Šimon Sušický ze Sonenštejna, právník a písař z rodiny následující zakázanou jednotu bratrskou, přišel do Prahy koncem 16. století. Město pod vládou císaře Rudolfa II. tehdy nabízelo poměrně hodně ekonomických příležitostí, Sušický tak mimo práce advokáta začal podnikat s pivem.
Po vydání Rudolfova majestátu v roce 1609, kterým císař stvrdil svobodu náboženství v Českém království, začaly v hlavním městě nabírat na vlivu dříve zakázané protestantské církve. Jednou z nich byla, přes nevoli katolíků, jednota bratrská, ke které se kromě Sušického hlásili také jeho nevlastní synové Jan a Pavel Kutnaurové.
Mezi českými bratry se stal Sušický nepřehlédnutelnou osobností - svým souvěrcům poskytoval advokátní pomoc, silně se zasazoval o šíření církve, prosazoval budování kostelů a škol. Mimo to se ale významně politicky neangažoval, to ovšem změnil rok 1618 a stavovské povstání.
Vyhnání jezuitů i "vyčištění" svatého Víta
Šimon Sušický a Jan Kutnaur se stali městskými radními a v zájmu své církve začali přesvědčovat ostatní, aby se přidali na stranu povstalců. A nejen to.
Po vypuknutí povstání bylo jedním z prvních kroků vzbouřenců vypovězení jezuitů. "Sušický byl pověřen, aby byl správcem jezuitské pražské klementinské koleje, kde poté došlo k drancování majetku," říká Olga Fejtová, která společně se Zuzanou Vojtíškovou napsala o osudech Sušického a Kutnaura publikaci Dvě duhy nad popravištěm.
Právě podíl na vydrancování koleje měl být jedním z důvodů, proč skončil Sušický na popravišti. To samé platí i pro Kutnaura - ten se podle Fejtové ovšem drancování s největší pravděpodobností neúčastnil a obvinění proti němu se zakládala na lži.
Členové jednoty bratrské navíc v té době platili za největší nepřátele katolíků. Měli blízko ke kalvinistům, mezi které patřil také povstalci zvolený český král Friedrich Falcký.
Katolíky si znepřátelili mimo jiné tím, že se spolu s kalvinisty podíleli na takzvaném vyčištění katedrály svatého Víta. "Ke kalvinismu patří, že jejich sakrální prostory jsou jednoduché, bez výzdoby. A oni tímto způsobem vyčistili Svatovítský chrám. Všichni v Praze z toho byli v šoku," říká Fejtová a dodává, že není vyloučeno, že se samotného čištění účastnili také Sušický a Jan Kutnaur.
Také proto byli členové jednoty bratrské vnímáni jako radikálové i ostatními evangelickými skupinami v Česku.
Zvlášť trýznivý trest
Ovšem i přesto byl rozsudek smrti zvlášť krutým způsobem pro Šimona a Jana šokem. Ani přes své aktivity nepatřili k vůdcům povstání a podle Fejtové neměli žádné materiální ani politické ambice. Neměli ani velký majetek, velkou část peněz věnovali jednotě. Jednali pouze v zájmu své církve, ovšem té, která Habsburky nejvíce popuzovala.
Fejtová upozorňuje, že Kutnaur se Sušickým nebyli jedinými odsouzenými z řad jednoty bratrské, oproti ostatním ovšem neměli mezi známými či příbuznými nikoho, kdo by se za ně u soudu přimluvil, aby jim Habsburkové vydali milost nebo jim alespoň zmírnili trest.
"Členové jednoty bratrské z vyšších stavů měli často mezi příbuznými nějakého katolíka, který se přimluvil. Kutnaur a Sušický ale kontakty neměli. Když se porovná jejich podíl na povstání s podílem ostatních, tak byl jejich trest určitě nespravedlivý," vysvětluje.
Známkou potupy mělo pro dvojici být také to, že budou popraveni jako poslední - staroměstská exekuce jako každá jiná akce ctila společenské rozdělení, mělo se tedy popravovat od nejbohatšího a nejvýznamnějšího pána až po nejméně důležitého měšťana.
Kat Mydlář se ovšem po osmnácté popravě mečem cítil unaven a rozhodlo se, že další na řadu přijdou ti, pro které soud určil popravu oběšením na břevnech vystrčených z oken Staroměstské radnice. To byla ve své době velmi pomalá a trýznivá smrt - popravčí nepoužívali oprátku.
Trestanému se tak po podkopnutí žebříku nezlomil vaz, ale několik minut se dusil. "Tímto způsobem nebyli běžně popravováni měšťané, to muselo být za něco opravdu závažného," upozorňuje Fejtová.
Způsobem popravy i původním zařazením na konec programu chtěli dát Habsburkové jednotě bratrské najevo, že si s jejími členy nebudou brát servítky. "Byl to opravdu exemplární trest pro členy jednoty bratrské z měšťanského prostředí," hodnotí historička.
Syn se probojoval zpět do Čech, přijal ale katolictví
Podle autorek publikace je příběh Kutnaurů symbolickým zobrazením toho, co v té době prožívaly desítky dalších rodin. "Ti lidé šli za svou pravdou, za přesvědčením o víře. Do povstání často vstupovali s těmi nejlepšími úmysly, většinou neměli žádné materiální tužby," říká Fejtová.
Komplikovaný osud často potkal také protestanty, kteří místo konvertování zvolili emigraci do ciziny. "V zahraničí žili ve velice složitých podmínkách. Jednota bratrská například nebyla brána jako konfese ani na těch územích, kam odcházeli," říká s tím, že velká část členů jednoty skončila v Polsku, kde byly podmínky nejpřijatelnější. Spousta z nich ale přijala katolickou víru a vrátila se, některým se dokonce povedlo vybudovat kariéru.
Osudy protestantů v pobělohorské době lze doložit na příkladu další generace rodiny Kutnaurů, a to zejména Janova syna Šimona, který společně s matkou jako nezletilý odešel do Drážďan. Tam nejdříve vstoupil do švédského vojska a bojoval za něj, aby se mohl vrátit zpět do Čech.
Švédy ale po čase opustil a přidal se k Sasům, kteří Prahu v roce 1631 dobyli, a Kutnaur se znovu ujal majetku své rodiny. Očekával, že se do Čech vrátí i další protestantští emigranti, to se ovšem nestalo, Prahu znovu získali Habsburkové. Později přijal katolickou víru, dál ale emigrantům tiše pomáhal.
Tento i další příběhy mohou podle Fejtové inspirovat i v dnešní době. "Je to taková modelová situace, která se v historii opakuje," uzavírá.
