následné zneužívání obětí se stávají, nicméně většinou naštěstí ne v takto extrémních podobách.

autor: Ondřej Horňák | 24. 8. 2006 18:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama