Soudruzi bili na poplach: "Přece nám flanďák nezachrání Palác kultury před krachem!"

Markéta Bernatt-Reszczyńská (Paměť národa)
15. 7. 2019 14:09
Jezuita a "pétépák" (jinak také "černý baron") Josef Šnejdar řídil největší a pro komunisty zřejmě nejdůležitější stavbu normalizace - pražský Palác kultury, dnes Kongresové centrum. Z osudu stavebního inženýra Josefa Šnejdara je v dalším dílu seriálu Paměti národa a Aktuálně.cz "Příběhy normalizace" zřejmé, že komunistický režim využíval a vydíral odborníky bez ohledu na jejich minulost či kritiku totality. Často mu totiž ani nic jiného nezbývalo.
Komunistické vládní špičky vzdávají hold jezuitovi Josefu Šnejdarovi. Generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák (uprostřed) při slavnostním předání Paláce kultury 2. 4. 1981.
Komunistické vládní špičky vzdávají hold jezuitovi Josefu Šnejdarovi. Generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák (uprostřed) při slavnostním předání Paláce kultury 2. 4. 1981. | Foto: ČTK

Pokud by Josef Šnejdar žil ve svobodné společnosti, stal by se nejspíše řeholníkem jezuitského řádu. Narodil se v chudé věřící rodině na jihu Moravy, a protože se mu ve škole dařilo, tak ho rodiče poslali v jedenácti letech na gymnázium s jezuitským řádem na Velehradě. Jeho otec pak tvrdě pracoval na malém rodinném hospodářství ve Věteřově u Kyjova, aby mohl nadanému synovi zaplatit školu s internátem. 

Připravoval se tedy na život jezuitského řeholníka se vším, co to obnášelo: tedy i s celibátem a tvrdou asketickou výchovou. "Postil jsem se, bičoval se, měl jsem takový řetěz, který strašně bolel. Studovali jsme askezi," vzpomíná Josef, který se kvůli studiím na dlouhá léta rozloučil se svou rodinou. "Podstatou bylo, že se jezuita musí oprostit od všech statků, příbuzných a známých. Takže jsem nakonec rodiče neviděl osm let."

Na konci noviciátu složil sliby čistoty, chudoby a poslušnosti a přešel na filozofický institut Tovaryšstva Ježíšova jezuitů v Brně. Komunistický převrat v únoru 1948 zastihl Josefa Šnejdara jako vychovatele brněnského biskupského gymnázia. Jezuité podle něj věřili, že změna režimu církve nijak výrazně nepoznamená. "Gottwald mluvil smířlivě ještě po únoru 1948, takže jsme si mysleli, že nám, církevním lidem, neublíží," vzpomíná Šnejdar.

Naděje jezuitů však vzaly brzy za své - v roce 1949 Státní bezpečnost internovala pražského arcibiskupa Josefa Berana a pozatýkala církevní představitele kvůli vykonstruovanému obvinění ze špionáže pro Vatikán a velezrady. Diskreditace jezuitů připravila půdu pro násilnou likvidaci mužských řeholních řádů v noci ze 13. na 14. dubna 1950, během níž bylo internováno přes 2300 řeholníků a mezi nimi i Josef Šnejdar.

"O půlnoci vrazili do mého pokoje dva esenbáci se samopaly a prohlédli celý pokoj. Musel jsem se převléct do civilních šatů a pak mě vedli jako zločince po chodbách dolů, kde shromáždili ještě ostatní kněží a řeholníky. Zavedli nás do autobusu, kde nás posadili po jednom na sedadla. Vpředu a vzadu seděli vždy dva esenbáci s automaty nataženými na nás jako na zločince. Okna byla zatažena záclonkami, abychom neviděli, kam jedeme," líčí Šnejdar razii proti jezuitům. 

Autobus s řeholníky dorazil do severočeského Bohosudova u Krupky, kde v areálu proslulého poutního kostela Panny Marie Sedmibolestné Státní bezpečnost zřídila internační tábor pro řeholníky. Josef Šnejdar zde strávil šest měsíců. "Celé to období jsme byli neprodyšně uzavřeni. Nikdo s námi nemluvil. Proč jsme tam, jak dlouho tam budeme, co máme dělat. Čas tam neexistoval, dny nebyly k rozeznání."

Vojna u "černých baronů" a pak vyhazov ze studií

Z internačního tábora převezli řeholníky na převýchovu těžkou fyzickou prací a vojenskou kázní k Pomocným technickým praporům (PTP), které spisovatel Miloslav Švandrlík proslavil románem Černí baroni. Proslulí byli i tím, že měli často časově neomezenou vojenskou službu. Josef Šnejdar ji nastoupil v Podbořanech jako závozník materiálu k budování silnic. Záhy ho ale přemístili na Slovensko, kde s "farářskou rotou" PTP 54 pracoval na několika stavbách - od Zvolena po Banskou Bystrici.

Jezuita Josef Šnejdar si nakonec na vojně odkroutil tři roky a čtyři měsíce. Propuštěn byl na konci roku 1953. Bylo mu 27 let a ve vojenské knížce měl napsáno pomocný stavební dělník. Chtěl si najít zaměstnání, ale všude ho odmítli. Přihlásil se ke studiu archeologie v Brně, ale ani tam ho nepřijali, i když zatajil svou minulost a hlásil se jako dělnický kádr. Dostal však doporučení ke studiu v Praze, kde byl v září 1954 zapsán na Vysoké škole ekonomické.

"Ale hned v listopadu mě sekretářka odvedla z přednášky k rektorovi, ten mi vzal index a říká: 'Jak jste se sem dostal, vy jste zkreslil dotazník, dostal jste se sem podvodem', a ukázal mi dveře," popsal Šnejdar rychlý konec svého studia.

V očích komunistů byl reakcionářem, ale sloužil jim kvůli profesním ambicím

Nechtěl se vrátit do Brna, protože se styděl před rodiči, kteří čekali, že to jako nadaný student někam dotáhne, zatímco on skončil jako stavební dělník. Docházely mu peníze, které si vydělal u PTP, a nemohl sehnat práci. Nakonec ho přijali v podniku Keramos jako svého člověka. "Všichni tam byli psanci," vysvětluje a dodává, že za rok podnik zavřeli pro "neefektivnost a reakcionářství". Někteří však mohli přejít do Průmstavu a mezi nimi byl i Josef Šnejdar. 

Nejdříve připravoval kalkulace staveb, po čase se stal vedoucím oddělení přípravy staveb a v roce 1957 stavbyvedoucím sídliště Milín u Příbrami, jehož dokončení vázlo. "Měl jsem trochu obavy. Moje jediná kvalifikace byla služba u PTP. Ale byl jsem mladý, nerozvážný a šel jsem do toho," uvádí.

Za dva roky předal v Milíně sídliště pro zaměstnance nedalekých uranových dolů a obyvatele vesnic, které byly zatopeny při stavbě Orlické přehrady. "Povedlo se mi to postavit. Jezdil tam ministr stavebnictví a bral Milín jako vzor toho, jak se řídí velká socialistická stavba. Rád jsem věci organizoval," vypráví Šnejdar s hrdostí.

Po svém prvním úspěchu v roli stavbyvedoucího dostal za úkol řídit stavbu areálu Vysoké školy zemědělské v pražském Suchdole. "Těch pět let, co jsem stavěl zemědělskou školu, jsem po večerech chodil na stavební fakultu," vzpomínal na to, jak si po letech praxe doplnil vzdělání a v roce 1965 absolvoval obor stavební inženýr.

Nově nastartovanou kariéru zastavila okupace armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968. "Měl jsem neklidnou duši. Když se tedy v době pražského jara sestavovaly podnikové rady pracujících, stal jsem se předsedou. Chtěl jsem se stát ředitelem Průmstavu, chtěl jsem zavést moderní metody řízení dvanácti tisíc zaměstnanců," vzpomíná.

Při politických prověrkách v roce 1971 se netajil odporem ke "vstupu vojsk Varšavské smlouvy", takže mu doporučili, aby podal výpověď. "Řekl jsem jim, že ji nepodám, protože se mi v Průmstavu líbí. Ale v duchu jsem si říkal, kam bych se asi v době normalizace vrtnul s takovým posudkem, kde bych asi tak začínal? Tak jsem čekal, zda dostanu výpověď. Ale za týden mi přišlo, že jsem jmenován samostatným výzkumným pracovníkem na podnikovém ředitelství," popisuje své životní zvraty Josef Šnejdar.

Přežívání skeptického občana socialistické republiky s normalizovaným životem

V nové funkci zavedl do Průmstavu počítač a automatizované řízení stavební výroby. Psal odborné články do časopisů Ekonomika staveb či Pozemní stavitelství. Je také autorem ve své době ceněné odborné knihy Kontrola kvality na stavbách. "Smířil jsem se s tím všedním životem, s pomalým pracovním rytmem, zbývalo mi už jen přežít pár let před odchodem do důchodu. Stal jsem se obyčejným nezajímavým skeptickým občanem socialistické republiky s normalizovaným životem," popsal svůj život v 70. letech v knize Bůh, osud a já.

A pak přišel další šokující životní zlom v podobě nabídky ředitele Průmstavu Jiřího Smutného: v šibeničním termínu dokončit váznoucí stavbu Paláce kultury před XVI. sjezdem KSČ v dubnu 1981. A Josef Šnejdar po krátkém váhání přijal. 

"V Průmstavu na to byl zřízen samostatný závod, ve kterém se od zahájení stavby v roce 1976 vystřídali čtyři ředitelé. Byla to enormní stavba, měla 181 tisíc metrů čtverečních užitkové plochy, tisíce kilometrů kabelů, 35 tisíc keramických obkladů, 22 tisíc keramických dlažeb. Bylo to nádherně vyprojektované Vojenským projektovým ústavem, ale mělo to špatnou pověst. A ti ředitelé byli moc velcí páni, kteří nikdy stavbu neviděli, takže nevěděli, co s tím," popisuje někdejší jezuita a pétépák tehdejší stavební výzvu.

Za stavbu politicky zodpovídal tajemník Ústředního výboru KSČ Josef Kempný a ten ze skluzu stavebních prací vinil ředitele Průmstavu. "Tajemník Kempný řediteli Smutnému řekl: 'Soudruhu řediteli, vy ve svém dvanáctitisícovém podniku nemáte inženýra, který by zvládl řízení a dokončení Paláce kultury?' A Smutný mu odpověděl: 'Máme, ten by to udělal, ale složky ROH (Revoluční odborové hnutí - pozn. red.) a KSČ ho sem nepustí, je to bývalý jezuita a byl i v PTP'."

Husák: Ať toto nádherné dílo uspokojuje zájmy našeho lidu

S povoláním Josefa Šnejdara do čela stavby Paláce kultury souhlasil nakonec předseda české vlády Stanislav Rázl, ale proti se postavil zástupce Městského výboru KSČ Melichar: "Soudruzi, zbláznili jste se?! Přeci nám nějaký flanďák nezachrání Palác kultury před krachem! To přece nejde! Víte, co by to bylo pro disidenty a reakcionáře, jak by se nám smáli?"

Normalizační ministr stavebnictví Karel Polák tedy navrhl kompromis: ředitelem stavby bude předseda KSČ z ministerstva stavebnictví a Josef Šnejdar hlavním inženýrem stavby s tím, že mu ředitel nebude zasahovat do řízení stavby.

"Moc se mi na to nechtělo přistoupit. Byl jsem jim dobrý, abych to udělal, ale ředitelem jsem nebyl. Ale byl jsem ctižádostivý, takže nakonec zvítězila radost, že budu řídit tak velkou stavbu, tak jsem na to přistoupil a nastoupil jsem," popisuje Šnejdar své tehdejší váhání.

Stavbu řídil pod obrovským tlakem nejen kvůli šibeničnímu termínu dokončení pro XVI. sjezd KSČ. Jako nestraník se setkával s nenávistí komunistů ve středních funkcích. "Neměl jsem problémy s nejvyššími komunisty, ti mě respektovali - Kempný, Rázl, Kapek -, ale ti předsedové KSČ na ministerstvech a v podnicích se mohli zbláznit, že mě to nechali řídit. Ti dole byli chudáci, ti nahoře bojovali o moc."

Po převzetí stavby zavedl dispečink, aby dostal pod kontrolu 3000 pracovníků a desítky dodavatelů. Všechny stavbyvedoucí, mistry a dispečery pospojoval vysílačkami a zavedl speciální fond, který nazval penězmrška, z něhož mohl operativně nakupovat a dobře zaplatit dělníky, aby zamezil absencím.

Když se stavba blížila ke konci, dostal nabídku čestného členství v KSČ. "Ředitel Průmstavu mě varoval, že když to odmítnu, tak půjdu zpátky k lopatě. Řekl jsem NE, a přesto za mnou zanedlouho přišli, abych se podílel na rekonstrukci a dostavbě Národního divadla (jeho celkovou rekonstrukci měl na starosti Otakar Ferfecký - pozn. red.). Začal jsem hned po otevření Paláce kultury."

Druhého dubna 1981 Palác kultury slavnostně otevřel prezident Gustáv Husák, který do pamětní knihy napsal: "Praha a celá naše vlast se dnešním dnem stávají bohatší. Palác kultury, toto krásné dílo, je důstojným svědectvím naší socialistické současnosti, vyspělosti československé architektury, schopnosti projektantů, techniků, výtvarníků a dovednosti našich dělníků. Naše upřímné poděkovaní patří těm, kteří se svou obětavou prací zasloužili o vybudování tohoto paláce, v němž se v nejbližších dnech uskuteční XVI. sjezd KSČ. Ať toto nádherné dílo všestranně uspokojuje a rozvíjí kulturní a společenské zájmy našeho lidu, ať dobře slouží současným i budoucím generacím."

Vydírání tajné policie vyústilo v podpis

Za Palác kultury Josef Šnejdar obdržel Řád práce. "Přebíral jsem řád se smíšenými pocity. Na jedné straně jsem cítil zadostiučinění, co jsem dokázal. Na druhé straně ale se strachem, jaké to pro mě bude mít v životě následky. Zda mi budou vyčítat, že jsem sloužil komunismu," přiznává.

Není proto divu, že radost z pádu komunismu v listopadu 1989 doprovázely obavy z toho, že bude považován za normalizačního kádra. "Pracoval jsem dál ve funkci ředitele a zmocněnce jako v omámení, nepřítomně duchem jsem vedl porady, chodil jsem strnule po chodbách ministerstva jako v mátohách. Osamoceně jsem se doklopýtal podívat na manifestace na Václavském náměstí, duše se mi někam ztratila," popsal své pocity z konce komunismu.

Josefa Šnejdara ochromily nejen obavy z možného porevolučního obviňování ze spolupráce s komunistickým režimem, zejména kvůli práci na Paláci kultury a ve vysokých funkcích na ministerstvu stavebnictví, ale hlavně vzpomínka na dávno zapomenuté vyšetřování Státní bezpečností a vázací akt ke spolupráci podepsaný 5. listopadu 1956.

Státní bezpečnost vyšetřovala tehdy činnost řeholníků v ilegalitě a na Josefa Šnejdara je přivedla výpověď jedné ženy z Brna, u které si po únoru 1948 schoval vzácné kalichy a latinské knihy z arcibiskupského gymnázia. Vyšetřovatelé StB měli na Šnejdara silnou páku. Při jeho sledování zjistili, že má milostný poměr s ženou svého bratrance, takže mu při výslechu dali na vybranou: buď bude vypovídat o činnosti jezuitů v ilegalitě, anebo o jeho tajném vztahu informují manžela jeho milenky, tedy jeho bratrance.

"Ke spolupráci se stavěl odmítavě, a to z toho důvodu, že na to nemá povahu a podobně. Po delším rozhovoru, kde mu bylo poukázáno na trestné následky a hlavně na to, že jeho milostný poměr by musel být v průběhu vyšetřování zveřejněn, projevil o dotyčnou velké obavy a přistoupil ke spolupráci. Verbovka trvala od 4. 11. 1956 od 8 hodin do 5. 11. 1956 do 17 hodin," zapsali si vyšetřovatelé StB do Šnejdarova spisu.

Podle tohoto spisu se Josef Šnejdar schůzkám s tajnými jak jen mohl vyhýbal, ale i tak ztratil důvěru jezuitů, kteří po zatčení tajného představeného jezuitů (provinciála) Jana Formánka a dalších jezuitů v roce 1957 měli podezření, že to byl on, kdo je zradil. 

Šnejdar při výslechu poskytl informace o činnosti jezuitského řádu v letech 1950-1951 včetně jmen, prozradil i své tajné vysvěcení v srpnu 1951. Dostal krycí jméno Dvořák a byl zaúkolován na osoby v akci PÁTER, ačkoli vyšetřovatelé zapsali: "Zřízení není oddán. Vzhledem ke svým schopnostem a inteligenci má předpoklady stát se kvalitním spolupracovníkem. Je však nutno Dvořáka důkladně zkompromitovat a prověřit."

Tajná policie s ním ukončila spolupráci v říjnu 1965. "Nemá důvěru jezuitů, zatčení hovořili, že bezpečnostní orgánové znali takové detaily o řádu, že je jim musel říci jedině jezuita a označovali tímto Dvořáka," konstatovalo například hlášení z listopadu 1962.

Podpořte Paměť národa

Ceny paměti národa - Příběhy lidí, kteří se nebáli
  • Paměť národa je veřejně přístupná databáze vzpomínek pamětníků s pozoruhodnými životními příběhy na 20. století na www.pametnaroda.cz. "Paměť" vznikla v roce 2001 a v současnosti obsahuje kolem 7 tisíc výpovědí. Spravuje ji nezisková společnost Post Bellum spolu s partnery - Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.
  • Klub přátel Paměti národa sdružuje přes dva tisíce lidí, kteří pomáhají pravidelnými příspěvky. Podpořte Paměť národa i Vy. Více na www.postbellum.cz/podporte-nas

Nechtěl bych takový život prožívat ještě jednou, přiznává Šnejdar

Stín minulosti dopadl na Josefa Šnejdara po schválení lustračního zákona v říjnu 1991, který požadoval negativní lustrační osvědčení pro výkon veřejných funkcí, mezi nimi i vedoucí pracovníky na vysokých školách. Josef Šnejdar vedl od ledna 1991 katedru ekonomiky a organizace na stavební fakultě ČVUT a vztahoval se tedy na něj lustrační zákon.

"Musel bych s hanbou z katedry odejít, nemohl jsem se hájit, protože jsem tehdy nemohl využít záznamů StB, které mluvily v můj prospěch, protože jsem ve skutečnosti žádný spolupracovník StB nebyl," popsal svou reakci na lustrační zákon Josef Šnejdar. Požádal proto děkana o uvolnění z funkce s odůvodněním, že začal být nečekaně vytížen.

"Zákon byl výhrou a nehorázným výsměchem poražených komunistů, zloba za komunistické zločiny se přenášela na mnohdy ubohé lidi, kteří pod různým nemorálním nátlakem pracovníků tajné policie podlehli strachu z možného vydírání a výhrůžkám potenciálními nesmyslnými tresty," komentoval lustrační zákon Šnejdar.

V roce 2016 ve svých 90 letech zpytoval Josef Šnejdar svědomí ve své knize vzpomínek Bůh, osud a já: "Na konci života nedovedu posoudit, který z mých protikladných životů byl ten pravý, ale jedno neotřesitelně vím, nechtěl bych takový život prožívat ještě jednou."

A jak si dnes stojí Kongresové centrum, které vzniklo i díky "flanďákovi" Josefu Šnejdarovi? Praha se podle asociace International Congress and Convention Association stala v roce 2017 hlavně s přispěním této neofunkcionalistické stavby osmou nejpopulárnější konferenční destinací světa. A nic na tom nezměnily ani expresivní lidové přezdívky Pakul či Lidojem.

VIDEO: Soudruzi měli fakt hrůzu z toho, že jim nějakej "flanďák" - tedy já - má zachránit stavbu Paláce kultury, říká bývalý jezuita Josef Šnejdar

Video: Paměť národa
 

Právě se děje

před 1 hodinou

Čína zruší cla na část sóji a vepřového dovážených z USA

Čína zruší cla na část sóji a vepřového dovážených ze Spojených států. Oznámilo to dnes čínské ministerstvo financí, podrobnosti ani konkrétní množství ale podle agentury Reuters nesdělilo. Osvobození od cel se bude přiznávat na základě žádostí jednotlivých firem. Peking zavedl 25procentní cla na americkou sóju a vepřové loni v červenci jako odvetné opatření za cla, která předtím na jeho zboží uvalil Washington.

Krok čínské vlády přichází uprostřed americko-čínských jednání o první fázi obchodní dohody nebo o přechodné obchodní dohodě, která by měla zmírnit obchodní válku mezi oběma největšími ekonomikami světa. Obchodní válka trvá už 17 měsíců a zrušení cel zavedených za jejího trvání představuje klíčový bod jednání.

Rozhodnutí čínské vlády je dobrou zprávou pro americké zemědělce, kteří tvoří klíčovou voličskou skupinu prezidenta Donalda Trumpa i Republikánské strany. 

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Austrálii sužují lesní požáry, ohrožují největší město Sydney

Severně od australského města Sydney hasiči bojují s rozsáhlými požáry. Ve státě Nový Jižní Wales v minulých týdnech napočítali podle stanice BBC až 100 ohnisek, ve čtvrtek vzhledem k nepříznivému počasí požáry zesílily. Největší australské město Sydney zahalil hustý dým. Od října přišlo v zemi kvůli ohňům o život šest lidí a zničeno bylo na 700 domů.

Hoří také ve státech Viktorie, Jižní Austrálie a Queensland. Agentura Reuters uvedla, že na východě země je 150 ohnisek, ale teď se hasiči zaměřili na osm ohňů, jež ohrožují pětimilionové Sydney. "Jsou velmi silné a očekává se, že se budou šířit na východ, bohužel k více osídleným místům, vesnicím a k izolovaným obydlím," řekl Shane Fitzsimmons z místní hasičské služby.

Zdroj: ČTK
Další zprávy