reklama
 
 

Tajemní ropáci nevymřeli, na severu Čech je jim dobře

25. 4. 2009 11:35
Aktuálně.cz na výpravě do krajiny, kde před lety vznikal první slavný film Jana Svěráka

Chomutovsko - Život ropáka bahnomilného, tvora živícího se ropou, plasty, hnědým uhlím a výfukovými plyny, není ani jednadvacet let po jeho převratném objevu ohrožen.

Odkaliště v Tušimicích i přilehlá krajina dnes vypadají téměř stejně jako v době, kdy o ropácích natáčel začínající režisér Jan Svěrák.

"Máme jistotu, že ropák bahnomilný se v červené knize ohrožených druhů nikdy neobjeví. Jeho životní podmínky se mohou jenom zlepšovat," zněl optimistický závěr filmu, který dal jméno antiekologické ceně Ropák roku.

Právě v pátek získal cenu Ropák roku v nejnovějším ročníku pražský primátor Pavel Bém z ODS. Vydali jsme se proto do krajiny jeho bahnomilných "příbuzných", abychom po letech zjistili, jak to s nimi je.
 
"Je to nádhera, biotop ropáka se nepodařilo zničit," hlásí ze současných Tušimic fotoreportér Ludvík Hradilek, a dává tak za pravdu tvůrcům filmu.

Krajina je v hledáčku jeho fotoaparátu stejně měsíční, jako byla v záběrech z roku 1988. Do o kus posunutého odkaliště prýští popílek nachlup stejnými rourami, všude je šeděhnědo. Kdyby ropáci skutečně žili, fotograf by tu o ně mohl zakopávat.

Kde že to zvíře žije?

Dnes už ale všichni vědí, že roztomilé tvory, připomínající lachtany nebo malé hrochy, vymyslel Jan Svěrák čistě pro účely svého absolventského snímku.

Bylo to rok před listopadovou revolucí, Svěrák dostal za film studentského Oskara a nemálo lidí v existenci bájného tvora při zhlédnutí filmu okamžitě uvěřilo.

"Jeden maďarský přírodovědec se ptal, kde teda to zvíře je," vzpomíná se smíchem autorka postavičky výtvarnice Barbara Šalamounová.

Studovala třetí ročník animace na Vysoké škole umělecko-průmyslové, když si ji student posledního ročníku FAMU Svěrák vyhlédl na loutkovém semináři. Požádal ji, zda by nevyrobila loutku pro jeho absolventský snímek.

Nesmírně klimatický zuby

Po přečtení scénáře se Barbara dala do navrhování. Přes různé mnohonohé a několikaoké tvory se jí podařilo dostat k postavičce, která přes svou bizarnost vypadala naprosto věrně.

Ropáky pak rozhýbal Lubomír Beneš - režisér seriálu Pat a Mat a mnoha jiných loutkových filmů.

"Říkal: ´Na to, abychom je vodili jako Spielberg, nemáme, musíme zvolit českou cestu.' Všechno bylo na principu - stará hokejka, kolíček, péro ze vzduchovky a tak dále. Každý den po natáčení Luboš v hotelu loutky mohl opravit a točilo se dál," vypráví Svěrák.

Na lidi měl vůbec štěstí. Například na legendárního staříka Emila Nedbala, který filmový štáb s ropáky seznamoval. Starý pán se dostavil na casting a Svěrák měl jasno:

"Byla to známá mostecká postavička. Byl neuvěřitelně výřečný, většinu svých průpovídek si sám vymyslel. Stačilo ho požádat - řekněte něco o těch jejich zubech, jakou mají sílu. A on už začal: ,Ty jejich zuby jsou nesmírně klimatický…´"

Nejprve zábava, pak ekologie

Že film spustí ohlas, který skončí až ziskem studentského Oskara, si mladý štáb nijak nepřipouštěl. A dnes tvrdí, že ani nebylo jejich původním záměrem poukazovat na devastaci přírody.

"Až když mne spolužák z FAMU střihač Lukáš Rak vzal za svým tátou, který pracoval na rekonstrukci děkanského kostela v Mostě, uviděl jsem poprvé, co dělá těžba uhlí s krajinou, a přeskočila jiskra," vzpomíná Svěrák, jak zasadil postavu neexistujícího tvora, kterou měl dávno vymyšlenou, do kontextu ekologické katastrofy.

"Mně se líbil ten scénář, nesmírně napínavý a zábavný," přitaká Šalamounová, že nad významem filmu nijak zvlášť nepřemýšlela.

Přesto, když je v roce 1992 oslovily Děti Země, zda by mohly postavičku z filmu použít jako hlavní motiv udílení své antiekologické ceny, ani jeden z nich neváhal. "Má to cenu," shodli se a svolení poskytli. V pátek tedy Děti Země předaly v Brně již osmnáctého Ropáka.

autor: Lenka Smyčková | 25. 4. 2009 11:35

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama