Praha - Státní bezpečnost nemusela být příliš silná, protože se komunistům podařilo vykořenit každou opozici i alternativu k vládnoucímu režimu. Víc než v každé jiné zemi východního bloku.
Spolupráci či alespoň rezignaci většiny obyvatel pomáhalo víc než teror zajistit pravidlo "Musíme si pomáhat", podle kterého drželi pohromadě tajní i uniformovaní policisté, milicionáři, aparát strany, armáda i církevní tajemníci.
"To všechno byl režim," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček, který má rovněž k dispozici data, kolik Čechů s tajnou policií spolupracovalo.
"Největší počet spolupracovníků, až sto tisíc, měla StB na přelomu let 59 a 60. Tehdy se měnila politika strany vůči vlastnímu obyvatelstvu. Pro represivní pojetí, kde hrál velkou roli strach, měla menší aparát. Později chtěla kontrolovat společnost pomocí masové agenturní sítě opět podle sovětského vzoru, ale evidentně to neuměla. Nárůst spolupracovníků nebyl takový a posléze padal dolů k Pražskému jaru, kdy to končilo na patnácti tisících spolupracovníků. Pak to zase šlo pomalu nahoru, až to skončilo na třiceti tisících spolupracovníků v polovině roku 1989. Fluktuaci spolupracovníků analyzoval František Koudelka, vyšlo mu, že v letech 1953-68 celkem spolupracovalo mezi sto a dvěma sty tisíci občany Československa," vysvětluje Žáček.
| Pavel Žáček poskytl deníku Aktuálně.cz obsáhlý rozhovor, který jsme pro lepší orientaci rozdělili do několika kapitol. ZDE naleznete první část interview, ve které hovoří o tom, jak vlastně "meč" strany fungoval ZDE naleznete část, kde Žáček hovoří o budovách, v nichž StB držela své vězně |
Orwell minulého režimu
A.cz: Bylo to málo, nebo hodně?
Čísla nemůžeme přeceňovat. V rámci agenturní sítě najdeme většinou méně kvalitní lidi, kteří pouze získávali ohlasy ve společnosti, různé drby, které nahrazovaly svobodu projevu a svobodná média. Dnes se divíme, čím mohly být tyto osoby zajímavé, ale v tom je ten Orwell minulého režimu.
Nepřehlédněte:
Pak je sorta kvalitnějších, kteří byli využíváni v konkrétních záležitostech, tu podali dobrý výkon, a tu ne.
A pak byla špičková třída, kterých byl nejmenší počet. To byli lidé, které to začalo bavit a kteří byli třeba schopni pronikat do různých objektů. U těch měla StB důvod, aby je kryla víc než ostatní. To byli ti špičkoví agenti ze strany vnitřního nepřítele, disentu, na ambasádách, v zahraničních objektech.
Jejich výstupy už ovlivňovaly politiku a komunikaci uvnitř celého sovětského bloku včetně sovětského vedení.
A.cz: Když se někdo neosvědčil, tak ho třeba přestali využívat?
Se svými agenty pracovali s perspektivou do budoucnosti. Museli najít lidi, kteří byli mentálně vhodní a kteří měli důvod spolupracovat, například byli kompromitováni. Zahájili proces získávání agenta, uzavřeli ho po pár týdnech nebo měsících. Někdy s konstatováním, že je pro spolupráci nevhodný, protože ho třeba bila manželka. Tím logicky vzniklo podezření, že někdo, kdo je ve fyzickém smyslu slaboch, může něco prozradit.
Sedmkrát menší než Stasi
A: Kolik bylo zaměstnanců StB v roce 1989?
Odhad je 15 až 17 tisíc. Poměrně malé číslo.
A.cz: Za celé Československo?
Ano. Je vidět, že ke kontrole Československa potřebovali poměrně málo aparátu ve srovnání s NDR. Tam bylo zaměstnanců Stasi 100 tisíc, ale zase v tom byly složky, které nedělaly agenturní práci, a hlavně to braly tak, že mají na starost i západní Německo.
Vedle toho u nás bylo třicet tisíc spolupracovníků, když do toho počítáme i rozvědku a správu sledování, ale neoficiálních spolupracovníků v Německu bylo 109 tisíc. Vidíme, že Stasi, která stavěla na bohaté byrokratické minulosti od Gestapa, pracovala jinak a že kontrola východoněmecké společnosti byla mnohem větší.
Ale měli jsme jiné systémy kontroly společnosti, třeba zpravodajským aparátem strany. To ještě čeká na výzkum, jaké modely zastrašování a shánění informací používali.
A.cz: Co to je, zpravodajský aparát strany?
To bylo schováno pod pojmem aktiv. Předávaly se informace od uličních buněk až po generálního tajemníka, svodky připravoval odbor svodných informací. Některé z roku 1989 jsou známy. Třeba v nich stojí, že nějaká paní volala na obvodní výbor Prahy 6 a říkala, že ten generální tajemník je kretén.
Z roku 89 tam jsou kritické zprávy, na druhou stranu převažují adorace, hlášení o úspěšných propagačních akcích, ohlasy na výročí Února.
Vedení strany také považovalo za důležitější informace, kdo s nimi všechno souhlasí, kolik lidí to podporuje. Zadali si třeba ohlasy na výročí Února, a když buňky KSČ i ROH psaly, že s něčím souhlasí, měli to za bernou minci jako svobodný projev. Říkali třeba: dostali jsme patnáct set souhlasných rezolucí a tady od Státní bezpečnosti máme několik svodek, kde se sice objevily nepříjemné věci, ale říkaly je nepřátelské osoby.
Znovu utažené šrouby
A.cz: Dá se to shrnout, že v padesátých letech převažoval fyzický teror a od šedesátých let se šlo spíše na psychický tlak a na agenturní práci?
Změna začala dokonce ještě před XX. sjezdem KSSS v roce 1956 díky tomu, že se zavrhla stalinská etapa. U nás nějakou dobu trvalo, než Státní bezpečnost změnu přejala, ale i když se změnila, vždy využívala strach. Pořád využívali prostředky, které jsou dnes nepochopitelné, například že někdo nemůže vyjíždět do zahraničí, že někdo nemůže studovat. Hrály v tom roli výhružky vůči dětem a velký nátlak na osoby, které měly příbuzné nebo známé v zahraničí.
Škála opatření vůči lidem byla dokonalá a široká a měli ji k dispozici ještě předtím, než nastoupil normalizační režim.
Tento proces opatření proti vlastnímu obyvatelstvu nabourávala politika části strany včetně stranických spisovatelů, která vyvrcholila v Pražském jaru.
Pak ovšem bylo velmi zajímavé, jak se pomocí Státní bezpečnosti, ale i dalších nástrojů, jako byly Lidové milice, podařilo utáhnout šrouby zase zpátky. Všichni tehdy věřili, že už není možné vrátit poměry před Pražské jaro, a opravdu se nevrátily masové procesy. Ale stejně se národu zdůraznilo, ať se bojí. Kdo překročí určitou hranici a vystrčí hlavu z té šedi, tak přes ni dostane.
A.cz: Používaly se tehdy speciální psychologické prostředky, aby se dal opozičně smýšlející člověk zlomit?
Na každého je možné najít nějaký kompromitující materiál. Každý z občanů ČSSR porušoval nějaký předpis. Bral si třeba něco domů z práce podle pravidla "kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu", pak byla spousta byrokratických směrnic, které nešlo neporušovat.
Společnost byla v jiném stavu než polská společnost, kde byli schopni se zastrašování postavit. Byly tam instituce nezávislé na režimu, velmi silná církev nebo odbory. Mohli vytvořit opozici a měli nějaký záchytný systém. Když režim nastoupil proti rodině nebo proti sociální skupině, tak bylo možné použít padák a spadnout do přátelského prostředí.
A.cz: O církev nebylo možné se opřít i jinde, ve východním Německu a Československu?
Církev ve východním Německu fungovala, u nás také, ale v mnohem menší míře, protože manipulace přes církevní tajemníky byla velmi účinná.
Zdejším komunistům se díky tomu, že měli víc nástrojů, podařilo uvést společnost do takové podoby, kdy už nemuseli mít tak silnou Státní bezpečnost, ale stačil menší, relativně výkonný aparát.
Represivní roli hrála také armáda. Posádka v každém městě byla oporou režimu, sloužila stranická propaganda, stranický aparát. To všechno tvořilo režim, a kdyby jedna součást režimu padla, tak to mělo řetězový dopad na to ostatní. Oni věděli, proč držet takhle pohromadě.
| Čtěte také: Svazek Ploc odkryt. Donášel na sportovce Dukly? Expert řekl online, co čekat od archivů StB na webu Poslanec Bartoš dá záznam kontrarozvědky k soudu |
