"Se sázením jsem začal na střední škole. Přivedli mě k tomu spolužáci," vzpomíná sedmatřicetiletý muž, který si přál zůstat v anonymitě a v textu vystupuje jako Petr. Tehdy sázel také kvůli tomu, že jako student neměl moc peněz. "Myslím si, že sázení obecně v člověku evokuje možnost jednoduchého vydělání peněz. Proto se k němu uchýlí, zejména pak v době, kdy nemá moc výdělku," dodává.
Kvůli každé sázce musel před dvaceti lety, kdy se sázením začínal, chodit na pobočku sázkové kanceláře a sázel jen malé částky v řádu desítek nebo stovek korun. Postupně se ale částky začaly zvyšovat a sázení se přesunulo na internet.
"V posledních letech jsem sázel tisíce, výjimkou nebyly ani desetitisíce korun. Peníze jsou na internetu jenom čísla, jejich ztrátu v daný moment člověk vůbec nevnímá. Sázet tak může prakticky pořád," vysvětluje Petr riziko internetového hazardu.
Zápasy sledoval v práci i soukromém životě
Postupně se hraní pro Petra stalo denní rutinou. Na mobilu trávil sledováním on-line zápasů většinu svého volného času a jeho nálada se odvíjela od toho, jak se mu zrovna dařilo vyhrávat.
"Rozdělilo se to do takových koloběhů. Jeden až dva dny se zpravidla dařilo, třetí a čtvrtý den jsem vše prohrál a nasypal ještě další peníze. Pak se dostavily výčitky, chtěl jsem přestat. To ale vydrželo například týden, než opět převládla chuť hrát s tím, že nyní už to bude určitě jiné - upravím taktiku, nenechám se vynervovat, že dám na jeden zápas vše, abych vyhrál zpět prohru, a podobně," popisuje muž, který vystudoval vysokou školu.
Střídání fází potvrzuje také terapeutka programu Končímshraním.cz Gabriela Koryntová. "Je možné nehrát třeba čtyři týdny. Pak ale přijde výplata a hráči ji celou prohrají," vysvětluje.
Hraní postupně změnilo Petrovi celý život. "Pokud jsem měl peníze na hracím účtu a byl zrovna v etapě sázení, zpravidla jsem se budil dřív a hned začal sledovat, co vsadím. Zápasy jsem sledoval cestou do práce, v práci, cestou z práce i v soukromém životě," vypráví.
On-line terapie je anonymní a zdarma
Přestože nebyl zadlužený, hraní ho začalo omezovat. "Nechtěl jsem žít v zajetí sázení. Pokud pravidelně prohráváte polovinu výplaty a máte rodinu, tak to není optimální stav," vysvětluje svou motivaci, proč se rozhodl přestat.
Svou situaci ale nechtěl řešit ambulantní léčbou, a proto hledal pomoc na internetu. Tak narazil na stránku Končímshraním.cz, kterou provozuje nezisková organizace Sananim už dva roky. Služba on-line terapie je anonymní, což je pro hráče, kteří mnohdy vnímají závislost jako vlastní selhání, příjemnější. Podle Koryntové je výhodou také snadná dostupnost. "Klienti můžou chatovat třeba v tramvaji cestou do práce," dodává.
Program trvá asi sedm týdnů a je zdarma. Klienti nejprve vyplní vstupní dotazník, který jim pomocí devíti otázek vyhodnotí, zda je jejich hraní v normě, nebo má nějaká rizika. Pokud je člověk zařazen do programu, ujme se ho terapeut, se kterým pokračuje v terapii.
"Každý týden byla vyhrazená hodina na chat, kde jsme probírali moji situaci a pocity. Součástí byly i úkoly, jak bych řešil určitou situaci, abych opět nezačal hrát," popisuje Petr, který terapii absolvoval letos v létě.
První úkol, který hráči vyplňují, se jmenuje Výhody a nevýhody - mapuje, co je na hraní baví a co naopak táhne do života bez hraní. "Obvykle to jsou dluhy, špatné spaní nebo návaly vzteku, které přijdou po prohře," říká Koryntová.
Závislost na hraní je navíc oproti alkoholu nebo drogám také snazší utajit. Bývá také více finančně nákladná a podle serveru Končímshraním.cz se téměř dvě pětiny hazardních hráčů ocitnou v exekuci. "Na závislosti je nejhorší to, že i když jedna půlka já člověku říká 'nehraj, je to blbost, vyhraje jen sázkovka', tak postupně ta druhá polovina převáží a zase do toho spadnete," dodává Petr.
Reklamy lákají na komunity sázkařů
Zatímco Petr zůstal se svou terapeutkou v kontaktu i po skončení programu, většina klientů už pravidelně s terapeutem nekomunikuje. Kvůli tomu je obtížné hodnotit úspěšnost programu. Terapeuti používají aspoň dotazník zaměřený na hodnocení životní spokojenosti, který hráči vyplňují ve druhém týdnu terapie. "Většinou mají nízká čísla, protože zrovna prohráli a mají pocit, že jejich život nestojí za nic," říká terapeutka. Stejný dotazník pak vyplní po skončení programu, kdy je podle Koryntové obvykle vidět posun k lepšímu.
Do závislosti je nicméně možné vždycky spadnout znovu, a tak Petr dělá všechno pro to, aby se to jemu nestalo. "Snažím se více myslet na sebe, co se týče 'odměňování'. Peníze, které vydělám, už neprosázím, ale využiji. Třeba i tak, abych si udělal radost, koupil si něco hezkého nebo strávil lépe čas s rodinou," říká.
V Česku nastala výrazná změna v regulaci hazardu v roce 2017, kdy začal platit zákon o hazardních hrách. "Kromě toho, že tento zákon zavedl povinnou registraci všech on-line hráčů hazardních her, přinesl také důležitá opatření na jejich ochranu a významně jsme zredukovali černý trh," uvedl Tomáš Weiss z ministerstva financí.
Příští rok chce ministerstvo spustit také registr vyloučených hráčů, díky němuž budou moci vyloučit příjemce dávek v hmotné nouzi, dlužníky v úpadku, gamblery se soudním zákazem nebo nařízenou léčbou závislosti a také patologické hráče, kteří o zapsání sami požádají.
V zákonu o regulaci reklamy je také uvedeno, že reklama na hazardní hru musí obsahovat sdělení o zákazu účasti osob mladších 18 let a upozornění "Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost!". Podle Petra to ale problém příliš neřeší.
"Dneska je reklama na sázkové kanceláře všude, třeba i u zápasů fotbalové ligy. Když člověk slyší o komunitě sázkařů, tak to v něm musí vyvolávat dojem, že jde o něco skvělého, že je tam nějaká komunita, společenství, nějaké 'dobro'. Je to ale jen komunita více či méně závislých lidí, které sázkové kanceláře zaobalují do hezkého pojmu. Stejně tak člověk nikde neslyší hráč nebo sázející, ale 'tipér'," říká muž.
