Aktuálně.cz: V Česku se rozvádí skoro každé druhé manželství. Co se v této oblasti dá zlepšit?
Radek Ptáček: Základní problém je, že nemáme pravidla. Když se v České republice rozvádíte, tak jste pokaždé v bodu nula. Všechno je možné, můžete mít výlučnou péči, střídavou péči, můžete mít dokonce jako rodič naprosto zakázaný styk s dítětem. Záleží na tom, jak si který soudce vykládá to či ono, jak posoudí vaši problematiku znalec, jestli je více příznivcem výlučné, nebo střídavé péče. Složité spory pak trvají i roky, jsou to tisíce stran spisů a různá odvolání.
Některé státy, například Kanada, mají zákon o rozpadu rodiny. Ten říká přesně, co se stane v situaci, kdy dva mají dítě a rozvádějí se. Kdybychom měli v České republice takto jasně definovaná pravidla, celá řada problematických případů odpadne.
Na co je třeba myslet, když je rozvod na obzoru, aby to děti postihlo co nejméně?
Celá řada zájmových skupin se snaží argumentovat různými vědeckými studiemi, že pro dítě je skutečně dobré to či ono. Ale bohužel v současné době je vědeckých poznatků, které by nepochybně dokumentovaly, co je dobré, minimum. Vědecky spolehlivě ale víme, že rozpad rodiny je pro dítě vždycky trauma.
Pakliže je rozvod nezvratný, je třeba si uvědomit, že dítě po rozpadu rodiny nejvíce ničí intenzita sporu mezi rodiči. Dítě má možnost tu situaci zvládnout tehdy, když rodiče zvládnou svůj konflikt. Ať je rodič jakkoliv zraněný chováním druhého, dítě musí být absolutně uchráněné jakéhokoliv konfliktu. Intenzita konfliktu je nejvíce negativním faktorem v dalším vývoji dítěte po rozpadu rodiny.
Základní potřebou dítěte v situaci rozpadu rodiny jsou mezilidské vztahy. Jedním z negativních dopadů, se kterým neumíme dělat téměř nic, je narušení vztahu k jednomu z rodičů. Jestliže je dítě z rozvodu depresivní, můžeme mu obvykle pomoci. Stejně tak pokud má nějaké adaptační problémy. Ale ve chvíli, kdy se začne narušovat vztah k jednomu z rodičů, to ve většině případů nedovedeme zvrátit, aniž by aktivně začali spolupracovat oba rodiče, což se ovšem obvykle neděje.
Jaká cesta je nejlepší pro udržení vztahu s oběma rodiči? Jde o střídavou péči? Ta má přece také své zápory - děti se stěhují z místa na místo a mohou se cítit vykořeněné.
Existuje celá řada studií, které dokládají, že děti ve střídavé péči prospívají lépe než děti v péči jednoho rodiče. Naopak doposud nebyla publikovaná jakákoliv přesvědčivá studie, že by střídavá péče děti jakkoliv poškozovala. Tyto studie ovšem obvykle mají řadu metodologických nedostatků a nemůžeme se na ně bez výhrady spoléhat. Péči o děti nicméně nelze dělit jen na výlučnou a střídavou. Je nutné hodnotit i intenzitu sporu mezi rodiči a také to, co chce dítě, jestli se mu to líbí, nebo nelíbí.
Je zcela nepochybné, že dítěti nesvědčí intenzita sporu mezi rodiči a že právě v těchto situacích pak ve výlučné péči může dojít k narušení vztahu k jednomu z rodičů. Formy péče, kdy má dítě trávit přibližně stejné procento času s oběma rodiči - pozor, nemusí to být týden a týden -, jsou nejlepší prevencí proti narušení vztahu mezi rodičem a dítětem.
Když dítě nežije v úplné rodině, jak to může dopadnout na jeho budoucí vztahy, například i partnerské?
Děti z rozvedených rodin se častěji rozvádějí. Nemají od koho odpozorovat, jak udržovat partnerské vztahy. Rozpad rodiny v dětství je vždycky velmi problematickým faktorem pro celý život dítěte.
Rozvod má dopad na všechny oblasti života
Projevuje se to i jinde než v partnerských vztazích?
Studie ukazují, že se to projevuje téměř ve všech oblastech života. Je větší pravděpodobnost duševních poruch, zvláště neurotických a poruch nálad - zvláště deprese, problémů v oblasti sebevědomí. Je to také otázka životní spokojenosti. Jsou studie, které ukazují, že děti z rozpadlých rodin mohou častěji páchat trestnou činnost nebo být náchylní k sociálně patologickým jevům. Děti z rozpadlých rodin jsou více ohroženy různými formami týrání, zanedbávání a obecně to nastavuje negativní prognózu do celého života. Mezilidské vztahy, a hlavně blízké rodinné vztahy s primárními pečovateli, jsou pro náš život absolutně elementární.
Teď jste patrně vyděsil velkou část populace. Jde tyto hrozby zvrátit?
Jednoznačně. Když rodiče myslí na svoje dítě, tak se ta složitá situace dá nastavit tak, aby se veškerá rizika minimalizovala. Úplně základní krok, který rodiče mohou udělat, je, že absolutně deeskalují vzájemný konflikt, na péči o dítě se domlouvají a přiměřeně jeho věku zohledňují jeho názor.
Lze to udělat kultivovaně a tak, aby to děti vnímaly jen minimálně. Jen na začátku musí být uvědomění, že musím povýšit zájmy dítěte nad zájmy své. Pak to jde a myslím si, že to tak dělá většina lidí. Rozvod má velký traumatický potenciál. A jde o to, jak to pomohu dítěti zvládnout. Schopnost dětí i dospělých zvládat traumatické situace je poměrně vysoká. Záleží na tom, jestli ránu vydezinfikuji, zalepím a nechám ji v klidu zahojit, nebo ji neustále otevírám, rýpám se v ní a sypu do ní, co tam nepatří. Pak se nezhojí nikdy, a když, tak s velkou jizvou.
Jednou z charakteristik našeho systému je, že přistupuje k dítěti jako k objektu. Neptáme se ho na to, co chce, co si myslí, prostě ho jenom přesouváme. Ve světě se rozvíjí to, čemu se říká participační práva dítěte. Každé dítě má přirozenou potřebu podílet se, věku odpovídajícím způsobem, na úpravě svého vlastního života. Někdy rodiče říkají, že přece nemohou nechat rozhodovat děti. Ale jsou to především ony, kdo musí žít s rozhodnutím soudu. Nejde o to, nechat děti rozhodovat, ale vzít v úvahu, co si myslí a co chtějí.
Dítě by také mělo říct svůj názor
Takže participací nemáte na mysli, že se šestiletému dítěti řekne: Vyber si, jestli chceš být radši u maminky, nebo u tatínka.
To rozhodně ne. Participací rozumíme to, že věku odpovídajícím způsobem pomůžeme dítěti chápat, co se kolem něj děje, umožníme mu vyjádřit názor a ten v další úpravě péče věku a situaci přiměřeným způsobem zohledníme. V současné době se poměrně často stává, že soud nějak rozhodne a děti se obsah rozsudku ani nedozvědí. Řada studií jasně ukazuje, že jestliže se děti věku odpovídajícím způsobem podílejí na úpravě svého života, lépe to akceptují a má to na ně méně negativních dopadů.
Někteří psychologové říkají, že tímto dětem bereme jejich bezstarostné dětství. Ale to už jim rodiče vzali v momentě, kdy se začali rozcházet. Bylo by velmi naivní se domnívat, že když dětem nebudeme nic říkat, nebudou nic vědět. Děti toho obvykle vědí daleko víc, než si myslíme.
Děti často mají pocit, že by si měly vybrat, koho z rodičů mají raději. Je to běžné?
Je to běžné, ale je to důsledek pokřiveného systému, který obvykle začíná u otázky často kladené ve znaleckých posudcích: "Který z rodičů má lepší výchovné předpoklady?" Bohužel rozpad rodiny je u nás řešen sporným způsobem. Je tu navrhovatel a odpůrce - absurdní. Sporná je i terminologie výlučná a střídavá péče. Výlučná vlastně říká, že jsem lepší rodič než ten druhý, a tedy toto pojmosloví zakládá určité soutěžení namísto spolupráce.
Konfliktní nastavení rozvodu vede k tomu, že to tak vnímají i děti. Sem tam se může nevhodným způsobem zeptat odborník i někdo z širšího okolí: "U koho ti je lépe?" Už tahle nevinná otázka zasévá do hlavy dítěte semínko soutěžení. Dítě s takto pokřiveným pohledem bude měřit lepšího rodiče podle toho, kdo mu dá víc dárků nebo u koho má méně povinností.
Některé páry s rozvodem čekají, až děti odrostou. Dá se vůbec říct, že by děti v určitém věkovém rozmezí snášely rozvod lépe než v jiném?
Nedá. Nenajdeme na to odpověď v žádných studiích. Jsou odborníci, kteří budou vysvětlovat, že čím mladší dítě, tím lepší. Protože dítě už vyroste do reality, kdy rodiče nejsou spolu. To je pravda, ale na druhou stranu je dítě ochuzené o vytvoření silného pouta k jednomu z rodičů.
Stejně tak někdo může říct, že je rozvod lepší mezi desátým a dvanáctým rokem, protože děti už mají vlastní rozum. Ale je to zároveň období, kdy děti potřebují stabilní vzor obou pohlaví, protože se začínají učit mezilidským vztahům. Takže pro rozpad rodiny neexistuje nejlepší období. Rodiče by se měli snažit vztah udržet. Pokud to nejde, měli by se rozejít kultivovaným způsobem, ideálně ve spolupráci s odborníkem.
Nejhorší je, když se trauma z rozvodu neprojevuje
Jak se u dítěte může projevovat trauma z rozvodu?
Nejhorší je, když se žádné trauma neprojevuje. Reakce mohou probíhat navenek či uvnitř. Ty vnější reakce mohou být, že se dítě zhorší v chování či ve škole, začne se počurávat, má záchvaty vzteku. Tyto projevy mají lepší prognózu, přestože vypadají hůř než ty vnitřní, kdy se dítě stáhne do sebe, je nekomunikativní, posmutnělé. V těchto případech se dětem věnuje méně pozornosti, protože smutek je přece pochopitelný. Přitom tyto projevy mají daleko horší prognózu do budoucna.
Množina lidí, kteří zažili rozchod rodičů, není nijak malá. Uvědomujeme si jako společnost dostatečně, že si tito lidé mohou nést z tohoto období nějaké šrámy?
Myslím si, že ne. Potenciálně je to velmi vážný psychosociální problém, který je často bagatelizován i z úst odborníků. Slyšel jsem některé sociology a psychology říkat, že se touto problematikou zabýváme nadměrně a zbytečně, protože už je to běžný sociální jev. Z hlediska četnosti to pravděpodobně říct můžeme. Ale to, že je něco četné, ještě neznamená, že je to normální. Tím, že je to tak časté, jsme ztratili citlivost. Přestáváme si uvědomovat, že je to závažný problém, který zásadně ovlivňuje život jedince v dětství i v dospělosti, že je to jev, který je sociálně dědičný a který ohrožuje naše zdraví, mezilidské vztahy ve společnosti a obecně i hodnoty.
Působíte i jako soudní znalec u opatrovnických soudů. Dokážete skutečně v krátkém čase posoudit, jak by si rodiče měli uspořádat péči o dítě a co pro něj bude nejlepší?
Psychologie je věda, která zkoumá svými vlastními prostředky. Ty postupy a zjištění mají řadu svých omezení, to je pochopitelné. Znalecké posudky mají své důležité místo v komplikovaných případech, kdy soudu mohou přinést významná zjištění pro další rozhodování. Nicméně v České republice jsou nadceněné a nadužívané. I z našich analýz vyplývá, že až v 80 procentech případů jsou znalecké posudky zcela zbytné a nepřinášejí žádné nové poznatky.
Nejproblematičtější otázka, kterou soudy zadávají a znalci na ni odpovídají, je, který rodič má lepší výchovné předpoklady. Pakliže rodič není alkoholik, kriminálník, netýrá své dítě nebo se nedopouští dalších forem nevhodného chování vůči dítěti, tak není možné říci, jestli je lepší otec, nebo matka, protože dítě má potřebu vztahu s oběma rodiči. Ta otázka je mimořádně problematická a řadě dětí a rodičů doslova zkazila život.
V čem spočívá princip mezioborové spolupráce, který pro případ rozvodu doporučujete?
V České republice byla doposud praxe taková, že rodič přišel za advokátem, ten mu něco řekl. Přišel na OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí, lidově sociálka, pozn. red.), ten mu řekl něco jiného. Přišel k soudci, ten mu také něco řekl, ale jiný soudce si zase myslel něco jiného. Princip interdisciplinární spolupráce spočívá v tom, že si všichni uvědomujeme, že rozpad rodiny je záležitost skupiny odborníků, kteří by měli mluvit jedním jazykem. Rodič pak vidí, že není žádný prostor pro manipulaci. V tomto systému má své místo i vzdělávání rodičů v situaci rozpadu rodiny, které jsme s kolegy pojmenovali "sdílené rodičovství".
Jak je tato praxe v Česku rozšířená?
Principu interdisciplinární spolupráce se začíná věnovat stále více odborníků, jsou již i konkrétní soudy, které takto pracují. Významnou roli zde sehrává i Justiční akademie, která se snaží tyto principy školit a zavádět je do praxe, zde je hybatelkou Jana Zapletalová Koláčková. V neziskové organizaci Národní institut pro děti a rodinu se pak s Terezií Pemovou snažíme vytvořit a zavést výše zmiňovaný projekt vzdělávání rodičů v situaci rozpadu rodiny. Inspirovali jsme se ve Velké Británii, kde s tím mají rozsáhlé zkušenosti, a postupně bychom to chtěli zavádět i v České republice.
Smyslem tedy je rodiče, který se chce rozvést, nejprve vzdělat v tom, jak to má udělat?
Ano, rodičovství jako takové je přirozené. Základní rodičovské kompetence jsou tedy u určitém smyslu intuitivní. Situace rozpadu rodiny je ale nepřirozená, takže rodič přesně neví, co má dělat.
