Byla jste od samého počátku u záchrany přibližně 90 volyňských Čechů z jejich domova v ukrajinském Žytomyru, kteří ve středu přijeli do Prahy. Jsou všichni v pořádku?
Ano, jsou v pořádku, dopadlo to výborně. Jsme strašně unavení, protože jsme poslední věci řešili ještě dnes ve tři hodiny ráno. Jsme ubytovaní v hotelu Legie, který nám nabídla Československá obec legionářská. Jsem jí za to vděčná, protože jsem chtěla, aby všichni volyňští Češi byli pohromadě.
Viděl jsem, že jde především o maminky s dětmi. V čem především by jim mohli lidé pomoci?
Už se tady schází humanitární pomoc, ale budeme rádi za další. Je tady hodně dětí, mezi kterými jsou i kojenci a malí prcci. Potřebné jsou proto plenky, dětská kosmetika, dětská strava, toaletní potřeby pro ženy, kojenecká strava, různá pitíčka, sunary, to je základ. Prostě věci, které potřebují maminky s dětmi.
Předpokládám, že v hotelu zůstanou v prvních dnech.
Předběžně jsme domluveni, že by uprchlíci zůstali v hotelu asi měsíc. Několik jich už odjelo, ale kolem 80 jich tady stále zůstává. Co bude dál, teprve uvidíme.
Máte v plánu přivézt ještě další volyňské Čechy?
Už máme další žádosti našich krajanů, kteří prosí o pomoc. Slyšíme pláč a žádosti typu: Dostaňte nás odsud. Je to šílené. Situace v Žytomyru a okolí je nebezpečná, tato místa jsou ostřelovaná. Ale opět musíme začít tím, jak je dostaneme na hranice, protože od hranic už to takový problém není. Jde hlavně o vzpomínaný Žytomyr a také českou vesnici v této oblasti s názvem Malynivka.
Kolik našich krajanů je potřeba ještě přivézt?
To je složitější. Spousta lidí, kteří v těchto místech žijí, přemýšlí, jestli zůstat, nebo odejít. Ještě nedávno váhali. Ale vzhledem k tomu, že tam začíná být kritická situace, přibývá těch, kteří chtějí odejít. Navíc vidí, že se podařilo dostat do České republiky první dva autobusy. Myslím, že žádostí bude dost, ale počet nyní nedokážu říct. Bude ale kolem toho šíleně práce. Samozřejmě, odměnou za to všechno potom je pohled na naše krajany, kteří jsou tady v bezpečí.
Radost a dojetí hejtmanky Petry Peckové, která se právě dozvěděla, že jejímu Středočeskému kraji se ve spolupráci s vnitrem podařilo přivézt v těžkých podmínkách 88 Volyňských Čechů z ohrožené části Ukrajiny. Více bude na @Aktualnecz pic.twitter.com/Ceev0KMApv
— Radek Bartoníček (@R_Bartonicek) March 1, 2022
Mnozí jsou ale patrně myšlenkami doma u svých manželů či otců.
Je to tak. Na maminkách je vidět, jak jsou rozpolcené. Ukrajina je pro ně jejich vlastí, některé se chtějí vrátit zpět, další vůbec netuší, co a kde tady budou dělat. Ze všeho nejvíce pociťují nejistotu, protože ani netuší, co bude v nejbližších dnech. Je to pro ně psychicky velmi náročné. Naštěstí je tady v hotelu se všemi místními výborná spolupráce. A také velmi dobré zázemí.
Některé ženy se skutečně chtějí vrátit i teď, kdy je Ukrajina cílem ruské agrese?
Chtějí, už proto, že jejich muži zůstali a bojují. Ženy sice přijely, ale stále se s hrůzou dívají na zprávy z Ukrajiny, sledují, kde jejich muži jsou, jestli jsou už přímo v bojových jednotkách. A kdyby se zajistila péče o jejich děti, tak by se některé chtěly co nejrychleji vrátit.
Chtějí být oporou pro své manžele. Vezměte si, že Ukrajinci bojují skoro v partyzánských podmínkách a potřebují i ženskou pomoc, třeba aby jim ženy uvařily. Ukrajinci jsou prostě velcí vlastenci. Možná paradoxně, tím jak jim Rusko vyhrožovalo, tím víc stoupalo jejich vlastenectví.
Dostat na Ukrajinu autobusy bylo těžké
Jak vlastně pomoc volyňským Čechům po útoku Ruska začala?
Hned po vypuknutí války jsem se zeptala krajanských spolků, co pro ně můžeme udělat. První požadavek od nich byl, abychom dostali z Ukrajiny jejich děti a jejich maminky. Takže jsem se začala od čtvrtečního večera obracet na všechny strany, ale nikdo přesně nevěděl, co má dělat. Mezi prvními jsem oslovila ministerstvo vnitra, ale řekli mi, že to není reálné. Že dostat naše autobusy na území, kde se válčí, je problematické.
Co jste udělala?
Hledala jsem další možnosti, jak najít dopravce. Mimo jiné jsem se obrátila i na poslankyni Jaroslavu Pokornou Jermanovou, která je potomkem volyňských Čechů. Řekla mi, že by to určitě podpořil Andrej Babiš.
Jak zareagoval?
Zavolal mi a chtěl vysvětlit situaci. Popsala jsem mu, že nemůžeme volyňské Čechy dostat ze Žytomyru na hranice. On řekl, že je ochoten tomu jakkoliv napomoci. Přes nějaké své informační toky našel dopravce s autobusy, na kterého jsme se propojili a domlouvali termín odjezdu. Do toho se mi v sobotu ozvali z ministerstva vnitra, že jsou schopni vypravit nějaký doprovod, který by napomohl například na hranicích.
🇨🇿 ❣️🇺🇦 Malý zázrak, který má dobrý konec - Volyňští Češi dnes nad ránem přijeli v pořádku do Prahy, kde jsou ubytovaní. 🇺🇦 ❣️ 🇨🇿
— 🇺🇦 🤝 🇨🇿 Středočeský kraj (@StredoceskyK) March 2, 2022
Tím však práce koordinátorek nekončí. Ba naopak. pic.twitter.com/OxrxdDjcT2
Takže se vše začalo vyvíjet dobře…
Jenže v neděli začalo Rusko útočit na Žytomyr, takže všechno se muselo okamžitě strašně zrychlit. Autobus vyjel v půl desáté na hranice. Tam už čekaly autobusy, které vypravil Středočeský kraj. Hejtmanka Petra Pecková nás oslovila, že dva autobusy připraví, vybaví potravinami a budou čekat na hranicích. Jsem ze všeho nejvíce ráda, že všechno klaplo, možná jsme propojili subjekty, které by možná jinak moc nespolupracovaly. Bylo to úplně perfektní.
Pokusíte se i při další záchraně volyňských Čechů využít Andreje Babiše?
Už jsem se s ním o tom bavila, jestli by byl ochotný stejný scénář pomoci zopakovat. Řekl, že rád pomůže. Taková je situace v této chvíli. O tom, co a jak bude dál, právě nyní jednáme.
