Co říkáte tomu, když vás lidé nazývají novodobým Komenským?
Je to určitě zkratka. Narážka na to, že jsem se narodil v Nivnici, jednom z předpokládaných rodišť Jana Amose Komenského. Někdo si asi všiml toho, že s dětmi pracuji přes 30 let, déle, než jsem ve školství, a že i mimo školu hledám cesty, jak vést mladé lidi k občanské společnosti a zájmu o místo, kde žijí. Jsem autorem několika projektů, které se tomu věnují.
Při prezidentských volbách mohli žáci na vaší škole vybírat svého kandidáta. A učitelé o tom s nimi debatovali. Je to tak?
Ano, ale rád bych upozornil, že nešlo o náhodný výstřelek. O podobné věci se už léta snažíme. Jsme školou Josefa Bublíka, československého výsadkáře nasazeného v protektorátu za druhé světové války. Třeba v minulém roce jsme měli několikaměsíční projekt o hrdinství.
Proč zrovna volby, které přinesly tak emotivní debaty?
Iniciativa vzešla od našeho žákovského parlamentu. Ten už v letošním školním roce vařil kaši, kterou žáci o přestávkách prodávali a výdělek šel na dobročinnost. Proběhla také sbírka aktovek pro Afriku. V době připomínky listopadu 1989 byste našli školu polepenou nápisy ze sametové revoluce. Diskutovali jsme o nich, v hodinách výchovy k občanství žáci chodili po škole a nápisy rozklíčovávali. Prezidentské volby tak nebyly ničím překvapivým.
Jak jste tedy hlasování pojali?
Přemýšleli jsme, jak věc posunout dál. V hodinách dějepisu, výchovy k občanství i na třídnických hodinách jsme se bavili o tom, co znamená svobodně volit. Že byly doby, kdy některé skupiny občanů volit nemohly, bývala pouze jedna kandidátka, a další věci. Zároveň jsme si řekli, že nebudeme říkat, koho volit nebo ne, to bylo na žácích. Abychom to udělali ještě zajímavější, vyhlásil jsem, že o velkých přestávkách v týdnu před volbami mohou žáci přijít do školního sálu a besedovat. Byl jsem překvapený, kolik žáků chodilo. Skutečně je to bavilo. Seděli jsme na gaučích a mluvili. Tak si vlastně představuji školu. Aby se žáci cítili jako doma v kuchyni nebo obýváku a přitom se mimoděk učili.
A jak u vás žákovské volby vypadaly?
Účast byla 80 procent, přestože řádila chřipková epidemie. Z těch, co byli ve škole, přišli skoro všichni. Měli voličské průkazy, což byly jejich žákovské knížky. Brali to vážně, někdo zapomněl žákovskou doma, nemohl volit a byl z toho hodně špatný. Moc se mi líbilo, že debata běžela i po volbách. Rodiče mi říkali, že i doma se s nimi děti chtěly bavit. Někde dokonce rodiny na přání našich žáků sledovaly debaty kandidátů v televizi.
Líbil se přístup školy rodičům?
Ano. Co mě mrzelo, byly některé reakce veřejnosti. Když se o nás začala zajímat média, objevily se na sociálních sítích kritické připomínky - hejty, které mě fakt mrzely. Většinou vycházely z neznalosti podrobností. Potěšili mě ale rodiče, protože sami na kritiku na sítích reagovali a postup školy hájili.
Takže jste spokojený?
Ano, jsem. Musíme vycházet ze školského zákona a na základě rámcového vzdělávacího programu vést žáky k osvojování klíčových kompetencí. Jednou z nich jsou ty občanské, respekt k přesvědčení druhých lidí a vážení si jejich hodnot. Žák chápe základní principy, na nichž spočívají zákony a společenské normy, je si vědom svých práv a povinností ve škole i mimo ni. Jde o to, jaké metody volit, aby to bylo pro žáky zajímavé. Jak se vyrovnat třeba předplatnému na Netflixu.
Myslíte, že právě to je pro děti velký tahák?
Určitě. Děti se často dívají na seriály celý víkend. A frčí i další streamovací služby, sociální sítě a další věci.
V čem se ještě dnešní děti liší od minulých generací?
Řekl bych, že rychleji vyspívají. Tím, jak jsou vedeni doma i ve škole, se nebojí čím dál více bránit svá práva. Určitě se dokážou více ptát, dokážou se ohradit, mají větší sebevědomí.
Vlastimil Ondra
- Pedagog, ředitel Základní školy Josefa Bublíka v Bánově na Slovácku. Žákům se věnuje jako učitel i vedoucí zájmových kroužků a organizátor projektů. S filmovým kroužkem dvakrát postoupil do světového finále soutěže KWN Panasonic, jednou do New Yorku, podruhé do Tokia. Uspěl také v soutěži Školní časopis roku.
- Vede dětské folklorní soubory, se kterými sbírá úspěchy na celostátní úrovni i v regionu. Je autorem Folklorní akademie, projektu pro šíření lidové kultury do rodin a škol. Za činnost v oblasti volnočasových aktivit dětí a mládeže získal v roce 2008 Cenu hejtmana Zlínského kraje.
- Vystudoval Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Učit začal v roce 1999, ředitelem školy je od roku 2022. Je ženatý, má čtyři děti.
Na škole se také snažíte, aby byly děti praktičtější a dokázaly třeba něco samy vyrábět.
Řadu let rozvíjíme školní klub - sportovní, vzdělávací a uměleckou činnost dětí. Letos nabízíme 19 kroužků, na podzim jsme rozjeli elektrotechnický. Ředitel střední průmyslovky nabídl, že nám zajistí autobus, aby se žáci přijeli podívat na praktickou výuku. Požádal jsem ho, zda by raději neposlal své žáky - naše absolventy - vést kroužek u nás na škole. Zájem je enormní. Žáky jsme museli dokonce rozdělit do dvou skupin.
Co se od studentů z průmyslovky naučí?
Učí se pracovat s pájkou, mluví o integrovaných obvodech a naposledy jsem viděl, že zapojili blikající srdíčko. To je další cesta, jak spoluprací se středními a vysokými školami pomoci žákům nalézt budoucí povolání. Před pár dny u nás vysokoškolská studentka rozjela chemický kroužek a důkaz vodíku bylo slyšet až u mě v pracovně.
Kdybyste měl o českém školství obecně říct jednu věc, jak by zněla?
Že se posouvá kupředu. To je bez debat. Ale zavést změny trvá strašně dlouho. Čím jsem starší, tím víc zjišťuji, že pohnout společností je práce na generace. Můžete změnit jednu, dvě či pět věcí, ale to ještě neznamená, že pohnete s nastavením myšlení celé generace.
Kde vidíte změnu vy?
Nastoupil jsem do školství před 24 lety a dnešní situace oproti tehdejší, to je nebetyčná změna. Ohromně se posunulo především to, jak jako kantoři přemýšlíme nad výchovou žáků a hledáme nové metody předávání znalostí a dovedností. Učitelé se vzdělávají nejen ve své aprobaci, ale především v tom, jak žáky zaujmout, vytvořit co nejlepší prostředí, osobně hovořit s jednotlivými žáky a rodiči a podpořit tak rozvoj dětí. Ve školském prostředí se zabydlela slova jako mentorství, škola bez poražených a další věci.
Ve školách se často mluvilo o žácích, kteří měli problémy a špatné známky, byli tedy považováni za ty poražené.
Jenže pohled na ně se mění a mnoho škol se jim snaží pomoci. V posledních letech se hodně věnujeme formativnímu, tedy slovnímu hodnocení. Sledujeme, kdo a jak se dokáže, vzhledem ke svému nadání, posouvat kupředu. Škola bez poražených znamená, že nejde jen o známky, znalosti a výuku, ale také o to, že všichni žáci nejsou stejní a nepatří do jedné škatulky. Je potřeba s dětmi i s jejich rodiči mluvit. Zjistit, jaké mají problémy, a pokud možno přijít na příčiny. Když se to podaří a žák se začne cítit dobře, udělá pokrok i ve výuce.
Často je od učitelů i dalších odborníků slyšet, že největší překážkou změn ve školství jsou rodiče, kteří by chtěli, aby se učilo jako za jejich mládí. Mění se to?
Mění, ale i to je na generace. Základem je s rodiči co nejvíce komunikovat. Potom se daří věci posouvat k lepšímu.
Zásadním tématem byly dlouho platy učitelů. Je to tak i dnes?
Dlouho jsme byli finančně podhodnocení, i tady se ale situace mění. Pro většinu učitelů však podle mě nebyla výše platu nikdy hlavním tématem. Kdo je obklopený žáky a chce pro ně to nejlepší, nemyslí jen na peníze. V naší škole i jinde mám kolem sebe lidi, které zajímá hlavně vzdělávání mladých. Společné učení znamená společnou radost. Hodně při tom záleží na dobrém školiteli.
A co podle vás školství chybí, co byste uvítal?
Napadá mě řada věcí. Uvedu jednu, která má podle mě nejsnazší řešení. Přál bych si, aby se poznatky, které se ve světě ve školách osvědčily, zaváděly do našich škol mnohem rychleji než po 20 či 30 letech.
