Stařecká demence je globální problém, žádná země na ni zatím není připravená, říká australský vědec

Markéta Šrajbrová Markéta Šrajbrová
30. 1. 2016 21:23
V Česku žije 150 tisíc lidí se stařeckou demencí, v roce 2050 už jich podle odhadů bude přes čtvrt milionu. Stejný problém řeší země po celém světě, protože populace stárne a délka života vzrůstá. Lékaři dovedou změny v mozku, které časem povedou k demenci, odhalit až desítky let předem. "Ale otázka je, zda chcete vědět, jestli máte dvakrát nebo třikrát větší riziko, že v sedmdesáti budete mít demenci. Ve chvíli, kdy chybí lék, taková informace asi není přínosná," říká přední odborník na demenci James Vickers z Tasmánské univerzity. Varuje, že svět není na nárůst pacientů s demencí připraven. Se svým týmem Vickers nyní zkoumá, jestli může riziko demence zmírnit vzdělávání v pozdějším věku.
Foto: Thinkstock

Dlouho se mluví o tom, že vzdělání v mladém věku snižuje riziko demence ve stáří. Proč jste si položili otázku, jestli i vzdělání v pozdějším věku dokáže zpomalit nástup demence?

Nejprve jsme si řekli, že některým lidem se nemuselo v mládí dostat dostatečného vzdělání. Třeba z ekonomických nebo sociálních důvodů. Zajímalo nás, jestli vzdělání v pozdějším věku vynahradí nedostatek vzdělání v mládí. Druhým aspektem, který nás zajímá, je mozková plasticita. Nyní už víme, že mozek zůstává plastickým po celý život. Proměňuje se. Takže komplexní mentální stimulace v pozdějším věku může pomoci rozvinout kapacitu mozku tak, aby odolal demenci.

Jaké jsou zatím výsledky výzkumu?

Je to velmi dlouhodobá studie. Potřebujeme se dostat do bodu, kdy budou zkoumaní lidé starší a bude u nich existovat vyšší riziko demence, a pak zjistit, jestli se u nich rozvíjí pomaleji, než bychom očekávali v dané věkové skupině a populaci. Začali jsme v roce 2010 s relativně zdravými lidmi ve věku 50 až 80 let. Takže bude trvat možná dalších pět až deset let, než budeme schopni shromážděná data analyzovat z pohledu rizika demence.

Nicméně už teď můžeme popsat, jak se začaly měnit kognitivní schopnosti zkoumaných lidí. Momentálně se v určitých oblastech zlepšují, například ve schopnosti nakládat s jazykem a rozumět mu. Z jiných výzkumů víme, že čím větší schopnost pracovat s jazykem člověk má, tím menší je šance, že se u něj rozvine demence.

Lišily se v rámci skupiny výsledky jednotlivců i v závislosti na jiných faktorech? Třeba na dřívějším vzdělání nebo na studijních výsledcích?

Zatím víme, že schopnost se zlepšit nemá návaznost na dřívější vzdělání. Zdá se, že lidé obecně mají kapacitu se zlepšovat. Co nás zajímá, je, jestli mohou hrát roli určité genetické faktory. Víme, že některé geny mají vliv na mozkovou plasticitu. Otázka tedy je, jestli se v případě, že máte verzi genu, který pomáhá mozkové plasticitě, zlepšujete výrazněji.

Lékař a vědec z australské Tasmánské univerzity James Vickers je světově uznávaným odborníkem na výzkum demence.
Lékař a vědec z australské Tasmánské univerzity James Vickers je světově uznávaným odborníkem na výzkum demence. | Foto: Archiv Jamese Vickerse

Budou potřeba léta výsledků, než bude možné na tuto otázku odpovědět. Ale je to velmi dobrá otázka. Jedna z hlavních, kvůli nimž ten výzkum děláme. Chceme vědět, kdo by mohl mít největší užitek ze vzdělávání v pozdějším věku. Někteří lidé pro to možná mají větší předpoklady. A bylo by tedy dobré je k vzdělávání nebo jiné mentální stimulaci povzbudit.

U jiných lidí mohou být předpoklady naopak takové, že by jim větší mentální stimulace tolik neprospěla. I to by bylo užitečné zjištění v tom smyslu, že bychom mohli říct: Neplýtvejte časem na zlepšování v této oblasti, dělejte se svým životem něco jiného, protože ve vašem případě bude snížení rizika demence jen omezené.

Čeho byste ještě chtěli výzkumem docílit? Toho, aby se lidé vzdělávali pokud možno celý život?

Ano, rozhodně. Bez ohledu na demenci jsou univerzitní studia přínosem. Lidé dnes žijí mnohem déle, někteří by například v pozdějším věku mohli chtít změnit profesi. Nikdy není pozdě na to, přemýšlet o jiných studiích. Jiní zas přemýšlejí o tom, co budou dělat v důchodu. Některá studia je na to mohou připravit. Důvodů, proč lidé v Tasmánii jdou v pozdějším věku studovat, je celá řada. Snaha snížit riziko demence může být jen jedním z nich.

Náš vzdělávací systém je hodně orientovaný na mladší lidi. Společnost má za to, že v mladém věku mají studia největší efekt. Ale co když ze vzdělání můžete těžit po celý život? Takže jde také o prolamování bariér. Chceme lidem říct: ano, můžete se vrátit na univerzitu, celoživotní vzdělávání je přínosné.

Existuje dnes metoda, jak předpovědět, kdo bude trpět demencí?

To je momentálně mezi vědci horké téma – jak můžeme identifikovat lidi, u kterých existuje riziko rozvinutí demence. Myslíme si, že změny v mozku související s demencí začínají dlouho před prvními symptomy. U dvou různých lidí mohou být tyto změny na stejné úrovni. U jednoho se demence projeví, u druhého se zdá, že tomu unikl. Zajímá nás, jestli v tom hraje zásadní roli genetika a jestli tak lze určit lidi, kteří jsou nejvíce ohroženi. To může být velmi důležité, protože se pak lékaři mohou více soustředit na tuto skupinu a méně na lidi, kteří jsou ohroženi méně.

Jak jsem řekl, nyní se to hodně řeší. Za prvé proto, že by lidé pravděpodobně chtěli vědět, jestli jsou v ohrožení. A za druhé proto, že co se týče testování nových léků, je nejspíš příliš pozdě zkoušet je na někom, kdo už demenci má. U takových lidí už byla zničena příliš velká část mozkové tkáně, ztratilo se příliš mnoho nervových buněk a spojení.

Ale momentálně žádný lék na demenci neexistuje. K čemu je tedy dobré, někomu říct, že za dvacet let se u něj projeví demence?

To je ožehavá etická otázka. Zatím veškeré pokusy najít lék na demenci selhaly. Částečným důvodem je to, že se výzkumy soustředily na nemoc v až příliš pokročilém stádiu. Teď jsou tu snahy pokusy posunout do ranějších stádií nemoci. Do fáze, kdy lidé ještě ani nemají žádné klinické projevy. Je velkým otazníkem, zda lze zmírnit postup nemoci tím, že se léky nasadí mnohem dříve.

Po celém světě se dnes lidé dožívají vyššího věku. Daří se nám - když už ne vyléčit, tak alespoň zvládat mnoho nemocí. Od chorob srdce k rakovině. Víme toho hodně o genetických rizikových faktorech a v některých zemí světa na ně lze člověka i testovat. Ale otázka opravdu je, zda chcete vědět, jestli máte dvakrát nebo třikrát větší riziko, že v sedmdesáti budete mít demenci. Ve chvíli, kdy chybí lék, taková informace asi není přínosná. Navíc si dnes myslíme, že mozek téměř každého osmdesátníka vykazuje nějaké znaky Alzheimera. Ale to nutně neznamená, že ten člověk bude mít demenci. Takže i když u vás ty znaky odhalíme už v sedmdesáti, chcete to vědět? Protože demenci mít můžete, ale nemusíte. Chcete si projít těmi obavami?

Tím, že toho o genetice víme víc a víc, se z toho časem stane individuální rozhodnutí. Je tu obava, že by možná chtěly vědět pojišťovny, jestli máte větší nebo menší riziko demence. Je to etická šikmá plocha.

Je tu momentálně naděje na účinný lék?

Jsem poměrně pesimistický ohledně toho, že bychom tu nyní měli kandidáty na dobré léky. Na druhou stranu je tato oblast výzkumu v rámci neurovědy jedna z největších. Miliardy dolarů putují na vývoj nových léků. Pracují na tom tisíce vědců po celém světě. Možná budeme mít u momentálně testovaných léků štěstí.

Jak vypadají první symptomy demence? Mám se začít bát ve chvíli, kdy začnu ztrácet klíče?

Já mám velmi špatnou paměť. Ale to jsem měl vždycky. Pokud se to ještě nezhorší, tak se nemusím bát. Demence je opravdu hlavně o změně mentálních funkcí. Zničehonic se schopnost tvořit nové vzpomínky výrazně zhorší. Ale často jde i o víc než jen o vzpomínky, jde o schopnost plánovat, někdy o chování a osobnost. Někdy si člověk trpící demencí svou nemoc ani neuvědomuje. Ale všimnout si toho mohou jeho blízcí – partner nebo děti.

Nástup nemoci je často velmi zákeřný. Je těžké přesně určit moment, kdy se u nemocného začne demence projevovat. Může přijít pomalu. Někteří lidé mají i strategie, jak se zhoršujícímu se myšlení přizpůsobit. Je velmi těžké demenci podchytit v raných fázích. Někdy je i pro lékaře obtížné ji diagnostikovat, dokud není dost očividná.

A když už se člověk dostane do této fáze, dá se ještě vůbec něco dělat, nebo už je pozdě?

Existují léky, které zmírňují některé příznaky. Nepomáhají každému a neudělají nic s vývojem nemoci, ale mohou na nějakou dobu některé příznaky maskovat. Zní to trochu pochmurně, ale neznamená to, že se nemoc rychle zhorší a člověk brzy umře. Může mít před sebou mnoho let s demencí a potom už je důležité se zaměřit na zlepšování kvality života.

Veřejnost zvenčí dokáže rozpoznat ty nejviditelnější příznaky demence, jako je zapomínání nebo špatná orientace. Víme ale to, jak nemoc prožívá sám nemocný?

Je to hrozná nemoc. Někteří lidé si ji částečně uvědomují a samozřejmě je velmi rozruší, že přicházejí o své schopnosti. A dramaticky to ovlivňuje i vztahy. Příkladem může být otec, který měl v rodině na starosti finance, placení složenek a podobně, a najednou na to přestává stačit. Může se začít stydět, může to zkoušet maskovat a třeba to ani nikomu neřekne. Což problém časem zhoršuje. Jiní lidé si skoro neuvědomují, že se jejich chování mění. Myslí si, že se nic neděje, že to ostatní lidé mají problém, ne oni.

Jak konkrétně vypadá váš online kurz zaměřený na porozumění demenci?

Trvá devět týdnů, má tři části a je zdarma. Patří mezi takzvané MOOC kurzy (massive open online courses - široce dostupné online kurzy - pozn. red.). Absolvují ho tisíce lidé po celém světě. Dozví se, jak funguje mozek, jak ho ovlivňují nemoci, které způsobují demenci. Kurz také poskytne informace o symptomech a diagnostice. Třetí část je o tom, jak s nabytými znalostmi zajistit kvalitní péči, pohodlí a bezpečí v různých stádiích nemoci.

Momentálně řešíme, zda by bylo možné kurz zpřístupnit pro země, jako je Česká republika, i v přeložené formě.

Jsou to tedy kurzy určené primárně pro blízké nemocných?

Nejenom. Snažili jsme se najít jakousi střední úroveň s obsahem, ze kterého bude mít něco většina lidí. Nejen pečovatelé z řad rodinných příslušníků, ale i zdravotníci. Kurz absolvovalo hodně sester, řečových terapeutů, lidí pracujících v domovech pro seniory, ale i mnoho lidí v raných stádiích demence.

Pokud někdo zjistí, že se například u jeho rodiče začíná projevovat demence, jakou radu byste mu jako odborník dal?

To je velmi těžká otázka. Pokaždé, když se u někoho začne projevovat demence, je to jako nově objevená země. Málokdy se stává, že by někdo, jehož příbuzný začne trpět demencí, prošel nějakou přípravou nebo vzděláním v této oblasti. Doporučil bych několik věcí. Za prvé, sehnat si informace, k tomu právě může posloužit náš kurz. Na internetu je k dispozici mnoho dalších zdrojů. Musíte být opatrní, pokud jde o kvalitu některých z nich. Ve většině zemí jsou alzheimerovské společnosti. Jedna je i v Česku. Tam se vám dostane kvalitních rad. Existují i linky pomoci.

Rodinný doktor je také důležitý. Lékaři se mohou lišit ve zkušenostech a názorech na demenci. Může to být tak, že váš stávající rodinný doktor je dobrý nebo se možná budete muset trochu porozhlédnout a najít kvalitního lékaře, který bude schopný dát dobrou diagnózu a rady, jak nemoc zvládat. Také je dobré si najít geriatra, specialistu na stáří. Ale v mnoha zemích jich není tolik, kolik by jich mělo být.

Dříve jste uvedl, že řada zemí se nedostatečně orientuje na péči o pacienty s demencí. Napadá vás nějaká země, která má tento typ péče zvládnutý?

Neřekl bych, že nějaká taková je. Problém velmi rychle eskaluje tím, jak populace na celém světě stárne. I v zemích, které lze nazvat vyspělými, je stále složité dostat se k dobré diagnóze a zdravotní péči. Stárnoucí populací se zabývají hlavně vlády zemí, které poskytují dobré sociální služby. Vidí, že je to velká výzva, vzhledem k tomu, že tu bude během příštích desetiletí třikrát nebo čtyřikrát víc lidí s demencí. Jak budou státy moci poskytnout dobré sociální služby takovému počtu lidí?

Ještě větší výzva to bude pro země, které nemají žádný systém péče o staré a málo zdrojů. Tradiční péče o starší a nemocné v rodině bude velmi složitá. Starších lidí je mnohem více než dětí, které by se o ně mohly starat. Bude to obrovská výzva v zemích, jako je Čína, která dlouho prosazovala politiku jednoho dítěte. Od jednoho dítěte se bude očekávat, že se doma postará o rodiče, prarodiče, někdy i praprarodiče. To bude nemožné.

Je to rozhodně globální problém. Dá se říct, že je to globální problém lidského úspěchu, protože dlouhověkost roste všude. Na některých místech poměrně dramaticky. Je to v určitém ohledu odkaz toho, jak dobří jsme v udržování lidí naživu po delší čas. Je to skvělé, ale na druhou stranu to znamená, že tu budeme mít mnohem více lidí s demencí.

Znáte situaci v Česku? Co nás čeká v oblasti péče o dementní pacienty?

Velmi důležitý je Národní akční plán pro Alzheimerovu nemoc, který tu vzniká. Setkal jsem se i s českými organizacemi, které mají na starost péči o seniory. Některé jsou veřejné, jiné soukromé. Rozhodně jsou schopné dohlédnout na poskytování kvalitní péči o pacienty s demencí v domovech pro seniory. To je skvělé.

Ale Česká republika má stejný problém jako řada jiných zemí. Nárůstu pacientů s demencí se nevyhne a bude se muset přizpůsobit. V Česku se také stejně jako v jiných evropských zemích rodí málo dětí. Celkově se vaše populace pravděpodobně scvrkne. Mladých bude méně než starých. Nezaměstnanost asi bude velmi nízká, protože starší generace odejde do důchodu. Ale mnoho pracovních pozic pravděpodobně bude ve zdravotnictví a sociálních službách pro seniory.

Já v Tasmánii učím budoucí lékaře, sestry a další zdravotníky. Říkám jim, že většina z nich bude pracovat se starými lidmi a řada z nich bude pečovat právě o lidi s demencí. Taková je realita. Je třeba ji přijmout a připravit se tak, abychom mohli poskytovat tu nejlepší možnou péči.

 

Právě se děje

Další zprávy