reklama
 
 

Neuvěřitelný příběh českého Monte Christa. Cestu nástupu komunistů umetla akce opsaná od gestapa

19. 2. 2018
Komunistickému převratu v únoru 1948 předcházela dlouho připravovaná brutální provokace. Vyústila v zatýkání a mučení desítek vojáků, bývalých partyzánů, ale také ideových či jen potenciálních názorových odpůrců. Jedním z nejvíce dehonestovaných "buržoazních reakcionářů" se stal Pravomil Raichl, samopalník československého armádního sboru v SSSR a po zkušenosti v pekle tamního gulagu nesmiřitelný odpůrce komunismu.

Praha - Píše se 20. února 1948 a ministr národní obrany Ludvík Svoboda spěchá s komunistickým předsedou vlády Klementem Gottwaldem a jeho ministrem vnitra Václavem Noskem na Hrad za prezidentem Benešem, kde překvapené hlavě státu líčí, že do vlády pronikli špioni, a proto je třeba ji obměnit.

Komunisty zinscenovaná "mostecká špionážní aféra" byla podle historiků už v lednu 1948 jedním z hlavních bodů jednání tajného zasedání vlády, na němž se ostře pohádali ministr vnitra Václav Nosek (KSČ) s ministrem spravedlnosti Prokopem Drtinou (Čs. strana národně socialistická).

Drtina předložil důkazy, že šlo o komunistickou provokaci na vlas podobnou Krčmáňské aféře (Tři nekomunističtí ministři Petr Zenkl, Jan Masaryk a Prokop Drtina obdrželi balíčky s výbušninami. Stopy vedly do Krčmaně na Olomoucku do truhlářské dílny komunisty Jana Kopky a také na sekretariát KSČ k bývalému partyzánovi a komunistickému poslanci Jurovi Sosnarovi. K procesu s pachateli ovšem nikdy nedošlo a jejich stíhání bylo po únorovém převratu zrušeno - pozn. red.). Vedle výměny nekomunistických velitelů SNB šlo i v této špionážní aféře o jeden z klíčových momentů komunistického převratu.

Tajná policie využila ve spolupráci s vojenským obranným zpravodajstvím až neuvěřitelnou akčnost Pravomila Raichla i jeho neskrývanou nenávist ke komunistům, proti nimž se snažil - po úděsných zkušenostech ze sovětských gulagů - vždy něco dělat. Kritizoval je už na východní frontě, ale hlavně po válce. Několikrát se s nimi v diskusích i porval.

Vojenská kontrarozvědka buřičského válečného veterána už dlouho sledovala, a nasadila proto na Raichla dva své tajné agenty. Ti se mu představili jako američtí zpravodajští důstojníci Edy a Thony oficiálně pátrající po letcích US Air Force, kteří zahynuli v bojích nad územím Československa. Dobře prý vědí, že část velitelů československé armády je nespokojena s politickým vývojem, a nabídli Raichlovi zbraně i peníze.

A důvěřivý samopalník s nadšením "Američanům" uvěřil. Stejně jako jeho přátelé a kamarádi z fronty, s nimiž tyto provokatéry vojenské rozvědky postupně seznamoval.

Do čela "mostecké špionážní sítě", která pod dohledem komunistů vznikala, byl tak komunisty dosazen Pravomil Raichl, vězeň sovětských pracovních lágrů na Sibiři, hrdina bojů proti nacistům z východní fronty, a navíc syn zakládajícího člena KSČ.

"Válečný hrdina z východní fronty Pravomil Raichl (1921-2002) byl jednou z ústředních obětí teroru, který doprovázel komunistické převzetí moci," říká Jaroslav Čvančara, autor ojedinělé studie o tomto samopalníkovi československého armádního sboru v Sovětském svazu "Pravomil Raichl, život na hranici smrti". Ta v těchto dnech vychází s přispěním Ústavu pro studium totalitních režimů.

Raichlovo jméno se také po jeho zatčení nejčastěji objevovalo v projevech komunistických lídrů a také v médiích. Tato důmyslně připravovaná provokační operace posloužila v únoru 1948 i podle historika Petra Blažka z ÚSTR k nastartování vládní krize, čímž urychlila celý komunistický převrat.

Skočil jsem provokatérům na vějičku, přiznal Raichl

"Ti dva ´Američané´ Edy a Thony mě ujišťovali, že americká strana je připravena naši protiakci maximálně podpořit politicky, materiálně a neomezenými finančními prostředky," svěřil se Čvančarovi odbojář Raichl v době jejich několikaletého přátelství. Slíbili prý dodat z bývalých skladů wehrmachtu větší množství německých samopalů, dva těžké a 32 lehkých kulometů. A také granáty a miny. To jen pro začátek.

"Navrhli mi, že od nynějška zůstaneme téměř v každodenním kontaktu. Mně to všechno znělo jako rajská hudba, přímo jako dar z nebes! Začal jsem žít v domnění, že konečně budeme moci něco účinně dělat pro dobrou věc. Vůbec jsem nevytušil, že hovořím s protřelými agenty, provokatéry, že jsem se nevědomky stal nástrojem Reicina (Bedřich Reicin, šéf obranného zpravodajství - pozn. red.) a Noska, tedy zpravodajských orgánů. Ti dva Američané na mě dělali dobrý dojem. Dokonce jsem jim řekl, že přichází doslova v pravou chvíli, protože už jsem si nevěděl rady, co dělat. Prostě jsem dokonale skočil na jejich vějičku. Když jsem se s Edym a Thonym loučil, řekl jsem jen: ´Tak na co tady ještě čekáme? Jdem do toho!´," líčil Čvančarovi ve svých vzpomínkách Raichl.

S "Američany" pak dva týdny objížděl severozápadní Čechy, kde vyhledával kamarády.

"Hlavně Podkarpatorusy a volyňské Čechy, protože jsem věděl, že jsou naladěni na stejnou vlnu jako já. Všude Edyho a Thonyho přijímali s radostí. Všichni se radovali, že se konečně něco hýbe, něco chystá. Tím, že jsem je přivedl já, tak jim všichni mí kamarádi věřili a byli iniciativní. Sami zmiňovali své další známé z Chomutova, Chebu, Mariánských Lázní, kde zařizovali přechody lidí přes hranice," popisoval Raichl zájmy a činnost provokatérů obranného zpravodajství.

Spadla klec

V sobotu 8. 11. 1947 vtrhlo do místnosti, kde Pravomil Raichl spal, komando s namířenými pistolemi.

"Probudil jsem se do světla rozsvícené baterky a hleděl do ústí hlavně! U mé postele stáli tři tajní z obranného zpravodajství. Byl jsem zvyklý spát s pistolí pod polštářem, a tak jsem po ní instinktivně sáhl. Jeden z nich byl ale rychlejší. Pažbou samopalu mne udeřil přes loket tak prudce, že mi zbraň vyletěla z ruky, a zaječel: ´Podívejte na tu svini, on by nás tady chtěl postřílet!´ Stačil jsem si ještě všimnout, že mi hodili jakousi aktovku pod postel. Mezitím mě ranami dostrkali do vedlejší místnosti, kde se u zdi bolestí kroutili moji kamarádi Olda Strouhal s Ivanem Pohoriliakem."

Ona aktovka, kterou tajní Raichlovi podstrčili, obsahovala falešné dokumenty o nalezištích uranu v Československu, o nichž neměl Raichl ani ponětí. Novinářům je pak vyšetřovatelé ukazovali jako corpus delicti.

Postupně byli zatýkáni další a další lidé. Raichl vzpomínal: "Spoutaného mě odvezli na dejvické kulaté náměstí do budovy hlavního štábu (dnes generální štáb - pozn. red.). Tam již čekal Reicin. Se sladkým úsměvem pravil: ´Tak vidíš Pravoši, moje předpověď, že se přece jenom asi zhoupneš, se vyplní.´ Nakonec jsem se nezhoupnul já, ale Reicin! Řízením osudu, byl za pouhé čtyři roky svými bývalými komunistickými kolegy skutečně oběšen (v tzv. procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským - pozn. red.)," vzpomínal Raichl.

Začalo zatýkání, při němž se za mřížemi ocitlo i mnoho dalších nespokojených lidí, kteří neměli s Pravomilem Raichlem nic společného. Ovšem s jednoznačným závěrem: Národní socialisté chystali, jako součást buržoazní reakce, vojenský převrat. Ačkoliv zatčení většinou jen vyjadřovali nespokojenost s vývojem v Československu - ať již vojáci, inteligence a mnohdy i řadoví komunisté.

"Tahle rozsáhlá provokace StB a armádního obranného zpravodajství, na kterou lidé jako Raichl a jemu podobní naletěli v dobré víře před únorovými událostmi, spadla Gottwaldovu vedení doslova z nebe," dodává badatel ÚSTR Jaroslav Čvančara. 

V únoru 1948 pak komunisté používali právě kauzu Pravomila Raichla jako svůj trumf v politickém boji proti nekomunistickým stranám, zejména národním socialistům.

Válečný hrdina byl v komunistickém tisku popisován jako vlastizrádce, který se spojuje s německými revanšisty. Ministr národní obrany Ludvík Svoboda, který ještě před několika lety hodnotil Raichla jako skvělého vojáka a podepisoval dekrety s Raichlovými vyznamenáváními za statečnost, tak označil 20. února 1948 v tiskovém prohlášení (vydaném po zmíněném jednání s prezidentem Benešem) svého bývalého spolubojovníka dokonce za zbabělce, který se již za války vyhýbal vojenské službě.

Proč Beneš nepodepsal rozsudky smrti?

Mnozí lidé byli v té době propagandou, ale i strachem celí poblouznění. Členka Národního divadla Božena Půlpánová dokonce prohlásila, že herec, kterému se při slově Lenin nezamlží oči, do Národního divadla nepatří. V takové atmosféře se připravoval soudní proces s "iniciátory mostecké špionážní aféry" - tedy s Raichlem a spol.

Za co nejtvrdší potrestání byly organizovány demonstrace horníků a dělníků z Mostecka. Zadržení dostali cejch zrádců národa a podle toho s nimi bylo nakládáno. Přelíčení probíhalo na Pankráci od 5. do 11. května 1948. Jednalo se o první komunistický monstrproces v Československu. A další měly brzy následovat.

Pro tehdejší atmosféru roku 1948 je příznačný i drastický rozsudek, který vynesl soud: Štefan Karlánek za úklady proti republice, Pavel Babec a Pravomil Raichl jako duchovní vůdci odbojových skupin mostecké špionážní aféry - všichni tři trest smrti.

Zachránil je ovšem prezident Edvard Beneš, který odmítl podepsat rozsudky smrti, takže byly změněny na doživotí. "Oddechl jsem si, že viset nebudu," přiznal Raichl badateli Čvančarovi. A ten dodává, že se mu ani po velkém pátrání v archivech nepodařilo zjistit, proč se prezident Beneš komunistům vzepřel.

Pravomil Raichl prožíval ovšem i po této úlevě nejtěžší okamžiky svého života: "Pro mne, jenž by dal za svou vlast, za Československo, život, skuteční vlastizrádci nacházeli ta nejhorší slova. Psali, že sebepoškozováním jsem se na frontě vyhýbal boji, že jsem se v zázemí spojil s reakčními osobami a andersovskými polskými živly (Władysław Anders byl polský generál, hlavní velitel polských ozbrojených sil v letech 1944-1945 - pozn. red.), že jsem vyvíjel protisovětskou činnost. Lůza cítila krev a frázovitá hesla ji měla posvětit. Tak se v mém vězeňském spise objevila zlověstná věta: ´Trest končí smrtí´. Již nikdy jsem se neměl podívat na svobodu."

Mezi 21. a 26. únorem 1948 zmizelo podle historika Karla Kaplana alespoň nakrátko ve věznicích na 460 lidí, většinou okresních funkcionářů národních socialistů a lidovců. Z pohotovostních oddílů závodních organizací KSČ se začaly formovat a vyzbrojovat Lidové milice, komunistické akční výbory opanovaly orgány státní správy.

Šéf komunistů a předseda vlády Gottwald prezidentu Benešovi kromě toho údajně předložil důkazy, že v případě nepřijetí demise je připraven vojensky zasáhnout Sovětský svaz, který poválečné Československo zahrnul do sféry svého vlivu.

Sibiřské gulagy? Pravé peklo jsem zažil až na Borech

Raichl prošel peklem v sovětských kriminálech a sibiřských lágrech, v nichž byla, jak říkal, hrubost a neúcta k lidskému životu zcela normální.

"Avšak teprve Bory, Vojna či Leopoldov byly pro mne tou pravou životní univerzitou. Se skutečným sadismem jsem se setkal právě zde. Nejednoho vězně takové jednání přivedlo k šílenství i k sebevraždě. Gottwaldovo vedení mělo dvojí tvář. Tito ´stavitelé ráje na zemi´ na veřejnosti pokrytecky hlásali krásnými slovy o světovém míru, svobodě, přátelství, a o ´novém, lepším člověku´. Ale jejich proklamovaná ´cesta ke komunismu´ byla od začátku lemována špatnými činy."

Mostecká špionážní aféra předcházela akci Kameny

Nehledě na sedm desetiletí, které uplynuly od komunisty vykonstruované mostecké špionážní aféry, jsou tehdejší únorové události podle historika Petra Blažka velmi poučné i dnes.

Co byla "akce Kameny"?

  • Provokační metoda, kterou využívala StB proti československým občanům, kteří se po únoru 1948 snažili bez vědomí komunistických úřadů odejít pěšky do americké okupační zóny v Německu. Uprchlíky po "překročení" fiktivní státní hranice zastavila falešná hlídka německé pohraniční policie a dovedla je do falešné úřadovny polního důstojníka americké vojenské kontrarozvědky.
  • Zde byli v naaranžovaném prostředí údajné americké kanceláře podrobeni zpravodajskému výslechu, při kterém vypovídali o své činnosti proti režimu, o spolupracovnících žijících dosud v ČSR a odevzdali případné i zbraně. Po výslechu na úřadovně uprchlíci odcházeli do tábora, přitom však "zabloudili" na území ČSR, anebo byli na "německém území" přepadení hlídkou SNB, zatčeni a "uneseni" do ČSR.
  • S využitím informací, které o sobě sami dobrovolně vypověděli na fingované úřadovně, byli poté uprchlíci odsuzováni k vysokým trestům odnětí svobody. Informace získané při akci Kameny pak StB dále využívala i proti lidem dosud žijícím v Československu. Příslušníci StB i jejich tajní spolupracovníci se při akcích Kameny mnohdy obohacovali okrádáním zatčených, někdy se proto uchylovali i k vraždám uprchlíků.

"Jde o velmi silný osobní příběh Pravomila Raichla, jehož nezlomily ani ty nejkrutější životní situace v gulazích, v bojích s nacisty či v komunistickém kriminálu. Ten příběh ukazuje, jak rychle se lidé mohou ocitnout v soukolí totalitních režimů různého typu a v různých dobách. Dokazuje navíc, že už v letech 1945 až 1948 - tedy před komunistickým převratem - se odehrávaly ty nejhorší zločiny: provokace, brutální výslechy, mučení, vazby bez uvedení důvodu či věznění lidí bez soudu, které předznamenaly brutalitu poúnorového režimu."

A jak historik Petr Blažek dodává, tohle vše nás ovlivňuje dodnes: "Zvrat v kulturních tradicích, politických zvyklostech i v mezilidských vztazích. Ani za necelých třicet let po pádu komunismu se důsledky této brutální sovětizace v Česku jen tak nespraví. Pravomil Rajchl, který nechtěl, aby se i v Československu opakovaly hrůzy, které viděl v Sovětském svazu, je jedním z odvážných symbolů této doby."

Události, které předcházely 25. únoru 1948, svědčí kromě toho podle historiků rovněž o tom, že šlo o dlouhodobě připravovaný násilný komunistický převrat s využitím důmyslných provokací i tzv. volavčích sítí - do detailů okopírovaných metod nacistického gestapa. "Vlastně šlo o první pokusy toho, co komunisté spustili proti Čechoslovákům naplno po únoru: nasazování agentů provokatérů či příslušníků tajných služeb," připomíná Blažek.

A protože se "volavčí strategie" gestapa komunistům osvědčila, vyústila poté v ještě důmyslnější provokaci: v "akci Kameny" s falešnou československou hranicí a také úřadovnami polních důstojníků americké vojenské rozvědky, jimž se českoslovenští uprchlíci - v domnění, že už jsou v bezpečí - svěřovali se svými plány i adresami lidí, kteří jim v útěku pomáhali anebo zvažují rovněž útěk z republiky.

K doživotnímu věznění odsouzený Raichl uprchl za dramatických okolností v roce 1952 z leopoldovské věznice, přičemž mu k jeho nemalému údivu na útěku pomáhali i řadoví komunisté. Po složitých životních peripetiích se usadil v Kanadě. Zemřel - v pro něj osudový den - 25. února 2002 v Plzni. Podle některých pramenů zvažoval na ten den likvidaci bývalého komunistického prokurátora Karla Vaše (žil v pražském penzionu), jenž ve zmanipulovaných procesech poslal na smrt desítky lidí. I tento akt spravedlnosti nad prokurátorem Vašem, jak ho Raichl chápal, odpovídal jeho nátuře nesmiřitelného bojovníka proti komunismu.

Vystoupení z NATO má KSČM v programu dlouhodobě, protože naši vojáci by neměli hájit cizí zájmy, ale bránit Českou republiku, říká Marta Semelová. | Video: DVTV |  19:03

autor: Jan Gazdík | 19. 2. 2018

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční článek
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama