Praha – Reakce komunistické strany na prohlášení Charty 77, která v tyto dny slaví čtyřicátiny, přišla den poté. Nejprve v Rudém Právu vyšly články "Čí je to zájem" (7.1. 1977) a "Ztroskotanci a samozvanci" (12.1. 1977). Dne 28. ledna se pak v Národním divadle sešly špičky české kultury, aby si vyslechly a podepsaly "Provolání československých výborů uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru".
Důvody k odmítnutí Charty 77 nebo jejímu podpisu byly různé. "Nikdo mi ji nepřinesl," vysvětlil například prezident Miloš Zeman, proč výzvu k dodržování lidských práv v komunistickém Československu nepodepsal.
Nikdo z nás nenašel odvahu zařvat, že císař je nahý
Ekonom František Merta (*1944) se o Chartě 77 dozvěděl během studia na Vysoké škole politické při ÚV KSČ. Na tzv. Vokovickou Sorbonnu byl delegován jako spolehlivý kádr stranického aparátu v Šumperku. "Přijel jsem domů a tam se organizovaly schůze na odmítnutí Charty, ale nikdo z nás ji ještě ani neviděl," řekl. "Ani vedoucí tajemník nevěděl, jaký má obsah. Nikdo z nás nenašel osobní hrdinství, aby zařval, že císař je nahý."
Svou věrnost KSČ Merta potvrdil už během normalizačních čistek, které vykonával jako člen komise v závodu Velamos v Roudnici nad Labem. Komunistou zůstal i po revoluci, kdy za KSČM neúspěšně kandidoval do senátu Parlamentu ČR.
Nechtěl jsem nechat zlikvidovat kapelu a rodinu
Hudebník František Ringo Čech (*1943) vnímal podpis Charty 77 jako přímý podnět StB k likvidaci jeho profesní kariéry a rodiny. Kvůli těmto obavám prý rozmluvil podpis i svému kolegovi Jiřímu Schelingerovi. "Chartu 77 nepodepsal díky mně," tvrdil.
František Čech se později naopak stal jedním ze signatářů takzvané Anticharty. Podle svých slov se na podpisový arch nepodepsal, jen do Národního divadla přišel a pak utekl. Druhý den mu ale měla zavolat sekretářka ředitele agentury Pragokoncert: "Soudruhu Čechu, my jsme to za vás podepsali, jinak byste měli strašný malér."
Rozmluvil mi to otec
Martin Komárek (*1961) se s Chartou 77 seznámil díky svým známým - navštěvoval například bytové semináře Egona Bondyho, Pavla Bratinky nebo Daniela Kroupy. Prohlášení však na naléhání svého otce, prognostika Valtra Komárka, nepodepsal. Ten ho prý nakonec přesvědčil, že komunistický režim lze i po sovětské okupaci a navzdory normalizaci změnit jen zevnitř.
Podobně Martin Komárek vysvětlil i svůj vstup do KSČ: "Samozřejmě jsem viděl, jaká to je šaškárna. Bylo mi to velmi nepříjemné, chodit na schůze, něco předstírat… Je to mravní dilema a nepochybuji o tom, že mě to poškodilo."
Ani mi to nepřišlo na mysl
V době prohlášení Charty 77 bylo Josefu Nitrovi (*1956) dvacet let. Její text tehdy prý přivezl domů do Frýdku a mluvil o něm s místním policistou. Do jaké míry s chartisty souhlasil, se dnes můžeme jen domýšlet. Jednou si ale údajně v zápalu diskuse "pustil hubu na špacír" a málem jej to stálo vysokoškolské studium – jako perspektivnímu kádru mu nadřízení navrhli, aby si dokončil vzdělání na lvovské univerzitě.
Ačkoli se Josef Nitra zajímal o protirežimní aktivity, sympatizoval s polskou Solidaritou a o podobných tématech se svými kolegy běžně diskutoval, otevřeně podpořit disent ho mu prý ani nepřišlo na mysl. Naopak - přestože se prý nechtěl angažovat v Socialistickém svazu mládeže, po návratu ze Lvova se stal předsedou jedné z jejích organizací. Zdůrazňuje sice, že se ve svých projevech soustředil na kulturu, zároveň ale potvrzuje, že se na akcích probíraly především závěry stranických sjezdů a tzv. Poučení z krizového vývoje.
Jeho kariéra pokračovala ve stejném duchu. Josef Nitra pracoval jako voják z povolání a redaktor týdeníku Obrana lidu. V letech 1993 až 1995 působil jako poradce ministra obrany pro východní Evropu, státy bývalého Sovětského svazu a Itálii.
