Absolvovala jste 3. lékařskou fakultu, obor všeobecná sestra. Nastoupila jste na něj ve svých 43 letech a to už jste měla vybudovanou kariéru v cestovním ruchu. Proč jste chtěla začít znovu od nuly?
Já jsem do té doby hodně cestovala a nikdy jsem ve zdravotnictví dělat nechtěla, i když maminka dělala sestru přes 50 let. Maturovala jsem na začátku 90. let a pak studovala němčinu na pedagogické fakultě. Jenže výuka jazyků tenkrát nebyla ve školách ideální. Nejlépe to naučí praxe. Ve třetím ročníku jsem školu opustila a odcestovala do Hamburku, po třech letech do Dublinu, začínala jsem u myčky s nádobím. Když jsem konečně získala nějakou praxi, podařilo se mi dostat na zaoceánské lodě - to byl můj sen, jezdit po oceánu do míst jako Aljaška a vidět ten "velkej svět".
Co se potom změnilo?
Člověk po třicítce pochopí, že už nechce jenom nosit pití, že je to o něčem větším, hlubším. Je to sice fajn život, bezva zábava, ale najednou to prostě přestává stačit.
Cestování mě ale pořád táhlo, tak jsem začala dělat letušku. Deset let jsem létala u ČSA. Ani tady jsem však žádný přesah nenacházela. Na jednom letu jsem potkala cestujícího s Alzheimerovou chorobou. Hrozně mě to zasáhlo. Říkala jsem si, že dělat něco, jako je pomoc těmhle lidem, by bylo mnohem smysluplnější než to, co jsem dělala doposud. Aniž bych to chtěla jakkoli shazovat. Odejít ale bylo těžké, bylo to dobře finančně ohodnocené. Moje bývalá profesorka biologie, u které jsem maturovala, si moji zkoušku pamatovala a já jsem se na třídním srazu tak trochu styděla, že jsem "jenom letuška". Pevně jsem se tehdy rozhodla hluboce se zamyslet na tím, co bych chtěla opravdu dělat.
Původně to byla sociální práce, tak jsem po absolvování kurzu dělala v domově pro seniory. To mě na začátku opravdu bavilo, naučila jsem se tam základy. Pochopila jsem, že vlastně nechci být ta sociálka, která sedí v kanceláři a odkazuje na zákony, ale že mě baví přímý kontakt - prostě přímá péče. Na základě toho jsem se přihlásila na obor všeobecná zdravotní sestra. Všechno jsem se to učila jako samouk, hlavně z internetu.
I tak jste se ale dostala na jednu z nejprestižnějších lékařských fakult u nás.
Řekla jsem si, proč nezkusit tu nejlepší školu v oboru ošetřovatelství. Dolů jsem mohla jít vždycky. Pro mě to byla motivace, jak se zase někam posunout. Připravovala jsem se každý večer. Už na přípravných kurzech jsem se do fakulty zamilovala. Je tam příjemná, skoro rodinná atmosféra, to jsem z pedagogické fakulty úplně neznala. Studenty tam respektují, řekla jsem si, tam se prostě musím dostat. Z téhle školy jsou otevřené dveře prakticky kamkoli.
Jak se na takové rozhodnutí tvářilo vaše okolí?
Mamka poslední rok mého létání onemocněla nádorovým onemocněním. Mrzí mě, že se už nedožila toho, jak jsem svůj sen realizovala. Rodiče mě často brali jako bohéma, který prostě rád cestuje a starosti moc neřeší. Moje okolí mě ale jinak stoprocentně podporovalo.
Při praktických částech výuky jste se jistě setkávala s mladšími ročníky v pozicích nad sebou. Bylo těžké tak trochu potlačit vlastní ego?
Když mi v Motole o 20 let mladší holky říkaly žákyňka, znělo to jako vtip. Jinak jsem ale zažívala spíše respekt. Možná i díky těm dobrým studijním výsledkům, nemohla jsem si dovolit jet na zkoušku dvakrát, tolik volna mi v práci nedali. Ale určitě nechci říct, že mi někdy nebylo úzko, to k té pozici prostě patří, muselo se to skousnout. Jako starší ročník se domnívám, že jsem měla k ošetřování seniorů blíže. Dvacetiletá spolužačka to určitě myslí dobře, ale empatii na takové úrovni mít asi nemůže, nemá tu životní zkušenost. Zkrátka jsem se z nevýhody snažila udělat pro sebe náskok.
Co vám po těch několik let studování pomáhalo držet směr?
Chtěla jsem konečně mít tu profesi. V předchozích povoláních jsem prostě nemohla pyšně říct, že to je to, čím se živím. Chtěla jsem něčím být. Bylo mi hloupé před ty špičkové profesory na fakultě přijít nepřipravená. Ve zdravotnictví je potřeba absolutní zodpovědnost, každou chybou můžu pacienta fatálně poškodit. Chtěla jsem se to prostě naučit, abych už ty chyby nedělala. Abych v kritických situacích neselhala. To je i to, proč já se dodnes učím, proč by se zdravotníci měli učit celý život. To si uvědomovali i mladší studenti okolo mě.
Nebyl přece jen rozdíl v odlišném přístupu? Studenti po gymnáziích často prostě někam jdou, se svým výběrem nejsou vždy spokojeni. Přiměla vás zkušenost o vysoké škole přemýšlet jinak? Možná ne jako o povinnosti, ale spíše jako o příležitosti?
To, že někdo není se svým výběrem školy spokojený, přece není vůbec fatální věc. Všechny tyhle předsudky o tom, že člověk musí být tím, co vystuduje, jsou jen v hlavě. Já jsem měla v Americe na lodi takový pár a oni říkali: My změníme kariéru klidně několikrát za život a přijdeme do úplně jiných sfér. A je to i v české mentalitě - třeba i naši to tak měli. Je to mnohem jednodušší, než se zdá. Často jsem slýchala, že to, že nemám rodinu, je pro mě výhoda, že na to učení mám více času. Nevím, jak bych to zvládala, kdybych se ještě doma musela starat o děti.
Čemu přesně byste se chtěla ve zdravotnické péči věnovat nyní?
Teď pracuji na intenzivní péči, na kardiologii. Určitě ale na paliativní péči nezanevřu. Smíření se smrtí je pro mě velké téma. Často ti lidé do poslední chvíle nejsou schopni přijmout svůj odchod. I na základě zkušeností s mou matkou je mi to téma blízké.
Myslím si, že se oba obory dají efektivně propojit. Nám to takhle dobře funguje ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, kde pracuji. Paliativní péče je spíše o tom, nemocné na odchod připravit, nabídnout jim duchovní podporu, psychoterapii, ale i utěšující léky a domácí péči. Často narážíme na to, že když za nemocnými přijde paliativní tým, tak mají pocit bezmoci, že už je házíme přes palubu. Jako bychom jim říkali, že naděje na vyléčení již neexistuje. Možná hlavním cílem je zdokonalovat se v tom, co dělám, v těch reálných dovednostech. Primární touha není o té zkratce před jménem, kterou občas kolem sebe pozoruju.
Sestra by si měla umět prosadit svůj názor
Jak by se mohl obor vyvíjet dále? Co byste na něm změnila, kdybyste mohla?
Už se to pomalu zlepšuje, ale stále mnoho lékařů má pocit, že sestra vysokou školu vůbec nepotřebuje. Často pozoruji ke zdravotním sestrám despekt. Hlavně vyplňte tu žádanku a moc se neptejte. Na jednu stranu máte mít kompetence a velkou zodpovědnost, na druhou stranu nemáte prostor, který mají sestry jinde v zahraničí. Tam se klidně sestra postaví a řekne doktorovi - tohle neudělám, s tím nesouhlasím. Tohle by u nás průchodné vůbec nebylo, ale nikdo jiný než opět sestry svým přístupem s tím nic neudělá.
A mění se to?
U těch mladších lékařů změnu opravdu pozoruji. Jsou ochotní k diskusi a spoustu věcí nám vysvětlí. Vidí, že se na nás musí spolehnout.
Je tohle jeden z důvodů, proč je u nás sester nedostatek?
Já si vlastně vůbec nejsem jistá proč. Přijde mi to jako krásné povolání, ale určitě náročné. Možná ještě větší problém než s lékaři je s pacienty. Často jsou agresivnější. Pacienti si svoji situaci vybíjí na nejbližším člověku a to je v nemocnici sestra. U nás na oddělení se v poslední době objevilo vyloženě násilí, oknem vyhozené věci, pokousaná kolegyně. Je hrozné zažívat tu bezmoc, kdy vidíte, že po náročné operaci srdce pacient druhý den kouří z okna svého pokoje. Sestra musí balancovat dobré vztahy na oddělení jak s doktory, tak s ostatními sestrami, nepoškodit pacienty, a ještě psychicky ustát to všechno. To všechno dohromady je prostě psychicky náročné.
Tohle jsou ale věci, které profese zdravotní sestry s sebou logicky nese a asi i vždycky ponese. Jak ji tedy zatraktivnit?
Dát sestrám vzděláním větší sebevědomí, aby se byly schopny postavit a lékaři říct, podívejte se, já nejsem sekretářka. Samozřejmě se chovat vždycky slušně, ale nenechat se ponižovat a stanovit meze. Vždycky ale záleží na lidech na oddělení a na konkrétní nemocnici. Ty dobré si různými benefity jsou schopné kvalitní zaměstnance udržet. Ale jsou to i ty maličkosti, jako respekt k zaměstnancům a slušnost. Já osobně si podhodnocená nepřijdu.
Jak jste prožívala pandemii koronaviru a krizi kolem ní?
V prvé řadě jsem byla velmi ráda, že nějakou práci vůbec mám. Především když jsem sledovala lidi okolo sebe, kterým bylo v podstatě pracovat znemožněno. V téhle době jsem si opravdu uvědomila důležitost a potřebu téhle profese. Nějakou dobu jsem i kvůli tomu, že děti nemám, byla součástí koronatýmu, ale naštěstí se nejčernější scénáře nepotvrdily a já se mohla vrátit na svoji kardiologii. Příjemná byla podpora veřejnosti a velký zájem dobrovolníků. I management nemocnice na Vinohradech krizi zvládl bez větších přešlapů. Větší problém nás možná čeká teď, když se začne ukazovat, kolik lidí v téhle době podcenilo jak prevenci, tak i léčbu svých již diagnostikovaných onemocnění. Snad se veřejnost dokázala poučit, že panika k ničemu nevede.
