Miloš Zeman odchází. Zapíše se do českých dějin něčím výrazným?
Nepochybně ano. Jeho prezidentství je možné hodnotit většinou negativně, pozitivních stránek bych moc nenašel. Měli jsme prezidenta, který deformoval ústavu a zpochybňoval prozápadní orientaci země. Tím se určitě zapíše do dějin. I když to částečně překryje čas, v nějaké podobě to v učebnicích zůstane.
A bude v nich i něco pozitivního?
Určitě Zemanovo působení kolem roku 1989 i vytažení sociální demokracie z politického suterénu v půli 90. let. On měl vždy představu, že je do určité míry vyvoleným člověkem, který má historickou roli. Je dobré o jeho tehdejších metodách říci, že byly konfrontační. Třeba když mluvil o spálené zemi nebo že půjde vládě po krku.
Nebo když prohlásil, že si ČSSD bude své stranické knížky vázat do kůže členů ODS.
V tomhle směru hodně přestřeloval, odpovídalo to slovníku radikální levice či pravice. Na druhou stranu svá vystoupení přizpůsoboval době a situaci, kdy se potřeboval prosadit jako lídr sociální demokracie, která nemohla být jako opoziční síla uměřená.
Byla ale taková politika ve prospěch země?
Česká politika potřebovala levici a získala ji v podobě, kterou jí vtiskl především Miloš Zeman. Je dobré říct, že strana si pod jeho vedením zachovala velkou vnitřní pluralitu. I to, že ačkoli Zemanova osobnost působí dominantně, skrývají se pod ní různé odstíny. Politik se snaží něco prosadit v rámci určitých mantinelů a on je tehdy zásadně nenabourával. Sociální demokracie zůstávala v základních věcech státotvorná. V té době sehrál spíše pozitivní roli, podporoval Česko-německou deklaraci, vstup do NATO, směřování na Západ.
Pokud jde o jeho deset let v prezidentské funkci, vzpomínáte deformaci ústavy a zpochybňování západní orientace Česka. Našel byste i něco pozitivního? Mnozí patrně vzpomenou na jeho podporu Izraele.
Nepochybně ano. Jeho představa, že je vyvoleným člověkem s historickým posláním, se dá pěkně spojit s osudem Židů a státem Izrael. Takže jeho postoj k Izraeli byl pozitivní. Řekl bych, že ten postoj souvisí s tím, že vždy hodně četl historickou literaturu, odborné knihy, literaturu faktu. Podle mě se v mládí ztotožňoval s některými hrdiny historických událostí a přemítal o vlivu osobností na dějiny. Tam někde se asi zrodila jeho linka uvažování.
Když se člověk seznámí s jeho dětstvím a mládím, je znát, že žil do určité míry osamocený život. Souhlasíte?
Sám o sobě říkal, že je introvert. K osamělosti měl sklon, ale nepřeceňoval bych to. Podobně citlivých mladých lidí je hodně. Spíš je zajímavé, že dokázal tento blok překousnout. Ke konci 70. let i později spojoval lidi, měl spolupracovníky, dokázal vzbudit nadšení pro určité věci. To se opakovalo začátkem 90. let, kdy mířil do čela sociální demokracie, vytvářel politická spojenectví a získával příznivce, kteří ho podporovali.
Ale nekončí teď jako osamocený muž?
Na konci svého prezidentství dojel na to, že často a mnohdy radikálně měnil názory. Vidět je to na postoji k Evropské unii nebo na vývoji jeho osobních vztahů. Vezměte si například ekonoma Jiřího Rusnoka, který měl k Zemanovi původně velmi blízko, byl ochoten převzít křeslo premiéra v Zemanem instalované vládě, a dnes s ním má vyostřený vztah.
Roli hrálo i Zemanovo mnohdy svévolné nakládání s politickou mocí. Ilustruje ho kritika, kterou vůči němu kvůli překračování ústavy směřoval předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jeho dávný přítel.
Dnes to vypadá, že má Zeman nejblíže k šéfovi své kanceláře Vratislavu Mynářovi a poradci Martinu Nejedlému, ale tam se asi o přátelství mluvit nedá.
Myslím, že si některé blízké lidi vybíral dost pragmaticky, když pro něj byli účelově zajímaví. Proto patrně vztah ke zmiňované dvojici. V určité chvíli byli pro něj důležití, nešlo o velké přátelství.
Lubomír Kopeček
- Jako politolog se věnuje především politickým stranám, studiu demokracie a české a slovenské politice. Je profesorem politologie na Masarykově univerzitě v Brně, kde vystudoval historii, politologii a právo.
- Publikoval řadu odborných studií, upozornil na sebe politickou biografií Václava Klause a také paralelními životopisy Klause, Miloše Zemana a Václava Havla.
- Je jedním z vědců působících v Národním institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik.
Jak velký vliv podle vás na Zemana měli? Mluvčí Jiří Ovčáček tvrdí, že v zásadních věcech se nakonec Zeman vždy rozhodoval sám.
Řekl bych, že u podstatných věcí ano. Ve druhém volebním období byl ale dost izolovaný v Lánech, které opouštěl jen zřídka. Vliv Mynáře s Nejedlým tak stoupl, záleželo na nich, koho k prezidentovi pustili a koho ne.
Vstřícná politika vůči Rusku a Číně tak mohla skutečně být jeho vlastní. Co říkáte názorům, že bylo správné budovat co nejlepší vztah s oběma mocnostmi?
Je zjevné, že Zemanova zahraniční politika skončila fiaskem. Z jeho politiky více azimutů nakonec převládl pročínský a proruský postoj, ze kterého mělo Česko jen velmi málo.
O vstřícnou politiku se ale snažilo i Německo. Zeman svůj postoj odůvodňoval snahou o ekonomický přínos Česku. Nebylo tam přece jen něco pozitivního?
Myslím, že Zeman má stejný problém jako dřívější německá kancléřka Angela Merkelová. Její postoj k oběma zemím byl v mnoha ohledech přehnaně vstřícný. Šlo o představu, že vzájemný obchod zpacifikuje ruské imperiální ambice. Jenže taková politika se ukázala jako scestná. Zeman udělal stejnou chybu, jeho představa ekonomické diplomacie stála na podobném základě. A skončilo to stejnou katastrofou.
Řekl byste, že to myslel dobře, ale špatně to dopadlo, nebo byla jeho politika založená na chybách a zlých úmyslech?
Roli hrál především jeho pragmatismus a pohánění těmi, kdo mu pomohli ke zvolení v roce 2013. Nemyslím přímo Rusy, ale ty, kteří s nimi obchodovali, například Martina Nejedlého. Zmínil bych také panslovanskou linku, která byla Zemanovi blízká. K Rusku se upínal i v době, kdy bylo jasné, že je to pro Česko škodlivé a nebezpečné. Jeho postoje k ruské anexi Krymu nebo k ruskému útoku ve Vrběticích šly proti českým bezpečnostním zájmům.
Nehrálo roli i to, že nerad uznával svá pochybení a nerad se omlouval?
Určitě bychom našli řadu důvodů, proč se choval, jak se choval. Chtěl bych poukázat na to, že po roce 2003 nepodnikal z Vysočiny mnoho zahraničních cest, jedna z mála ale vedla pravidelně na Rhodos, na ekonomické fórum. Tam se vytvářela představa, že Rusko by mohlo být partnerem proti Německu a Francii. Zeman v Rusku skutečně viděl někoho, kdo by mohl fungovat jako protiváha Německu. Nepodceňoval bych ani to, že toužil po mezinárodním uznání. A byl rád, že ho dostává z Ruska.
Byl by tedy rád, aby po něm zůstal nějaký odkaz či dědictví. Zůstane?
Zůstane vzpomínka na zemitého lidového prezidenta, který byl občas hulvát. Jinak po něm žádné pevné myšlenkové dědictví nezůstane. Což je zajímavý kontrast k Václavu Klausovi i Václavu Havlovi. Zemanovy názorové otočky vyloučily, aby se vytvořila skupina jeho myšlenkových následovníků. Zaujal sice stylem, ale velmi špatně se na něm dá něco pevného vystavět.
Nezůstane alespoň jeho zmiňovaný postoj k Izraeli?
Nevím. Nejde o nic výjimečného, v Česku panuje na podpoře Izraele shoda, viditelných odpůrců je poměrně málo. Není to nic, čím by se Zeman nějak zvlášť lišil. Byť byl důraznější a radikálnější než mnozí jiní, když například požadoval přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.
Nebude třeba inspirovat tím, jak vybudoval téměř z nuly politickou stranu? Byť později přispěl k jejímu pádu?
V době, kdy budoval sociální demokracii, byla úplně odlišná situace a také mnohem lepší příležitost pro vzestup levicové strany. Prostor politické levice a středu byl začátkem 90. let hodně rozdrobený, komunisté byli izolovaní a zabetonovaní v minulosti.
Expremiér a expředseda ČSSD Jiří Paroubek tvrdí, že chce sjednotit levici, a zve i Miloše Zemana. Nemohlo by to končícího prezidenta přilákat?
To je hodně spekulativní otázka. Levice v Česku potřebuje někoho, kdo je schopen ji konsolidovat, ale já si nejsem jistý, že to může být vysloužilý politik typu Jiřího Paroubka. Navíc levicové voliče získalo ANO Andreje Babiše a to je hodně silný protivník.
Takže si nemyslíte, že by se Zeman ještě o něco pokusil?
Myslím, že ne. Ve svém věku potřebuje intenzivní zdravotní péči, takže už se těžko bude pouštět do něčeho většího.
