Reklama
Reklama

„Šlo o politickou zvyklost.“ Expremiér Nečas má jasno o sporu Babiše s prezidentem

Bývalý premiér Petr Nečas zevrubně popisuje dlouholetou praxi týkající se nejen toho, jak vypadaly naše delegace na summity NATO. Hovoří v této souvislosti také o Ústavě, přímé volbě prezidenta nebo roli Ústavního soudu. A opakovaně zdůrazňuje, že základem demokratického provozu je schopnost dosahovat politických dohod.

Petr Nečas - tisková konference po jmenování premiérem
Petr Nečas v červnu 2010, kdy byl na Pražském hradě jmenován předsedou vlády tehdejším prezidentem Václavem Klausem.Foto: Reuters
Reklama

Kdo určoval složení našich delegací na summity NATO v čase, když jste byl předsedou České vlády?

Vzhledem k organizačnímu zabezpečení to má na starosti vláda a rozhoduje o tom svým usnesením. Nicméně se tak děje na základě politické dohody premiéra s prezidentem republiky. Tak tomu bylo vždy: než jsem se stal premiérem, během mého premiérství a poté, co jsem přestal být premiérem. A bylo tomu tak až do letošního roku.

Ve veřejném prostoru se často zdůrazňuje, že prezident bude na jednáních vázán mandátem, který schválila vláda. Předpokládám, že stejná praxe byla i za vás…

Ano. Je to tak. Za zahraniční politiku zodpovídá vláda, je to vládní politika. Prezident neřídí zahraniční politiku, není v tomto ohledu nadřízeným vládě. Není ani není nějakým nezávislým činitelem. I tím, že je podle naší Ústavy politicky neodpovědný, tak za to nese zodpovědnost vláda.

Petr Pavel se pře s vládou mimo jiné o to, kdo bude vedoucím naší delegace. A prezident říká, že je hlavou státu, tudíž bude automaticky vedoucím delegace on. Jak to vidíte vy?

Toto považuji za trošku úsměvné. Je to nesmyslný spor. Protože z protokolárního hlediska stojí prezident republiky samozřejmě výše než předseda vlády. Pokud jedou tedy někam společně, což bývalo u summitu NATO zvykem, formálně, z hlediska protokolu, je vedoucím delegace prezident republiky.

To z něj nicméně nedělá šéfa delegace. Neznamená to, že mu jsou ostatní účastníci delegace nějak podřízení, nebo že ho dokonce musí poslouchat. Toto všechno má být založeno na politické dohodě, na dohodě prezidenta republiky s předsedou vlády, respektive s vládou, kterou zastupuje její premiér.

Reklama
Reklama

Takže ano: z hlediska formálního protokolu je to prezident, kdo je vedoucím delegace. Je to naprostá formalita. Protože základem všeho je vždycky dohoda mezi prezidentem a premiérem – kdo kam půjde, kde bude kdo mluvit. A pokud jde o to, co tam budou naši zástupci říkat, tak to je obsahem vládní politiky. Takto je to dané.

Přitom je potřeba říct, že je dělba práce v mnoha ohledech užitečná i pro premiéra. Nemusí všude sedět, což mu umožňuje vést celou řadu bilaterárních jednání s dalšími prezidenty a premiéry – mimo jiné také ze zemí, které nejsou například součástí Evropské unie, a tudíž se s nimi nepotkává na Evropské radě. Na mysli mám třeba premiéra Norska nebo Kanady.

Několikrát jste zmínil, že základem všeho je politická dohoda mezi premiérem a prezidentem. A to je zjevně přesně ta věc, která mezi Petrem Pavlem a vládou nyní absentuje. Vidíte to taky tak?

Já nechci soudit, kdo chtěl nebo nechtěl takovou dohodu. Mezi vládou a prezidentem jsou ale evidentně dlouhodobě napjaté vztahy. A jako volič prezidenta Pavla z druhého kola prezidentské volby si osobně myslím, že první výstřel, který vyvolal toto napětí, padl z jeho strany. Od něj se pak začala spirála tohoto politického napětí odvíjet.

Ukazuje se, že politické napětí můžete velmi rychle eskalovat, ale strašně dlouho potom trvá jeho deeskalace. A platí to nejen na mezinárodní scéně, ale i ve vnitrostátní politice. Proto by si měl každý rozmyslet, zda je moudré rozvířit nějaké politické napětí, protože schopnost politické dohody je v jistých situacích kruciální. Je to věc elementární politické profesionality – a to bez ohledu na to, co si myslíme o těch, se kterými je nutné této politické dohody dosáhnout.

Reklama
Reklama

Protože pokud hovoříme o summitu NATO, tedy o naší mezinárodní a bezpečnostní politice, prezident a vláda tady nejsou protivníky, jsou to spoluhráči v dresu České republiky a měli by si toho být plně vědomi. Představa, že v jednom národním dresu, když teď máme to mistrovství světa ve fotbale, začne Sparťan okopávat kotníky Slávistovi, je neodpustitelná. Prostě hrají v jednom dresu a měli by postupovat v zájmu České republiky. A ne ve vleku svého ega.

Když říkáte, že prvním krok ve sporu prezidenta a vlády udělal Petr Pavel, myslíte tím nejmenování Filipa Turka členem vlády?

Přesně tak. A já teď vůbec nechci hodnotit, zda byl Filip Turek vhodný kandidát na ministra zahraničí. Nebo na jakéhokoli jiného ministra. Nicméně protože jsem bezvýhradný podporovatel parlamentní republiky, tak jsem hluboce přesvědčený, že když prezident návrh premiéra nepřijal a nejmenoval Turka členem vlády, tak že překročil své pravomoci.

Prezident přitom samozřejmě není jmenovací automat, má právo vyjádřit své názory, má právo si vzít nějakou dobu na rozmyšlenou, vést jednání s kandidáty do vlády, případně může přesvědčovat premiéra, aby vzal svůj návrh zpět. Může se i podívat, zda neexistují zákonné překážky pro jmenování. Avšak pokud shledá, že kandidát není zjevně nezpůsobilý této funkce, případně neexistují zákonné překážky, aby zastával pozici ministra, musí ho jmenovat.

A pokud kandidáta na ministra v takové situaci nejmenuje, tak jde podle mého názoru za rámec Ústavy. Za vládu totiž zodpovídá její předseda a vláda je jako celek zodpovědná Poslanecké sněmovně a ne prezidentu republiky. Prezident má samozřejmě právo veřejně vyjádřit svůj názor na jednotlivé kandidáty na ministry, nicméně on za vládu nenese žádnou spoluodpovědnost.

Reklama
Reklama

Pojďme zpět k summitu NATO. Do jaké míry může vláda zasahovat prezidentovi do sestavy lidí, které si vezme na summit sebou?

Pevně doufám, že šlo o nějakou komunikační neobratnost, o nějaké nedorozumění. Nechce se mi věřit, že by takové malichernosti byly možné. Neumím si představit, že by vláda kádrovala prezidentovi, kdo z jeho poradců a dalších lidí pojede s ním. A neumím si představit ani to, že by to bylo obráceně – tedy že by prezident kádroval, kdo z vlády nebo vládních úředníků má cestovat s ním.

A tady je nutné taky připomenout, že je z bezpečnostních důvodů naprosto na místě a je to v pořádku, když premiér a prezident republiky cestují každý zvlášť svým letadlem. Důvod je prostý: ze zkušenosti z Polska z roku 2010 víme, že případná havárie letadla s prezidentem je možná a pokud by v něm byl prezident i premiér, může způsobit ústavní krizi.

Vy jste byl jmenován premiérem v čase, kdy jsme měli prezidenta voleného nepřímo. Nyní je tomu ale jinak. Změnila přímá volba prezidenta nějakým způsobem rovnováhu mezí ním a vládou?

Musím říci, že s výroky, podle kterých přímá volba prezidenta změnila v tomto smyslu nějak rovnováhu, a že je to jaksi logické, pochopitelné a snad i správné, zásadně nesouhlasím. Přímá nebo nepřímá volba je pouze technikálie.

Pokud prezident z logiky věci obdrží ve druhém kole přímé volby nižší miliony hlasů, tak to ještě neznamená, že si může ústavně dovolit víc, než prezident zvolený nepřímo. Parlamentní charakter naší demokracie se přímou volbou hlavy státu nezměnil, stále jsme parlamentní republikou a za exekutivu stále zodpovídá vláda České republiky v čele se svým předsedou.

Reklama
Reklama

V danou chvíli máme zkušenost pouze s trojí přímou volbou a dvěma prezidenty, kteří dostali mandát přímo od voličů. A Miloš Zeman aspoň na rovinu řekl, že by si přál posun k poloprezidentskému systému, byl v tom čitelný – nicméně já to považuju za potenciálně nebezpečné.

Řeknu to přímo: nechci žádného charizmatického jedince v čele exekutivy, v čele naší země. Chci naopak vyvážený parlamentní systém brzd a protiváh s fungujícími institucemi, s dvoukomorovým parlamentem, fungujícím soudnictvím, s exekutivou a zákonodárným sborem, a taky s prezidentem, který je součástí moci výkonné, za kterou ale zodpovídá vláda. To, že je volen tak nebo onak, na tom vůbec nic nemění.

Prezident Petr Pavel nicméně tvrdí, že součástí jeho práce, ke které dostal mandát v přímé volbě od voličů, je zastupovat stát navenek. Hovoří v tomto Ústava jasně, anebo k tomu potřebuje něco jako svolení vlády?

To ano. Na druhou stranu ale platí, že způsob, jakým ho zastupuje, jeho mantinely a podobně, tak to je definováno demokratickým mandátem vlády, která se odvíjí od většiny v Poslanecké sněmovně. Takže za vládu, za výkonnou moc, odpovídá vláda a nikoli v prezident republiky. My nemáme dvě výkonné moci vedle sebe.

Když to řeknu s jistou nadsázkou, tak v Ústavě je několik vyloženě deklaratorních pravomocí prezidenta, tudíž on deklaratorně zastupuje stát navenek, deklaratorně je také vrchním velitelem ozbrojených sil, což ale neznamená, že může napochodovat na generální štáb armády České republiky a začít tam velet armádě.

Reklama
Reklama

A platí to i v případě, když je náš prezident čtyřhvězdičkový generál ve výslužbě. Něco takového je zkrátka vyloučené. A stejně tak je vyloučené, že prezident může dělat svoji zahraniční politiku.

To ale Petr Pavel nikdy neřekl.

Já vím, že to neřekl. Ale ten výrok, že zastupuje stát navenek, tak trošku mezi řádky naznačuje, že mu do toho nikdo nemůže mluvit. V tomto smyslu je ten jeho výrok nesmírně nebezpečný. Protože tato jeho pozice – jak jsem už říkal – je tak trochu deklaratorní a čestná. Což je monarchistická tradice.

Z toho, co říkáte, mi plyne, že ústavodárce zjevně nepočítal s tím, že by se spolu vysocí ústavní činitelé neměli zájem domluvit a najít nějaký kompromis. Jak jste řekl – politickou dohodu.

To máte pravdu. S tím ústavodárce nepočítal. A protože patřím mezi 200 ústavodárců, byl jsem v roce 1992, kdy se přijímala naše Ústava, poslancem České národní rady, tak si velmi podrobně pamatuji na diskusi, která kolem toho byla.

A samozřejmě – demokratická politika a parlamentní republika je vyloženě postavená mimo jiné na politických dohodách. Na dialogu. Vždyť profesionální povinností politiků je hájit v klíčových okamžicích zájmy státu.

Reklama
Reklama

A je v tomto ohledu moudré chtít po Ústavním soudu, aby výklad Ústavy v této věci tak říkajíc sešněroval? Jednoduše řečeno: co říkáte na to, že se Petr Pavel obrátil na Ústavní soud?

Zklamalo mě to. Pevně jsem doufal, že bude upřednostňovat jiné kroky, že dá pro futuro přednost politickým jednáním. Avšak pokud se rozhodl jít cestou kompetenční žaloby k Ústavnímu soudu, tak já nechci vůbec předjímat, jak Ústavní soud na podzim rozhodne.

Věřím ale, že i když si předběžným opatření zdánlivě otevřel dveře jedním směrem, tak že nakonec vyjde úplně jinými dveřmi. Doufám, že to rozhodnutí bude právě toho typu, že jde o věc politické dohody a politické zvyklosti, která tady byla. Tedy že prezident cestuje na summity NATO.

A to je potřeba zdůraznit: nešlo o ústavní, ale politickou zvyklost. Politický provoz této země má být vedle toho, že se musí pohybovat v mantinelech Ústavy a zákonů, řízen politickými dohodami. To znamená, že to, kdo a kam jede, má být výsledkem politické dohody a že by do toho Ústavní soud neměl nějakým zásadním způsobem zasahovat.

Jak jsem už řekl, jsem zásadním zastáncem parlamentní republiky a pevně věřím, že nás rozhodnutí Ústavního soudu neposune směrem k poloprezidentskému systému. Považoval bych to za nesmírně nešťastné a v takové zemi bych nechtěl žít.

Reklama
Reklama

Překvapilo vás, jak rychle Ústavní soud reagoval? Tedy že přišel s předběžným opatřením?

Pevně doufám, že to je právě tak, jak jsem už říkal. Tedy že Ústavní soud nakonec vyjde úplně jinými dveřmi, než jak naznačilo předběžné opatření. Vždyť Ústavní soud tvoří také jenom lidé. A ti určitě velmi nelibě nesli, jakým způsobem se k nim vláda zachovala. Že se s nimi tak trochu manipulovalo, když vláda zjevně své rozhodnutí odkládala, aby Ústavní soud neměl dostatek času na rozhodnutí.

Kdybych chtěl být jízlivý, tak bych řekl, že si vláda mohla zjistit, na kdy je naplánováno jednání pléna Ústavního soudu a rozhodnout až poté – tedy s jistotou, že se již do summitu nesejde. Nakonec tedy mohl být Ústavní soud motivován právě tím, že se z něj vláda snažila udělat jakousi manipulovanou loutku. A tímto gestem dal najevo, že sebou manipulovat nenechá.

Někteří zástupci vlády v reakci na toto rozhodnutí Ústavního soudu začali mluvit o ústavním puči. Podobných výroků, které bych mohl citovat, bylo více. Chci říct ale toto: není předběžné opatření ve srovnání například s tím, když Ústavní soud zrušil v roce 2009 už vypsané předčasné volby, v podstatě banalita?

Neřekl bych, že je to banalita, protože jde o rozhodnutí Ústavního soudu. A pokud by jeho finální rozhodnutí znělo tak, že když si prezident zamane, že někam pojede, tak že je vláda povinná mu to zrealizovat, tak bych to považoval za poměrně dramatickou změnu.

Nicméně pokud říkáte, že rozhodnutí zrušit již vypsané volby bylo podstatně zásadnější, tak s tím musím souhlasit. Za prvé proto, že tehdy byla ignorována vůle Poslanecké sněmovny se rozpustit a jít cestou předčasných voleb. A to cestou zvláštního ústavního zákona naprosto analogického s vyhlášením předčasných voleb v roce 1998, čímž byl vytvořen precedens.

Reklama
Reklama

A za druhé, což si dnes už málokdo uvědomuje, tehdy Ústavní soud zrušil ústavní zákon o předčasných volbách. Do té doby panovalo přesvědčení, že Ústavní soud může rušit pouze obecné zákony a nikoli zákony ústavní. A to tehdy Ústavní soud prolomil.

Sám sebe tehdy prohlásil za hospodina vznášejícího se nad vodami. Ústavní soud řekl, že na něj nikdo nedosáhne a že on může prakticky cokoliv. Včetně seslání povodně nebo pohromy na nehodné a po zemi se plazící politické pozemšťany, kteří provozují mrzkou politiku.

Takže ano. Zatím to působí tak, že v tom roce 2009 to bylo podstatně dramatičtější v porovnání s dneškem. A já pevně doufám, že tomu tak bude i po konečném rozhodnutí Ústavního soudu.

Mohlo by vás zajímat: Ústavní soud nařídil vládě zajistit Pavlovi akreditaci na summit NATO

Ústavní soud nařídil vládě zajistit Pavlovi akreditaci na summit NATO | Video: ČTK
Reklama
Reklama
Reklama