Proč jste se na sněmu smáli ministru spravedlnosti? Vycházel přece z vašich daňových přiznání.
Když nám ukazoval, kolik si vyděláme, vycházel z údajů Generálního finančního ředitelství a počítal s průměrnou hodnotou. A všichni víme, co se dá dělat s průměrem. Pokud spojíme my dva svoje platy s nějakým miliardářem, tak zjistíme, že každý z nás bere dvacet milionů korun. Navíc nebere v potaz nutné náklady na zaměstnance, vybavení a podobně, potom samozřejmě 150 tisíc korun vypadá jako velké číslo. Ale pro kancelář, která zaměstnává dvacet lidí, to podle mě velké číslo není.
Ale ministr mluvil o zisku exekutora, nikoliv celé kanceláře. A zároveň dodal, že exekutor je nejméně namáhavá a odpovědná práce ze všech právnických profesí.
To také není úplně pravda. Soudce okresního soudu si třeba tolik peněz nevydělá, ale nemá odpovědnost za zaměstnance, má k dispozici aparát, nemusí se starat o to, kde a za co koupí toner do tiskárny. Exekutor nemůže pracovat z kuchyně jako třeba advokát.
Ministr navíc poukazoval na to, že v rámci vedlejší činnosti také sami sepisujete exekuční návrhy. To je podle něj to samé, jak kdyby soudce sám sepsal žalobu k případu, který má soudit.
Soudní exekutor je ze zákona oprávněn a povinen poskytovat právní pomoc účastníkům řízení po vydání exekučního titulu. Sem patří i sepisování exekučního návrhu, pokud o něj účastník řízení požádá. Jak jinak by měla vypadat právní pomoc pro věřitele než pomoc se sepsáním návrhu?
Prezidentka komory označila ministrův návrh za sbírání politických bodů. Jenomže ministr musí hájit spravedlnost. Jak vám přijde spravedlivé, když se za nezaplacenou jízdenku za dvacet korun vyšplhala exekuce třeba na tisícinásobek?
Tisícinásobek to obvykle není, protože k nezaplacené jízdence patří také pokuta. Ale podstatné je to, že i k nezaplacené jízdence musíme vést stejnou úřednickou agendu jako k jakémukoliv jinému případu. Musíme založit spis, odeslat doporučené výzvy, informovat věřitele, to vše dělá placený zaměstnanec. My si nemůžeme říct, že je to jenom zapomnětlivá babička, která nezaplatila pokutu, tak ji jenom zavoláme a řekneme, ať to doplatí. To nejde.
Jenomže právě tyto zapomnětlivé babičky, co vám musí platit tisíce korun, tvoří váš veřejný obraz coby lidí, kteří se nezastaví před ničím. Nebylo by lepší tyto drobné prohřešky řešit jinak než nezodpovědné podnikatele, co se léta smáli fakturám?
Ze zákona to nejde. My musíme ke každému případu přistupovat stejně. Naše úspěšnost vymáhání pohledávek se dostala na dvacet procent, většina je u lidí, kteří mají dvě a více exekucí, skrývají se, nemají majetek a nekomunikují. My prostě nemůžeme říct: Hele Franto, zaplať a bude to v pohodě.
Z toho, co říkáte, mi vyplývá, že těch několik málo slušných lidí, kteří uznají chybu, spolupracují a vše dobrovolně zaplatí, nakonec doplácí na "darebáky", co se exekucím smějí. To vám přijde spravedlivé?
Ne, nepřijde. Ale nemáme jinou možnost, jak postupovat.
Vaše náklady by se jistě snížily, kdybyste řekli věřiteli: Pane, to je zbytečné, na tohoto člověka vedeme marně už pět let deset exekucí, to je bez šance...
Mamince, která má v ruce rozsudek o výživném, to možná říct můžeme. Ale 85 procent exekucí je systémových. To jsou požadavky na výkon od obcí, dopravních podniků nebo telekomunikačních operátorů. Ti svoje pohledávky vymáhat musí.
Ministr Pelikán také navrhuje, aby každý věřitel složil povinnou zálohu. To by mohlo u marných případů pomoci.
Hlavně by pomohlo, kdyby nebyla svobodná volba exekutora, ale přidělovalo by se podle místní příslušnosti. Protože pokud zavedeme jen povinné zálohy od věřitelů, tak bude každý obcházet exekutory tak dlouho, až to některý z nich vezme zadarmo. Byl případ, kdy měl exekutor dohodu s manažery dopravního podniku, a za každou přidělenou exekuci jim dával peníze. Teď by to byl běžný případ. Pokud by se zavedla místní příslušnost, povinné zálohy by teprve začaly mít smysl. Ministerstvo však o místní příslušnosti nechce ani slyšet, nevím proč, ale pomáhá tím velkým úřadům a oligarchům, kteří je vedou.
